Jak dopadly „intervence“ ČNB. Mýty versus fakta, díl druhý a závěrečný. Autorský text viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla pro HlídacíPes.org.

Předchozí text jsem končil pokusem o vysvětlení smyslu dnešní měnové politiky. Neumí zastavit ekonomické kolísání a neumí ho jednou provždy „vyřešit“. Má být v nejlepším případě tlumičem šoků, který brání tomu, aby je všichni pocítili příliš silně na poklesu mezd, cen nebo ve ztrátě zaměstnání. A netvrdím, že je měnová politika všelék.

Pokud v hospodářství všechno ostatní dokonale funguje, je měnová politika zbytečná. Pokud v ní nic nefunguje, ani centrální banka to nezachrání. V realitě se ale pohybujeme mezi těmito extrémy a banka tím pádem hraje roli při vyhlazování výkyvů sazbami či kurzem.

Kdo jiný by to měl nakonec ocenit víc, než právě my, opatrní a pohodu milující Češi, kteří neradi jízdy do nebe a pády na dno, a naopak tak rádi tak nějak to své jisté.

Aliance mezi populisty

Proto bylo až komické, jaká podivná aliance se vytvořila mezi některými zkušenými populisty  (Zeman, Okamura) či odbory na jedné a bulvárními ekonomickými komentátory (Kohout, Kovanda) a kvazi-liberály na druhé straně v útoku na tuto stabilizační roli centrální banky, která chrání ve špatných právě ty slabší, protože jim dává více práce a příjmů.

Srovnáme-li si argumentaci a šířenou mytologii těchto skupin, nejsou mezi nimi rozdíly. Stejné věty, stejné chyby.

Vedle všech řečí o chudnutí populace a zastavení technologického a investičního pokroku nepotvrzovaných daty (kdyby samotný fakt dočasné stability kurzu byl bariérou investiční aktivity, proč by tolik podnikatelů volalo po fixním kurzu právě s argumentem snazšího plánování investic? A Německo už by bylo dávno technologicky mrtvé) se zejména bulvární ekonomové ještě zapsali do dějin svou nekonzistencí v čase.

Na začátku obviňovali centrální banku, že kurzový závazek a „zdražení všeho“ povede ke snížení ochoty lidí utrácet, snížení poptávky a zvýšení úspor, čímž recese zesílí.

Když se ukázal logicky pravý opak, rychle přešli titíž popletové na druhou stranu a začali obviňovat tutéž centrální banku, že poptávku tímtéž opatřením stimulovala moc, že spotřeby je moc a že je to vidět v neudržitelném přehřívání kdejakých cen a vlastně zbytečném bohatnutí celé ekonomiky.

Těžko hledat větší důvod, proč se intelektuálně „zastřelit“. Nicméně tito lidé fakticky svou snahou říkat pouze to, co lidé chtějí slyšet, sehráli roli užitečných nahrávačů těch tvůrců názorů mas, které sami možná ani neuznávají.

Až na některé komentáře ekonomů ze společnosti OG Research, pár analytiků a zejména zahraniční diskuse pro nebohého centrálního bankéře nebylo kde hledat seriózní a znalé protiargumenty do diskuse a nepřipadat si jako lékař, který vidí, že je potřeba dávat krevní infuze, zatímco léčitelé doporučují pouštění žilou.

Opakovaně jsem si právě v těchto chvilkách zoufalství vzpomněl na varování ekonoma Karla Půlpána, že měnové mýty populace nikdy nelze podceňovat. Platí i pro ty, co říkají, že vědí víc. Často nevědí.

Fandit, když se vyhrává

Stejně smutný pohled byl na zástupy těch, kteří v domácí debatě obhajují smysluplnost vlastní měnové politiky argumenty o tom, jak je užitečná ve špatných časech (měnu je možné oslabit a „kdyby tak Řecko vlastní měnu mělo, jak by mu to pomohlo“), jak najednou přesně takové použití měnové politiky kritizují.

Asi to s tou vlastní měnou mnozí nikdy upřímně nemysleli, respektive hezky po česku chtěli něco vlastního, ale jen v dobrých časech. To jako Češi též umíme, fandíme vlastnímu družstvu, ale jen pokud vyhrává. Hájíme zásady, ale jen pokud nic nestojí.

Je ovšem fakt, že samotné aktivní použití kurzu jako nejbližší měnové „náhrady“ za již nepoužitelné úrokové sazby, mohlo být jistým mentálním šokem.

Do určité míry to bylo rozhodnutí o aplikaci aktivní anglosaské měnové politiky v konzervativní střední Evropě. Něco jako přinést popcorn do kina, kde se doteď prodával jen turecký med. Též to mnohým v našich kinech přišlo v 90. letech jako americká zvrácenost, která ale tak zdomácněla, že už ji ani nevnímáme.

Věřím, že tak to bude i s používáním kurzu v budoucnu, bude-li to v extrémní situaci třeba a pokud zůstane v této zemi autonomní měnová politika, v což doufám.

A stejně tak se přiznávám, že jsem měl po roce 2008 jisté pochyby o účinnosti některých měnových opatření v anglosaském světě, ale ukázalo se, že fungovaly nad očekávání dobře. A pokolikáté v dějinách zase právě tento svět nějakou intelektuální bitvu vyhrál!

Stejně tak jako ji za první republiky vyhrál nakonec profesor Engliš oslabením koruny ve velké krizi, a tím i oživením ekonomiky. I my máme prostě již své bohaté měnové dějiny.

Ale o tom, jak deflace a špatná měnová politika za velké krize ničily zejména průmyslovější pohraničí a vedly k radikalizaci Němců a nakonec i k neskutečnému posílení Henleinovy Sudetoněmecké strany, o tom zase třeba v jiném textu.

Ztráta není závazek rozpočtu

V tom dnešním snad jen ještě konstatování, že velkou inspirací z anglosaského světa pro naše prostředí zůstává zcela logická úvaha, zda by konkrétní cíle pro centrální banku (třeba cíle inflační) neměla stanovovat politická elita, jako v Británii či na Novém Zélandu.

Bylo by to zřejmě legitimnější a možná by se pak k měnové politice v horších časech chovala zodpovědněji a s menší mírou černého pasažérství. Tato debata by v budoucnu měla být otevřena.

Zbytečná je naopak dle autora tohoto textu diskuse o virtuálním problému ztráty ČNB z držby devizových rezerv při posilování kurzu. Proto jen rekapitulace:

• Neuhrazenou ztrátu měla ČNB 13 let před zavedením kurzového závazku a zůstávalo to celou tu dobu bez větší pozornosti.
• Kurzový závazek ČNB zahajovala s neuhrazenou ztrátou ve výši 124 mld. korun. Právě díky oslabení kurzu celou tuto ztrátu nejen smazala, ale doplnila rezervy do budoucna na 60 miliard korun.
• Takže komentátoři, kteří tvrdí, že bez kurzového závazku by nebylo budoucích ztrát ČNB, mystifikují a matou. Bez rozhodnutí z roku 2013 a slabšího kurzu by ztráta dnes byla nejspíš vyšší než na začátku závazku a ČNB by ji dodnes neuhradila! Nelze zkrátka kritizovat centrální bankou ordinované oslabení kurzu a zároveň ztrátu téže centrální banky.
• Jednoduché pravidlo hospodaření centrální banky našeho typu až na výjimky (viz níže) zní: když se ekonomice daří a kurz díky tomu posiluje, centrální banka vytváří ztráty. Když se ekonomice nedaří a kurz oslabuje nebo jej oslabí banka sama, centrální banka hromadí zisky. Tyto zisky a ztráty jsou účetní a neříkají nic o dobrém či špatném hospodaření banky samotné. Ta navíc jako jediná instituce nemůže zkrachovat u závazků ve vlastní měně, protože tuto měnu sama též tvoří.
• Stranou ponechme zmíněné výjimky, třeba situaci, kdy kurz posiluje díky špatné měnové politice i v recesi, neboť centrální banka v té chvíli kupříkladu chybně ordinuje vyšší sazby a přímo či nepřímo i silnější kurz a krizi tak prohlubuje. Tyto epizody pak ale tak jako tak vyrovná trh pozdějším překmitem kurzu na druhou stranu, ovšem často nešetrně, zbytečně silně a nikoli hladce. Kurz má totiž tendenci „přestřelovat“. Pořád doufám, že toto není rada, kterou chtěli naši kritici ČNB v roce 2013 seriózně dát.
• Pokud bude kurz v budoucnu posilovat díky tomu, že bude ekonomika bohatnout, centrální banka bude tvořit ztráty další. Navíc, pokud chce země bohatnout s nízkou inflací, jiné cesty než posilování kurzu není. No a co? Ztráta není závazek rozpočtu, státu, daňových poplatníků. Bude-li proti těmto ztrátám kdykoli kdokoli něco namítat, je potřeba toto znovu vysvětlit a odkázat do patřičných mezí.
• Kdo by chtěl železné pravidlo vztahu kurzu a hospodářského výsledku „vyřešit“, může, ale jen věčným zafixováním kurzu nebo jeho oslabováním. Snad alespoň toto i bulvární ekonomičtí komentátoři pochopí. A pochopí též, že ze stejného důvodu byla s neuhrazenou ztrátou puštěna do eurozóny slovenská centrální banka. Její ztráta není uhrazena dodnes.

Má zkušenost z debaty o ztrátě totiž nakonec je, že ti, kteří najednou toto téma velkolepě komentují (po mnoha letech, kdy si jej ani nevšimli) tak činí ne proto, že jim vadí ztráta, ale že hledají další munici proti kurzovému závazku jako takovému.

Poučení z kurzového manévru

A tím se dostávám k závěru. Jaká poučení si tedy z celého odvážného kurzového manévru beru po letech sám? Asi tři:

• Jak trochu přehnaně říká ekonom Ludwig von Mises, data sama o sobě nepotvrzují a nevyvracejí nic, vše je otázkou interpretace. ČNB prohrála asi hned na začátku „vstupní interpretaci“ tohoto opatření, která je nejdůležitější. A to byla zřejmě komunikační chyba, která se již těžko napravuje. Nezáleží vždy jen na tom, jaké věci jsou, ale i jak působí. Příště lépe.
• Nikdy žádný tvůrce jakékoli politiky by neměl podcenit odpor nás Čechů k tomu, když nám vrchnost říká, co máme dělat. Tak zřejmě působily naše iniciační komentáře k tomu, že teď s očekávanou změnou cenové hladiny je dobré nakupovat a spotřebovávat. To bylo v duchu předchozího bodu ne zcela prozíravé, ale hlavně zbytečné. Češi se neřídí skrze velké vize, ideje nebo víru, ale dominantně skrze kalkulačku, tedy ekonomické a cenové impulsy (proto je taky ministerstvo financí zdaleka nejmocnější resort). Nebylo třeba k ničemu vyzývat a vysvětlovat. Češi po změně kurzu – klíčové ceny v ekonomice – udělali zcela přirozeně sami vše svým chováním, svou spotřebou a změnou cenových očekávání. Opět jako z učebnice.
• A hlavně: měli jsme začít dříve, mohli jsme i skončit dříve.

Ovšem i přesto mám s odstupem pocit, že kurzový závazek bude jednou zapsán na čestném místě v učebnici měnových dějin naší země.

Ne proto, že jsme byli na mezinárodní scéně oceněni za jeho zahájení i ukončení, ale prostě proto, že mnoha pozorovatelům doma právě ony dějiny a tedy delší odstup ukáží, že to bylo opatření ve svém jádru v dané ekonomické situaci správné.