Když před šedesáti lety, 4. listopadu 1956 po čtvrté hodině ranní, zahájilo pět divizí Rudé armády v rámci operace Vichr generální útok na Budapešť, byl si tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov prakticky jistý, že svobodný svět neposkytne Maďarsku žádnou ozbrojenou pomoc. Kromě jiných faktorů byla totiž pozornost světové veřejnosti od 29. října upřena na Blízký východ, kde se Izrael za vojenské podpory Velké Británie a Francie snažil porazit Egypt. Dvanáct let po porážce maďarského povstání za svobodu nasadil agresor na likvidaci Pražského jara podstatně více vojáků a techniky.

V Československu v srpnu 1968 přitom na rozdíl od Budapešti k žádným ozbrojeným střetům mezi „kontrarevolucionáři“ a okupanty, vedenými Brežněvovým Sovětským svazem, nedošlo.

Československá armáda představovala reálnou hrozbu

Pokud jde o nasazení velmi rozdílného počtu sovětských vojáků a techniky při potlačení povstání v Maďarsku a při intervenci armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, jde o neprosto nesrovnatelné události. Podle vojenského historika Františka Hanzlíka z Univerzity obrany v Brně bylo v Maďarsku hlavní centrum povstání v Budapešti a některých dalších větších městech.

„Maďarská armáda, i kdyby byla jednotná, což nebyla, v té době početně, výzbrojí ani výcvikem nepředstavovala vojenskou sílu, schopnou odolat intervenci Sovětské armády, jejíž velitelé měli obrovské zkušenosti z doby války,“ říká profesor Hanzlík.

Připomíná zároveň, že na maďarském území byla navíc od roku 1945 rozmístěna sovětská vojska.

PSALI JSME: Pasivita Západu v roce 1956 byla pro nás velkým zklamáním, vzpomíná na maďarskou “kontrarevoluci” Josef Mašín

Maďarsko 60 let poté: Ve městě Mosonmagyaróvár zůstaly na ulici desítky mrtvých. Stříleli vlastní

Situace v Československu v roce 1968 byla zcela jiná. Téměř dvěstětisícová československá armáda byla moderně vyzbrojená a dobře vycvičená, disponovala na tu dobu nejmodernějšími zbraněmi včetně protiletadlových raket, raketového dělostřelectva a moderního letectva. Byla vybavena více než 4000 tanky (Bundeswehr, který tvořilo 550 000 vojáků, měl pouze 2500 tanků).

Na československém území nebyla do roku 1968 rozmístěna sovětská vojska. „Odpor naší armády nebo i jiných ozbrojených složek nebylo možno zcela vyloučit. Pokud by však byl vydán armádě rozkaz k odporu, lze předpokládat, že by došlo ke katastrofě s nedozírnými následky,“ zdůrazňuje Hanzlík.

Šest tisíc tanků mělo zlomit případný odpor

Podobný pohled na dramatické události v Maďarsku a v roce 1968 v Československu má i Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu v Praze. Počet vojáků, zasahujících v srpnu osmašedesátého, měl podle jeho slov zajistit převahu proti Československé lidové armádě v poměru přibližně dva ku jedné, i když pro útočnou operaci by měl podle jeho názoru poměr činit až tři ku jedné.

„Překvapivost a rychlost zásahu v rámci operace Dunaj měla samozřejmě podlomit akceschopnost ČSLA a převaha zajistit rychlé potlačení odporu,“ konstatuje doktor Láník.

Podle dostupných informací nasadil Sovětský svaz v Maďarsku v roce 1956 přibližně 3800 tanků, zatímco u nás v roce 1968 to bylo dokonce přes 6000 tanků. Počet sovětských vojáků, zasahujících proti maďarským bojovníkům za svobodu, je udáván v počtu 150 až 200 tisíc. Srpnové agrese proti Československu, která byla největší vojenskou operací na území Evropy od skončení druhé světové války, se zúčastnilo kolem půl milionu vojáků. V některých pramenech se objevují ale i vyšší počty, které dosahují až 700 tisíc mužů.

V každém případě šlo o masivní nasazení vojáků a techniky. Na rozdíl od Maďarů v roce 1956, Češi a Slováci v roce 1968 proti cizím vetřelcům nestříleli a omezili se „jen“ na nenásilný a přitom v daném okamžiku velmi účinný odpor, který zmařil vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a donutil dočasně zaskočené Brežněvovo vedení zasednout za jednací stůl s unesenými československými politiky.

Sféry vlivu existovaly, ale ne na papíře

Jak události v Maďarsku, tak i okupace Československa v roce 1968 byly zásadně ovlivněny jedním faktorem, který si neuvědomili Maďaři v roce 1956, ani Čechoslováci o dvanáct let později. Od roku 1948 až do roku 1989 byly rozděleny sféry vlivu mezi SSSR a USA, což podle profesora Hanzlíka „nebylo nikde na papíře, ale bylo to respektováno oběma stranami“.

Malcolm Byrne, někdejší šéf archivu ve Washingtonu, k tomu v Praze v roce 1998 zveřejnil nezvratné důkazy v průběhu konference, pořádané k výročí února 1948.

„V archivu v Chicagu jsem našel dokumenty jak k maďarským událostem, tak i k působení našeho vojenského exilu v padesátých letech. Maďaři a ani naši nechápali tehdejší situaci. Američané a Západ iniciovali vnitřní odpor proti režimům v Maďarsku, u nás i jinde, ale když došlo k povstání v Maďarsku a událostem v Československu, dali ruce pryč. Pouze otevřeli hranice a přijali exulanty,“ říká František Hanzlík.

Dodává, že jak maďarští exulanti, tak i československý vojenský exil představoval pro oficiální americkou administrativu problém. Bylo potřeba je využít v jejich zemích, ale v USA byli přítěží a oficiální místa s nimi nechtěla mít nic společného. Například mezi československými exulanty byla řada specialistů – parašutistů a dalších, kteří nabízeli služby  přes Svaz čs. důstojníků v exilu v USA. Mnohokrát se obrátili na americkou administrativu – prezidenta, ministry zahraničí a obrany, na členy kongresu. V drtivé většině zůstaly ale jejich náměty podle profesora Hanzlíka bez povšimnutí a odpovědi.