Landscape
The U.S. National Archives via Foter.com / No known copyright restrictions, zdroj

Hledáte nejlepší nemocnici? Zeptejte se na vrátnici, data jsou totiž tajná

Napsal/a -pes- 21. dubna 2017

Sháníte nemocnici, ve které si necháte udělat složitější lékařský zákrok? Chcete si pro narození svého potomka vybrat porodnici, ve které budete mít největší záruku klidného průběhu? 

Ve valné většině případů se musíte spolehnout na informace jiných pacientů z blízkého okolí či z internetu. Češi totiž nemají možnost se při výběru nemocnice řídit srovnávacími daty z jednotlivých zdravotnických zařízení.

V jiných zemích je přitom zveřejňování podobných dat obvyklé.

Nemocnice v čele s Ústavem zdravotnických informací (ÚZIS) a statistiky odmítají poskytovat veřejnosti data o prováděných zákrocích tak, aby je bylo možné přiřadit ke konkrétním nemocnicím. A zákon jim v tom nově vychází vstříc.

Tak lze shrnout současný stav, kdy například vybrané ukazatele o porodech v Česku lze získat jen s anonymizovanými názvy porodnic.

Že se ústav dlouhodobě snaží tato data zatajit, je očividné. V soutěži Otevřeno x Zavřeno, která hodnotí otevřenost veřejných institucí, získal negativní cenu za to, že mu rok a půl trvalo, než alespoň detailně odůvodnil odmítnutí poskytnutí dat o zákrocích souvisejících s porody (tři zrušená rozhodnutí a nečinnost nadřízeného Ministerstva zdravotnictví).

Dobře utajená data

Odmítnutí stálo na nepřehledné spleti úpravy v zákoně o zdravotních službách, o statistické službě a infozákona (Zákona o svobodném přístupu k informacím), kdy ÚZIS uváděl, že jde o důvěrné statistické údaje, které lze poskytnout jen se souhlasem dané porodnice. Případ je nyní u soudu.

Situace se ovšem změnila, protože do Zákona o zdravotnických službách přibyl §73 odst. 5, ve kterém je uvedeno, že „Pro statistické a vědecké účely poskytuje statistický ústav z národních zdravotních registrů údaje pouze v podobě, ze které nelze určit konkrétní fyzickou nebo právnickou osobu.“

Další omezení představuje zákon o státní statistické službě, jehož formulace je ještě více „zabetonovaná“, protože například stanovuje, že orgány státní statistické služby (což je i ÚZIS) musejí zajistit ochranu údajů (§ 3 odst. 6), a do této ochrany zahrnuje například i to, aby „sloužily jen pro statistické účely“ (§ 2 písm. q).

Kvůli tomu je dnes například prvorodička odkázaná místo relevantních statistik jen na doporučení svých zkušenějších známých.

Takto nešťastně přehnaná ochrana údajů vlastně znamená, že když jsou takto získány statistické údaje jako „balík“, už se na této úrovni statistického zpracování nerozlišuje, zda by tyto informace samotný původce, pokud by byl povinným subjektem podle infozákona, žadateli musel poskytnout. Nejde totiž o žádné osobní údaje a neexistuje důvod je tajit.

Protiústavní norma?

Můžeme teoreticky uvažovat, že úprava v zákoně o zdravotních službách a v zákoně o státní statistické službě neústavní, protože čl. 17 Listiny opravňuje zákonodárce, aby omezil přístup k informacím pouze z důvodů práv druhých osob (zde by to byly s velkým otazníkem nemocnice), a dále jen je-li to „opatření v demokratické společnosti nezbytné“.

Názor Ústavního soudu na oba tyto parametry by byl jistě zajímavý. Protože však  lze doložit příklady zveřejňovaní těchto údajů v jiných demokratických společnostech, které uvádíme dále, je jasné, že tato podmínka splněná není a utajování by se ze zákona mělo vypustit.

Cesta k Ústavnímu soudu ovšem vede přes neúspěšné odvolání, žalobu, krajský soud a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, což je časově i finančně vyčerpávající.

Změňte zákon

S řešením poněkud paradoxního stavu mohou pomoci také zákonodárci, pokud výslovně uloží statistickým orgánům, aby poskytovaly souhrnné údaje o jednotlivých právnických osobách, které byly předtím již přístupné dle infozákona.

Protože ovšem parlament tento rok přístup k těmto informacím naopak omezil, i tam lze čekat dlouhá vyjednávání s nejasným koncem.

Jako nejjednodušší se tak paradoxně jeví žádat jednotlivé porodnice, které jsou povinnými subjekty dle infozákona (jsou to státní, fakultní, krajské, městské nemocnice), aby poskytly tyto údaje jednotlivě, protože v takové situaci nejde o zákonem chráněné statistické zjišťování, ale o údaj z vlastní evidence, která chráněna není.

O oslovení nemocnic na neformální dobrovolné bázi se v minulosti snažilo například Aperio (Společnost pro zdravé rodičovství).

Obesílala všechny porodnice v Česku se žádostmi o aktualizaci údajů v Průvodci porodnicemi na webu.

Podle manažerky Aperia Miloslavy Kramné v roce 2014 své údaje aktualizovala 1/4 porodnic, v roce 2015 už to bylo jen sedm porodnic. Od roku 2016 společnost neměla prostředky na aktualizace a do budoucna plánuje novou koncepci tohoto nástroje.

Lze proto předpokládat, že nemocnice by se nejspíš nejprve bránily a pokoušely žádost odmítnout podobně jako ÚZIS, ovšem u soudů by již neuspěly.

Paradoxem je, že kdyby někdo požádal větší množství porodnic o některé z údajů, uvedené v anonymní tabulce ÚZIS, možná by mohl na jejich základě odhalit, které porodnice se pod některými pořadovými čísly skrývají. Tím by se ukázala absurdita dosavadního utajování.

Obavy ze srovnání, které jinde nemají

Těžko říct, z čeho pramení ten strach z toho, že by veřejnost mohla začít porovnávat jednotlivé nemocnice mezi sebou.

Oficiálním důvodem utajování dat je obava, že by se z obavy ze srovnání začaly vykazovat nepravdivé údaje.

Skutečným důvodem může být například rozdíl mezi daty vykazovanými ÚZIS a pojišťovnám, na což by se v případě zveřejnění přišlo, nebo veliké rozdíly mezi nemocnicemi – těžko by třeba ředitel zdůvodňoval, proč v jeho nemocnici postoupí císařský řez skoro každá druhá rodička, zatímco jinde je to třeba jen každá sedmá.

Pacienti tak dnes nemají možnost se při výběru nemocnice takovými daty řídit, ani je získat, a jsou odkázáni na pouhou šeptandu. V jiných zemích je přitom zveřejňování podobných dat obvyklé – výrazně lépe než my jsou na tom třeba Norové, Švédové, BritovéAmeričani.

Například u Britů najdeme zveřejněné přímo počty typů porodů (např. císařským řezem) podle jednotlivých porodnic a týmů. V americké Virginii zveřejňují i data ke konkrétním lékařům. Občané by tedy na svůj boj za lepší data o zdravotnictví neměli rezignovat.

Možnost srovnávat nemocnice mezi sebou má velký potenciál – může vést ke kvalitnější zdravotní péči a spokojenějším pacientům, kteří se místo doporučení přátel budou rozhodovat podle statistických dat doprovozených odbornými komentáři.

Oldřich Kužílek, Martin Madej, Adam Rut, Otevřená společnost, o.p.s.

Článek vznikl v rámci provozování poradny práva na informace.

3 komentáře

  1. Děkuji za publikaci výborně shrnujícího článku. Podpůrným důkazem pro to, k čemu utajování vede, jsou i absurdní, bilologii odporující hlášené údaje o porodech s polohou koncem pánevním, které jsem nedávno publikovala na svém webu biostatisticka.cz, a situace ohledně nástřihů hráze a poporodních poranení, kterou se zabývá web jaksekderodi.cz.

  2. Němec napsal:

    Za prvé, nemocnici dělají lidé, kteří tam pracují a ne data. Za druhé, pokud se ve zdravotnictví zvyšují platy plošně , nemohou se zveřejňovat data. A z třetí, ne každý pacient je Karel G.

  3. Jensen napsal:

    „… V jiných zemích je přitom zveřejňování podobných dat obvyklé.“ … píšou autoři. :)))
    Jenže ty „jiné země“ zřejmě nemají takovou tradici „v kultuře utajování“.
    Nejoblíbenější disciplínou u nás je zřejmě utajování či zkreslování výše platu. O výši svého platu lžou dokonce i společensky vysoce vážení a mediálně známí doktoři a profesoři. Možná se bojí závisti, nebo tak činí ze skromnosti, nebo si myslí, že berou více, než si zaslouží 🙂 A také platí, že ty „jiné země“ možná nemají takovou tradici ve zveřejňování neúplných informací, sloužící vědomě či podvědomě k určitému záměru – čili v propagandě. Např. Česká televize zveřejnila reportáž, věnovanou neutěšené personální situaci v českých nemocnicích, s tím, že nelékařskému zdravotnickému personálu je zřejmě málo těch třicet tisíc korun, které si prý vydělají. ČT „zapomněla“ dodat, že těch třicet klacků není čistá mzda, ale průměrná mzda superhrubá. Ale možná v tom nebyl záměr, jen prostá hloupost autorů. Dále: V těch „jiných zemích“ je běžné, že se už studenti různých oborů dozvědí kolik budou ve svém budoucím zaměstnání vydělávat. A co mohou od svých zaměstnavatelů očekávat.
    Čili – v našich podmínkách je nakonec tím nejspolehlivějším zdrojem informací o kvalitě zdravotnických služeb právě zkušenost, kterou prodělal nám známý pacient. Neboť ke správnému vyhodnocení (kdovíjak sebraných) dat musí mít daný zájemce zkušenosti se zdravotnickým provozem. Třeba platí, že některé kliniky odmítají léčit pacienty, zatížené vyšším rizikem komplikací a předávají je jinam, a jiné kliniky to nedělají. Statisticky pak mají pracoviště, která tuto selekci neprovádějí, vyšší úmrtnost, což může vést v mylný závěr o horší kvalitě zdravotnické péče.
    Laik, samozřejmě, primárně vnímá „důležité maličkosti“, jako je laskavost a vstřícnost zdravotníků, a např. technickou vybavenost či manuální zručnost profesionálů tolik nedocení. Ale ona je nakonec ta poctivost a laskavost ke druhým lidem u zdravotníků tím nejdůležitějším kritériem, ze kterého vychází to další – být dobrým a profesně způsobilým člověkem.

Přidávání komentářů není povoleno