Nad velkou podporou, kterou Češi projevují Ukrajincům a jejich přepadené a ničené zemi, lze cítit uspokojení, občas někdo dokonce mluví o hrdosti. Do sbírek proudí milióny korun (Češi obvykle posílají hodně peněz obětem katastrof), ale nejen to: jednotlivci, firmy a instituce všemožně pomáhají, nabízejí odvozy, dávají potřebné věci, zařizují ubytování…

Uprchlíci jsou vítáni a přijímáni citlivě. Vláda jedná důstojně, odhodlaně, a zdá se, že i profesionálně. Jasně se pojmenovává, kdo je násilník a kdo oběť, téměř se vytratily obvyklé relativizace.

Tváří v tvář ruskému vraždění a ukrajinské statečnosti se ukazuje trapnost a neudržitelnost obvyklého požadavku místních historických revizionistů „nevidět černobíle“ – ve smyslu nerozlišovat dobré od zlého a vyčůranost, lhostejnost nebo zbabělost prohlašovat za normu.

Text byl napsán pro internetový časopis  Bubínek Revolveru. Publikujeme jej s laskavým svolením autora i vedení časopisu Revolver Revue.

Tento text není určen k dalšímu převzetí jinými médii. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Když národní společenství takhle funguje, dokáže se spojit a projevit úsilí ve spravedlivé záležitosti, ukazuje své kvality, odůvodňuje svou existenci. Je to opravdu potěšující – a ani exhibicionistům, kteří poškozují svůj dobrý skutek ostentativností a nevkusnou péčí o sebeprezentaci, se radost z chování celku nedaří zkazit. Ale i proto mi připadá důležité připomenout i další rozměr současné situace.

Česká servilita k putinovskému Rusku

Neprokazujeme Ukrajině a Ukrajincům nic „navíc“, žádnou velkorysost, nýbrž naopak: splácíme dluh. Napravujeme to, co jsme v uplynulých letech jako stát a jako společnost prostřednictvím svých volených zástupců a různých mediálních a dalších přičinlivců napáchali.

V Čechách se teď často píše o dlouhodobě problematických politicko-ekonomických postojích „Západu“, respektive zemí Evropské unie vůči Rusku, hodně se zmiňuje především počínání Německa a rychlá zásadní proměna německé politiky v posledním týdnu. Trochu se přitom zapomíná, že i my jsme a chceme být „Západ“, a že přitom historie české servility vůči putinovskému Rusku je vleklá a nepěkná.

Nepíšu žádnou analýzu, jen po paměti připomínám: už Václav Klaus jako hlava státu obdivoval Vladimira Vladimiroviče, a když Rusové v roce 2008 přepadli Gruzii, přispěchal s podporou (Rusů, nikoli Gruzie). V následujícím roce se nechal hostit ruskou společností Lukoil, která mimo jiné zajišťovala překlad jeho knihy.

V témže roce 2009, po masovém hnutí za „mír“ a proti „militarizaci“, natolik idiotsky užitečném, že z něj snad museli v Moskvě dostávat záchvaty smíchu, vymlčela česká politická reprezentace americkou žádost o výstavbu radaru v Brdech.

Vybavilo se mi, jak v létě 2008 pozdější mnohonásobný ministr Lubomír Zaorálek s režisérem pokleslých komedií Zdeňkem Troškou poskytoval na tiskové konferenci podporu protiradarovým hladovkářům z hnutí Ne základnám! Janu Tamášovi a Janu Bednářovi a srovnával je s Janem Palachem a Janem Zajícem.

Zaorálek je z vlivné politiky pryč, ale 2. března vyslal světu přes Facebook zprávu, podle níž nás Američané ohledně bezpečnosti a funkce radaru obelhávali: je prý dobré, že tu to zařízení (a tedy i jeho americkou obsluhu) nemáme, bylo by totiž „cílem prvního úderu – zřejmě jaderného“.

To je dlouholetá česká politika vůči spojencům a Rusku v kostce: nechat se chránit, ale moc k tomu nepřispět, nepřítele nedráždit, ať si riziko podstupují jinde; naše vítězství tkví v tom, že jsme se prozíravě podělali s předstihem, ex post to vysvětlíme údajným sviňáctvím spojenců.

Drzost, s níž se Miloš Zeman dokázal tvářit jako jestřáb a pominout své předchozí působení, je omračující.

Svébytná demokracie v novoruském pojetí

V roce 2013 si Češi v první přímé volbě zvolili prezidentem Miloše Zemana, který byl již tehdy obklopen lidmi napojenými na ruskou vládní vrstvu, a existují důvody k domněnkám, že Rusko také sponzorovalo část jeho kampaně (podrobnosti třeba v investigativním textu Vojtěcha Boháče).

Tehdy se samozřejmě obecně dobře vědělo, co je Zeman zač, a Rusko bylo už dávno opět ohavná a nebezpečná diktatura s agresivní imperiální doktrínou. Zeman setrvale bagatelizoval kritické pohledy na Putinův režim, stejně jako Klaus zdůrazňoval, že už to není starý Sovětský svaz, ale svébytná demokracie v novoruském pojetí.

I když v roce 2014 odsoudil okupaci Krymu, odmítal současně protiruské sankce a až do konce prvního funkčního období různými způsoby sloužil ruským (a ovšem taky čínským) potřebám. Přesto se tu každý rok našlo dost lidí, kteří si přičinlivě docházeli na Hrad pro metály, přesto byl v roce 2018 znovu zvolen prezidentem a jeho počínání se stalo důležitou součástí české zahraniční politiky.

Kdo si chce Zemanovy činy a výroky z posledních let oživit, má k dispozici kupříkladu zprávu senátora Pavla Fischera. V nedávném projevu Zeman odsoudil ruskou agresi vůči Ukrajině tak razantně, že bylo těžko věřit vlastním uším, protože drzost, s níž se dokázal tvářit jako jestřáb a pominout své předchozí působení, je omračující: nejen, že mu nezbylo tolik slušnosti, aby odstoupil a zmizel z Hradu i se všemi svými spolupracovníky, navíc teď ještě vyhrožuje těm, kdo chtěli omezit jeho pravomoci, a podává na ně trestní oznámení pro možnou sabotáž. Miloš Zeman by měl být urychleně zbaven úřadu.

O prezidentově podílu na proruské české politické orientaci se dnes píše skoro všude, ale bylo by nespravedlivé vyrábět z něj univerzálního viníka – Zeman není ani zdaleka jediná příčina našeho dluhu vůči Ukrajině.

Sociálně demokratický premiér Bohuslav Sobotka v roce 2014 rovněž verbálně odsuzoval ruskou anexi Krymu, ale současně se stavěl proti „obchodní válce“ a s odzbrojující otevřeností dodával:

„Nemyslím si, že bychom měli být zemí, která by měla přijímat jednostranné sankce vůči Rusku nebo volat po plošných sankcích, a to prostě proto, že náš vzájemný obchod je významný.“

Tvoří to případný doplněk k výše zmíněnému Zaorálkovi. Kdyby chtěl někdo namítat, že v roce 2014 nebylo možné předpokládat, co Rusové za čas udělají, nemusel by být nutně odkazován na zprávy tajných služeb, ale třeba sem. Někdejší velvyslanec na Ukrajině Karel Štindl psal v téže době:

„Rusko se (…) zjevně nespokojí pouze s Krymem, zjevně se rozhodlo zmocnit se celé Ukrajiny, zničit ji jako samostatný stát, vymazat ji z mapy světa. Skoro to vypadá, že se mu to povede. (…) Zatím jen Spojené státy uvalily na Rusko za jeho agresi poměrně citelné sankce. Naše vláda se k sankcím staví odmítavě a ke konfliktu se staví neutrálně. Dokonce se u nás najde poměrně dost lidí, kteří se Ukrajině veřejně vysmívají. I kdyby se nás to opravdu netýkalo, je to ubohé. Jenže ono se nás to také týká. Likvidace Ukrajiny není jediný ruský agresivní projekt.“

Kolik práce na šíření ruského vlivu v Čechách vykonali třeba i stálí přispěvatelé Babišových listů, namátkou třeba Jan Schneider nebo Vlastimil Vondruška…

Zástupy ochotných služebníků

Andrej Babiš, který dnes ve věci ruské agrese vystupuje jako opoziční podpora vlády Petra Fialy a vyjadřuje obdiv k Volodymyru Zelenskému, zajišťoval dlouhé roky a ze zcela přízemních důvodů Zemanovi vliv, který by prezident za jiných okolností mít nemohl.

A byl to tentýž Babiš, kdo po letech vytáhl k faktické moci proputinovskou KSČM (její předseda Vojtěch Filip cestoval navzdory sankcím na přátelská jednání do Moskvy hned v roce 2014) a kdo v kooperaci se Zemanem také zajistil vliv slavjanofilním fašistoidním primitivům z Okamurovy strany.

Opět jen namátková připomínka: v říjnu 2018 podnikl pozoruhodnou cestu do Moskvy předseda Poslanecké sněmovny a výrazný představitel Babišova hnutí ANO Radek Vondráček, jednal tam s předsedkyní a předsedou parlamentních komor (oba na sankčním seznamu), nehorázně jim lezl do zadnice, zpochybňoval sankce a prohlašoval, že „mínění většiny českého národa není takové, jak by se mohlo z mediálních informací zdát“ (tj. tak protiputinovské); později tvrdil, že ruská média jeho slova „vytrhla z kontextu“ – tomu by se snad dalo věřit, jen kdyby se ukázalo, že v Rusku vůbec nebyl.

Andrej Babiš sice v roce 2019 navštívil Ukrajinu a nakonec projevil jistou razanci v „kauze Vrbětice“ (dodnes by mě zajímalo, jaké informace ho k tomu přiměly či kdo ho k tomu donutil), nicméně jeho odpovědnost za roky českého proruského politického řádění je zásadní.

A mimochodem: jsou-li dnes vypínány všemožné dezinformační weby, mohlo by se snad také připomenout, kolik práce na šíření ruského vlivu v Čechách vykonali stálí přispěvatelé Babišových listů, namátkou třeba Jan Schneider (z Lidových novin vymizel zhruba před rokem) nebo Vlastimil Vondruška (MF Dnes, podobně jako Schneider zároveň spolupracovník Parlamentních listů a různých dalších obskurních internetových časopisů). Příspěvky těchto a dalších lidí snad také někdo editoval, někdo je na stránky novin zařazoval atd. atp.

A nakonec: byl to Babiš, kdo spolu s komunisty, sociálními demokraty a Okamurou ovládl rady veřejnoprávních médií, která pak (především se to týká rozhlasu, televizi tolik neznám) pouštěla do vysílání všemožné pochybné proruské figury, aby tak „vyvažovala jednostrannost“ Putinových a Zemanových kritiků.

Neříkám tím, že za tohle všechno mohou všichni Češi stejnou měrou – pochopitelně nemohou, viz Štindlův citát, dala by se zmínit řada dalších jmen, statisíce lidí Zemana, Babiše, Okamuru ani komunisty nikdy nevolily. Ale přece jen tu je jakási odpovědnost občanů tohoto státu za minulost, za výsledek mnoha voleb, za to, že jsme jako celek společnosti nedokázali udělat dost.

Měli bychom to vědět a připustit si, že jestli Putin skutečně přepadl Ukrajinu i z toho důvodu, že na základě dosavadní zkušenosti podcenil „Západ“, to jest nečekal tak výrazně rezistentní reakci, usuzoval tak i českým přičiněním. Suma sumarum, i za ty roky křivé a prospěchářské české politiky platí dnes Ukrajinci svými životy.

Kdyby v čele seděl Babiš

Válka na Ukrajině je už teď strašlivá, nejspíš bude dlouhá, v tom směru jistě nemá smysl propadat iluzím, jakkoli Rusům jejich plány zjevně nevychází. „Západ“ je v šoku a ve stavu mohutného protiruského vzedmutí, ale čím déle se bude na Ukrajině bojovat, tím víc se začnou projevovat mezi zeměmi EU a NATO všemožné potíže a neshody.

Kdyby se znovu dostali k moci, například Babiš do prezidentské funkce, začnou dělat, co dělali předtím: ničit liberální demokracii, bude-li překážet a stát v cestě jejich potřebám.

Sankce uvalené na Rusko budou nejspíš bolet i zpovykané Evropany, především (ale ne jen) kvůli závislosti na ruském plynu, uprchlíků budou milióny, byl by zázrak, kdyby současné sympatie časem nenarušily spory a xenofobní projevy.

Bude zapotřebí řešit komplikované a nákladné záležitosti, jako je třeba dodávání zbraní na Ukrajinu, zvlášť těžké to začne být, pokud by se tam vedly vleklé „partyzánské“ boje (nakolik je to v dnešních podmínkách možné, to neumím posoudit).

Posílení evropské bezpečnosti bude samo o sobě velice drahé, silně se projeví nesoulad v otázkách energetické politiky a výdajů na obranu. Spíš dřív než později bude nutné s Rusy vyjednávat a definovat společný vztah a přístup k Rusku. To všechno znamená složité politické diskuse a potíže, do nichž se promítne strach z jaderných zbraní, vnitropolitické strasti evropských i Spojených států, čínské zájmy, turecká rozpolcenost atd. atp.

Z toho jistě nevyplývá, že Západ v konfliktu s totalitními a diktátorskými režimy neobstojí a že Ukrajina je ztracená. Vyplývá z toho ovšem nutnost klást si otázku: co mohou Češi dělat, jestliže chtějí budoucnosti Ukrajiny a bezpečnosti Evropy účinně pomáhat i v příštích dlouhých letech?

Odpověď je, myslím, zřejmá: především nedopustit, aby se u nás vrátily poměry, které tu byly zhruba od roku 2013. Mezi současnou vládou na jedné straně a Zemanem a babišovskou opozicí na straně druhé není, aspoň doufám, žádná skutečná „jednota“ – opozici (bohužel nedemokratickou, populistickou a pořád dost silnou) tvoří lidé, kteří se teď přizpůsobují situaci, protože nemají na výběr.

Kdyby se znovu dostali k moci, například Babiš do prezidentské funkce, začnou dělat, co dělali předtím: ničit liberální demokracii, bude-li překážet a stát v cestě jejich potřebám. Pokud se Česká republika do takového stavu znovu propadne, nepomůže nakonec ani sobě, ani ničemu a nikomu na mezinárodním poli a ze současné podpory Ukrajině zůstane jen vzpomínka.

Stačí si představit, jak by to vypadalo, kdyby Rusové zaútočili před rokem: v premiérském křesle by seděl Babiš, který by obtížně přeložitelnými větami pronášel navzájem si odporující výroky, ministrem obrany by byl někdejší absolvent školy SNB a bývalý člen proruského spolku BOS Lubomír Metnar, ministryně financí Alena Schillerová by se fotografovala s nějakými švarnými vojáky a pak by ujišťovala veřejnost, že nepřipustíme, aby naše finanční jistoty ohrozil nezvladatelný příliv uprchlíků.

Ministr vnitra a hrdý majitel vozu Volha Jan Hamáček by v červeném svetru vyrážel do Moskvy sjednávat příměří výměnou třeba za účast Rusů v tendru na jadernou elektrárnu, v rozhlase a v televizi by se producíroval předseda komunistů Filip a deklaroval podporu Putinovi, aby ho po chvíli vystřídal Okamura nebo nějaký jiný šašek z SPD, případně „bezpečnostní analytik“ vyškolený kdysi na komunistickém ministerstvu vnitra.

Nad tím vším by trůnil oživlý a sebejistý Zeman a jeho mluvčí by sypal na twitter citáty z evangelií (v lepším případě). A protože to, co se děje nahoře, má vliv i na společnost jako celek, nevypadala by jinak jen mediální krajina: pomoc uprchlíkům by byla vlažnější, proruští aktivisté aktivnější…

To není nejapný pokus o vtipné zakončení textu a zlehčování současné vážné situace: tohle byla Česká republika ještě vloni v září, jen to mnozí z nás rychle vytěsnili z paměti.