KOMENTÁŘ. Dvě krátké zprávy z tisku z posledních dní: Soudce vrchního soudu Ivan Elischer, obviněný kvůli údajné korupci, měl loni ve své kanceláři pět dní policejní odposlech a sledovací zařízení bez potřebného povolení. A druhá: Pražský městský soud zamítl žádost státního zástupce na obnovu řízení v jedné z kauz kolem Ivo Rittiga. Prostorové odposlechy, které soudu jako důkaz předložil, nepřinesly prý nic nového.

Zdánlivě spolu tyto kauzy nesouvisejí, přesto mají mnoho společného.

V obou na straně žalobců figurují státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze. V obou hrají klíčovou roli odposlechy a velmi volný přístup k pravidlům, jimiž se policie musí při jejich nasazování řídit.

A do třetice: Podobně jako třeba kauza exhejtmana Davida Ratha budou i tyto případy testem, jak daleko ještě mohou někteří kreativnější státní zástupci a policisté při prolamování soukromí zajít, aniž by to upoutalo pozornost soudů.

Velký bratr v akci

Kancelář soudce Elischera na Vrchním soudu v Praze měla policie pod obrazovým a zvukovým dohledem po většinu času vyšetřování, tedy od loňského dubna do letošního března. Po většinu času také k odposlechu měla povolení soudu.

Až na pět dní loni v srpnu. Od 20. do 25. srpna policie k odposlechu povolení neměla, neboť soudce včas nerozhodl o jeho prodloužení. Není povolení, není odposlech, říká zdravý rozum.

Ve skutečnosti zařízení v kanceláři zůstalo. Přišlo se na to až letos, když Elischer prostřednictvím své advokátky Lenky Kýčkové v rámci stížnosti proti svému obvinění zmínil i tento zásah do svých práv.

Názory na to, jak dalece policie pochybila, když záznamové zařízení neodstranila hned, jak jí vypršelo povolení, se různí. Státní zástupkyně Lenka Šimková z VSZ v Praze, která o Elischerově stížnosti rozhodovala, to tak dramaticky nevidí.

„Jestliže soudce rozhodl o návrhu státního zástupce s takovým časovým odstupem, že konec povolené doby sledování a počátek doby sledování na základě prodloužení povolení ke sledování na sebe nenavazovaly, nevznikla tím nezákonnost, nýbrž vyvstala překážka pro policejní orgán v podobě nemožnosti provádět sledování v době po dni 20.08.2017 do doby, než soudce vydá povolení k prodloužení sledování,“ citoval Šimkovou server Česká justice, který na případ upozornil.

Tedy nikoli nezákonnost, hrubý zásah do práv podezřelého, ale pouhá překážka. A to ještě překážka pro policii, říká nám státní zástupkyně. Šalamounsky tak vysvětluje, co se údajně oněch pět dní dělo. Policie nechala štěnici na místě, jen v té době nenahrávala.

Výklad je to kreativní a jeho půvab obzvlášť vynikne, když si uvědomíme, že policie nemá co předjímat, jak soud rozhodne. V okamžiku, kdy povolení skončilo, měla si jednoduše sbalit fidlátka a do kanceláře se vrátit až s případným novým povolením. Nemusíme chodit daleko do absurdní polohy, kdy nám policie do bytů a domů rozmístí bianco odposlechy a pak už jen zapíná a vypíná, podle toho, jak soud vydá razítka. Velký bratr by měl radost.

Stejný názor má ostatně i soudce Elischer, který se kvůli tomu obrací se stížností na Ústavní soud.

Zázračné odposlechy

Značná míra improvizace ční i z druhého popisovaného příběhu.

Soudy letos během jara pravomocně zprostily obžaloby skupinu advokátů a účetních kolem Ivo Rittiga, mezi nimi třeba právníky Davida Michala a Karolínu Babákovou. Ti byli obžalováni kvůli údajnému podílu na tunelování firmy Oleo Chemical a vyvádění peněz přes fiktivní poradenství. V září byl, zatím nepravomocně, v další větvi případu zproštěn i Rittig.

Právě v tu chvíli se na scéně objevily nové prostorové odposlechy, na nichž někteří z obviněných údajně domlouvají strategii obhajoby. Přišel s nimi státní zástupce Adam Borgula z VSZ v Praze a požádal o obnovu řízení.

Pokud se o některých tzv. elitních útvarech policie říká, že pletou velké případy jen z odposlechů a nedodávají jim kontext, zde byl systém ještě povýšen ke zrůdné dokonalosti.

Odposlechy totiž vůbec nebyly nové. Policie je pořídila už v roce 2015, ke státnímu zástupci se ale prý dostaly až letos v létě. Přeloženo do srozumitelného jazyka – policie si tady tři roky suší důkazní materiál pro lepší příští.

Další varovný signál: Odposlechy byly pořízeny v rámci jiné kauzy, kde měla policie Rittigovy advokáty rozpracované. Bylo to ovšem v době, kdy už případ Oleo Chemical projednával soud a advokáti před ním stáli jako obžalovaní.

 

 

Policie, jejíž úloha v případu skončila odevzdáním spisu státnímu zástupci před podáním obžaloby, přesto dál poslouchá v jakési souběžně vedené kauze a získané poznatky o tři roky později nabízí státnímu zástupci k využití. Proti Rittigovi a spol. vede permanentní trestní řízení.

Soudkyně pražského městského soudu Kateřina Radkovská Borgulův návrh zamítla. „V odposleších byly vesměs zachyceny rozhovory mezi Davidem Michalem a Peterem Kmetěm, kteří koncipovali plán své obhajoby. Není to nový důkaz o tom, že by se David Michal dopouštěl trestné činnosti,“ uvedla soudkyně.

Borgulovi pak vytkla, že prý v zachycených rozhovorech vidí významy, které odrážejí jeho vidění kauzy a z odposlechů si vybírá jen určité pasáže. Na adresu státního zástupce, který má být garantem zákonnosti a důkazy posuzovat rovnocenně jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného, jsou to hodně nelichotivá slova.

Práva sprostých podezřelých

Zdá se, že právě v kauzách kolem Ivo Rittiga narazila „lidová tvořivost“ státního zastupitelství na limity dané zákonem a reprezentované nezávislou justicí. I když zmíněné verdikty, ať už ty pravomocné nebo v neskončených věcech, zdaleka neznamenají definitvní konec. Státní zástupce Borgula si proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení podal stížnost, proti zprošťujícím rozsudkům v kauze Oleo Chemical pak bylo podáno i několik dovolání, čili věc posoudí ještě Nejvyšší soud.

Případ soudce Ivana Elischera je jiný. Předně nejde o „nepřítele státu“, na jehož usvědčení bylo třeba nasadit permanentní vyšetřování. Ve své kauze upozornil na starý neduh trestního řízení, totiž že si policisté, státní zástupci a sem tam i nějaký soudce s dodržováním práv sprostých podezřelých hlavu příliš nelámou.