Adam Drda: Proč nejsem Rusku vděčný za osvobození
Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z Východu by byla hloupost. Nakolik je ale třeba, aby Češi při příležitosti 70. výročí konce války projevovali Rusku vděčnost?
Co se v aktualizovaném textu Adama Drdy mimo jiné dočtete:
- Část Rudé armády si počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů
- Místo úžasu nad počtem padlých vojáků Rudé armády je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo
- Koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu
- Divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Československo uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.
Miloš Zeman v Moskvě oslaví porážku nacismu, respektive projeví vděčnost ruskému lidu a jeho voleným představitelům…
Vedla se jakási debata o tom, zda by se pan prezident měl nebo neměl zúčastnit v Moskvě vojenské přehlídky a kynout armádě, která se zrovna podílí na okupaci sousedního státu. Výsledek známe, na Rudém náměstí Zeman nebude, ale to už je v podstatě jedno – buď se bude Zeman zálibně dívat na Putina nebo na Putina a na jeho vojsko. Jaký je v tom rozdíl?
Letos v lednu se americká politoložka a historička Anne Aplebaumová – v debatě, kterou pořádal deník Echo24 – ptala: „Financovali tu Němci někdy prezidentskou kampaň? Protože Rusové ano. Nemá snad Lukoil něco společného s vaším prezidentem? Lukoil je ramenem ruského státu, to není žádná soukromá firma. Hlavním poradcem vašeho prezidenta není zástupce Ruhrgasu v České republice, ale zástupce Lukoilu. Rusové se snaží kontrolovat vaši politiku, to vás neznepokojuje?“ Politickou odpověď dostává v těchto dnech.
Přes to všechno – tedy bez ohledu na Putina, Ukrajnu, Západ a vůbec aktuální situaci – je na místě otázka, nakolik je vůbec potřeba, aby Češi při příležitosti sedmdesátého výročí konce války projevovali Rusku vděčnost.
O myších, kocourovi a lidech
Termín osvobození může být chápán dosti rozsáhle, totiž tak, že kdo je osvobozen, získává úplnou svobodu – osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat (vyndám myš z pasti a nechám ji prostě běžet, kam se jí zlíbí).
Nebo je možné mluvit o osvobození od konkrétního zla, ovšem z takového osvobození následná svoboda neplyne, respektive plynout nemusí (seberu myš kocourovi, který se ji chystá sežrat, ale nepustím ji, zavřu ji do klece). Zhruba taková významová potíž je s debatami nad otázkou, jak vnímat sovětské osvobození Československa v roce 1945.
Zůstaneme-li v českých zemích, je zjevné, že nacisté chtěli Čechy po vítězné válce zlikvidovat: poněmčit, vyhladit, vysídlit. Kdyby Hitlerovo Německo tehdy vyhrálo, byl by protektorát se vší krutostí a terorem nejspíš jen jakousi předehrou ke „konečnému řešení české otázky“.
Nestalo se tak díky Spojencům, porážka nacismu nás, tj. národ, pravděpodobně zachránila, přežili jsme (i když zmrzačeni, především naše židovská část takové štěstí neměla). Osvobození od konkrétního zla je tedy nepochybné.
Největší část čs. území osvobodila Rudá armáda, o tom rovněž není sporu: vyhnala německé jednotky, utrpěla největší ztráty, lidé vítali „rudoarmějce“ spontánně a nadšeně. Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z Východu by byla hloupost, koneckonců to snad nikdo soudný ani nedělá.
Současně je pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování), dělo se to v nemalém rozsahu, nesrovnatelném s ojedinělými incidenty v americkém „sektoru“.
Nebylo to ovšem zároveň tak zlé, aby propukla nějaká intenzivní celonárodní protiruská nenávist: řádění odnesli nejspíš nejhůř němečtí civilisté (to jen odhaduji, téma totiž zatím nikdo podrobně nezpracoval), v řadách ostatního obyvatelstva převážila vděčnost.
Problém je v tom, že armády se řídí politickými příkazy a úmysly, jejichž podstatu vnímali Češi a Moravané ve vypjatých posledních dnech války jen omezeně. Vděčnost sovětským vojákům-osvoboditelům pro ně mnohdy znamenala totéž, co vděčnost Sovětskému svazu a J. V. Stalinovi, od vděčnosti k vyčerpaným pěšákům se odvíjely iluze o Moskvě.
Lítost místo úžasu
Náklonnost posiloval i ohromující počet padlých: jen na čs. území to bylo asi 140 tisíc. Teprve s odstupem mnoha let začalo být patrné, co napsali historici Vít Smetana a Jaroslav Hrbek v knize Draze zaplacená svoboda – Osvobození Československa v letech 1944-1945: „v globální válce … vyřadili Spojenci z boje za cenu několikanásobně menších ztrát téměř stejný počet nepřátelských vojáků jako Rudá armáda. Proto místo úžasu nad počtem padlých je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo.“
Jinak řečeno, je legitimní ptát se, nakolik přispěl k počtu obětí sovětský způsob válčení (na životy jednotlivců generalita dvakrát nehleděla) – a naopak je absurdní automaticky odvozovat od počtu mrtvých „sovětskou nezištnou obětavost“.
Řadoví vojáci Rudé armády na tom se znalostmi politických cílů nebyli o moc líp než lidé na dobytých územích: sice věděli, proti čemu vedou válku, často však neměli valné ponětí, za co bojují, tedy jaké jsou plány moskevského politbyra.
Svoboda států východní a střední Evropy k těm plánům určitě nepatřila, a od chvíle, kdy se stalo zjevné, že Němci válku prohrávají, přizpůsoboval Stalin veškerá vojenská rozhodnutí sovětským imperiálním zájmům.
Řečeno příměrem z úvodního odstavce, měl sice v úmyslu zardousit zlého kocoura a zachránil tak většině myší život, rozhodně však nehodlal pustit myši na svobodu.
Typický je v tomto směru polský příklad. V roce 1939, po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, přepadli Němci a Sověti společně Polsko a zničili je. Počínali si přitom s nebývalou brutalitou, ta sovětská si s nacistickou v některých případech nezadala, stačí zmínit Katyň.
Hitler pak napadl Sovětský svaz, ze Stalina se stal spojenec Západu, avšak v roce 1944 navzdory veškerému válečnému vývoji „generallisimus“ uvažoval a jednal stále stejně: zastavil Rudou armádu na Visle a nechal vykrvácet Varšavské povstání, jehož aktéři zoufale potřebovali pomoc.
Učinil tak jen proto, aby v zemi snáz instaloval loutkovou vládu a zařadil zdecimované Polsko, zbavené odbojných nekomunistických elit, do sovětského impéria. Kdyby Rudé armády nebylo, polský národ by nejspíš přestal existovat (Poláci stáli ve zrůdném nacistickém žebříčku slovanských národů ještě níž než Češi) – avšak zároveň může jen těžko někdo tvrdit, že Rudá armáda přinesla Polsku svobodu.
Osvobození, ale ne svoboda
S Československem se věci měly trochu jinak, ale i v našem případě platí, že Rudá armáda přinesla osvobození, svobodu nikoli.
Přečtěte si též text o tom, jak se v Československu mj. utajovaly vraždy spáchané sovětskými vojáky
Dodnes se občas objevuje názor, že o čs. pádu do sovětského područí rozhodli spojenci na Jaltské konferenci v únoru 1945 (tak jako v Mnichově „o nás bez nás“). Přitom Západ, tj. Britové a USA, na Krymu Československo neobětoval a žádné rozdělení sfér vlivu nepřijal.
Zásadní podíl na vzniku „sovětské ČSR“ měla exilová politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která v úzkých vztazích s Moskvou spatřovala jedinou možnost zajištění národní bezpečnosti.
Ještě jeden citát historiků Hrbka a Svobody: „Je nepochybné, že se Československo do sovětské sféry zařadilo nejpozději koncem roku 1943 víceméně z vůle vlastních politických představitelů, a západní Spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc. (…) Jako jediný stát regionu, který za války uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu pro období poválečné, patřilo Československo k pilířům nově budované sovětské sféry vlivu a Moskva je tak od samého počátku vnímala.“
Stalin tedy v roce 1945 dobře věděl, že vyhání nacisty z „vlastního“ území (proto taky musela Prahu osvobodit Rudá armáda, ačkoli Američané mohli být v hlavním městě dřív).
Navíc už v dubnu 1945 schválila budoucí vláda Národní fronty tzv. Košický vládní program, který, slovy historika Emanuela Mandlera „spojoval komunistickou ideologii s vypjatým protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem“.
„Okamžitě po válce měla být republika zbavena tří milionů Němců a Maďarů, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty, ale také opozice, tj. nežádoucích politických stran,“ pokračuje Mandler. „Od května 1945 do srpna probíhal počátek etnické čistky Němců, tzv. divoký odsun, při němž bylo vyhnáno z Československa na půl milionu Němců a několik desítek tisíc jich bylo bez soudu usmrceno.
Jak je vidět, koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu. Hodilo by se nám hodnotit ´tyto věci odděleně´, ale mnohdy to ani nejde. Československé zestátnění nejen velkých, ale i středních podniků a všech bank – nesouviselo snad s počátky komunismu?
Stejně jako zákaz mnoha politických stran; nemluvě ani o divokém odsunu, jehož účelem bylo zejména postavit před hotovou věc konferenci vítězných velmocí (v Postupimi), aby snáze schválila tzv. odsun Němců. Zde se opět projevily dvě stránky sovětského osvobození.“
Mandler dovozuje, že divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Českosovensko uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.
Deprimovaný vězeň Masaryk
Čs. politika, nejen ta komunistická, u níž se to rozumělo samo sebou, se Stalinovým přáním podřizovala prakticky ve všech ohledech, a kromě mnoha jiných situací to vystihuje i smutná příhoda z konference OSN v San Francisku na jaře 1945, které se účastnil ministr zahraničí Jan Masaryk a z níž Anthony Eden telegrafoval do Londýna: „Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů.“
Po jednom jednání tamtéž si Masaryk stěžoval americkému diplomatovi Charlesi Bohlenovi: „Bohlene, co může člověk dělat s těmihle Rusy? Zčistajasna jsem dostal od Molotova nótu, která pravila, že Československo musí hlasovat pro sovětský návrh ohledně Polska, jinak ztratí přátelství sovětské vlády. Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská?“
Demokratičtí politici věděli už v roce 1945, co v praxi znamená úzká orientace země na Moskvu, dokonce Československo ani nebylo obnoveno ve svých původních hranicích, protože Podkarpatskou Rus si Stalin jednoduše vzal. Přesto z toho nebyli schopni vyvodit důsledky, nedokázali se sovětské vůli vzepřít (jako další příklad může sloužit čs. postoj k Marshallovu plánu) – a vydláždili tak cestu k vládě KSČ, k únoru 1948.
Čili co z toho na závěr vyvodit? Můžeme si teď připomínat výročí osvobození od nacismu, můžeme vzpomínat na vojáky Rudé armády, kteří za nás bojovali a umírali. Měli bychom tak ale činit s vědomím, že s jejich příchodem začalo další dlouhé období nesvobody, kterou jsme si – ovšem – do značné míry přivodili sami.
A ještě drobný autorův dovětek: Vyrůstal jsem za normalizace, a od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, mi byly veškeré projevy vděku sovětským vojákům-osvoboditelům z roku 1945 neobyčejně protivné.
Pro moje rodiče – matka i nevlastní otec se narodili po válce – představovala klíčový životní zážitek ruská okupace v srpnu 1968: každou chvíli se o ní mluvilo, uchovávaly se časopisy a noviny z té doby, v bytě mé babičky visela na zdi knihovna, prostřelená projektilem „spřátelené armády“ – uvízl, pokud se pamatuji, v indiánských pohádkách.
Soustavně vynucovaná celonárodní vděčnost „sovětským zachráncům před fašismem“ (vděčnost na věčné časy) byla v mých očích čiré pokrytectví: měla zastřít skutečnost, že se osvoboditelé dávno proměnili v okupanty.
Všechny ty hnusné pomníky, jimž v Praze vévodil tank číslo 23, nesymbolizovaly v mých očích vděk za svobodu, nýbrž opak. Je mi líto, ale člověk je věrný svému prožitku: jinak už to vnímat nebudu. Vděčnosti už bylo dost. Naprosto nechápu, proč by jí měli dodnes vyžadovat a zneužívat političtí gangsteři jako je Vladimir Putin.
(Text – kromě úvodní pasáže – byl napsán pro publikaci „Pětačtyřicátý – studie, eseje, metodické materiály a prameny k událostem dramatického roku 1945“, kterou na začátku května 2015 vydalo Občanské sdružení PANT.)
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
45 komentářů
Ono by šlo samozřejmě reagovat na každý bod zvlášt (alespon jeden z nich – ČSR provedla odsun Sudetských Němců v souladu a na doporučení Norimberského tribunálu)
Ale spíše je asi nutné si uvědomit že takto jednostranná analýza je postavena na předpokladu „co je západní je dobré“, ačkoliv zásadní principy společného zajištění svobody a demokracie v (západní) Evropě byly formulovány až o několik let později – vznik NATO 1949,základy EU – zásadní smlouvy se začaly podepisovat až 60.letech. Takže Beneš když se pokoušel předtím formulovat zásady poválečně ČSR po válce se v podstatě logicky rozhodl použít i ruský vliv. Zvláště tedy po zkušenosti kterou „uštědřily západní mocnosti Československu v roce 1938“..
Ono obecně když srovnáme mezinárodní situaci před válkou a po válce zjistíme mnohé podobnosti, především že západní mocnosti vedly v otázce střední Evropy podobnou politiku appeasementu-před válkou vůči nacistickému Německu,a po válce vůči bolševickému Rusku-v obou případech naprosto špatně
Dobrý den, pane petřeh,
myslím, že DIVOKÝ odsun, o němž autor píše (viz text), nebyl v souladu a ani na doporučení Norimberského tribunálu (ba dokonce ani s Postupimskou konferencí ne).
Celá řada sociologů a psychologů dnes upozorňuje, že toto již úplně zbytečné pokračování „válečných“ příkoří, nespravedlností a strádání v době míru se spolu s prožitkem předchozím (nacistická okupace) negativě podepsalo na kolektivním vědomí zdejší společnosti. Postupně si od roku 1938 totiž navykala na nedemokratické postupy a ani po válce to neskončilo – ponížit, vyhnat, zavřít, zabavit, ukrást.
Odsun, zejména ten divoký, je součást tragických historických okamžiků, které mnoho let formovaly zdejší „společenskou zkušenost“, převládající vzorce myšlení i chování. A ty dodnes ovlivňuje jednání mnoha lidí. S trochou nadsázky by se myslím dalo říct, že v roce 1945 a letech následujících jsme nezvítězili nad Němci (které si zde i jinde většina pro zjednodušení bez výjimky ztotožnila s nacismem), ale porazili sami sebe. A doteď to má na společnost neblahé dopady.
P.S. Ale chápu, že zejména pro starší lidi je trauma nacistické okupace emočně velmi silné, a proto i emotivně vnímají úvahy o vyhnání českých Němců.
Víte, tohle už je spíše propagandistický výraz- DIVOKÝ odsun.Oddělme prosím od sebe samotné rozhodnutí o odsunu sudetských Němců a jeho předepsané provádění-to v souladu s doporučením Norimberského tribunálu bylo. A potom tedy jednotlivé konkrétní případy násilí ke kterým vůči Němcům docházelo.K tomu docházelo bez příkazu a vědomí státních úřadů-a je nutné je hodnotit samostatně jako čisté zločinné připady.A samozřejmě se k nim i přihlásit, což jsme i jako stát udělali, a rovněž jsme se za ně omluvili.
Mimochodem-já jsem výše vynechal zpřesnění „během odsunu“, protože když se budete ptát na evidenci těchto zločinů, zjistíte že se k nim počítá i řada případů ke kterým došlo ještě před zahájením odsunu,těsně po osvobození.
To co píšete dále o formování společenského vědomí následkem válečných příkoří, nespravedlností a strádání je samozřejmě pravda,ale tak tomu bylo nejenom u nás-připomenme třeba hromadná bombardování německých civilních cílů spojeneckými letadly za války(nebo vůbec tragédii Hirošimy).Popřípadě že i jinde v osvobozené Evropě se Němci stávali obětmi pronásledování a lidových samosoudů
Ale že třeba mnozí američtí právníci upozorňovali že sám Norimberský proces je v rozporu s právními principy amerického právního řádu. Ale – byli rovněž „v rámci pomsty nad nacismem“ ukřičeni.To jsou prosím fakta o tehdejším světě a měli bychom je brát v úvahu. A nikoliv se pokoušel nyní na tehdejší dobu aplikovat dnešní etická pravidla. Jak jsem psal výše, ta byla formulována a přijata až mnohem později..
Neřekl bych, že jde o propagandistický výraz. Jde o terminus technicus, výraz pro první fázi odsunu. Během ní se děla ta největší zvěrstva, páchalo se násilí apod (třeba Brněnský pochod smrti). Tato fáze trvala do srpna 1945, teprve poté dostal odsun čs. právní rámec a vláda jej začala organizovat. Do té doby šlo o čistou individuýální zvůli nejrůznějších lidí, zhusta sdružujících se v tzv. Revolučních gardách popř. vojáků, kteří prošli zvěrstvy frontových bojů a své zkušenosti a modely chování uplatňovali i v poválečné době (na wikipedii odkazuji nerad, ale odsun je v ní zpracován myslím velmi dobře http://cs.wikipedia.org/wiki/Vys%C3%ADdlen%C3%AD_N%C4%9Bmc%C5%AF_z_%C4%8Ceskoslovenska).
Samozřejmě v různých zemích se veřejné mínění formovalo různě. I když odhlédneme od válečného stavu, je plošné bombardování resp. užití zbraní hromadného ničení více než sporné a na veřejnost má též odpovídající dopad. Ale přesně v tomto duchu se o tom debatuje, jak v mezi odborníky, tak i ve veřejnosti. Na Západě už nejpozději od 70. let. A zejména v Německu (ale nejen tam) pokročili v této debatě hodně daleko.
Problém je, že u nás se taková debata (s výjimkou velmi úzkých a často neoficiálních kruhů) nevedla až do 90. let. A ten princip „poniž, vyžeň, zabav, zavři, zlikviduj“ zde byl (a stále je více než v řadě jiných civilizovaných zemí) většinově přijímán jako norma.
Společnost kultivuje, když její určitá část pochopí, že bezpráví nemůže plodit další bezpráví. A že bezpráví „na těch druhých“ není o nic menší než bezpráví na „těch našich“. A nutí své představitele, aby se podle toho chovali. Je to těžké, traumata z dob válečných i poválečných mají i třeba ve Francii a Holadsku (o Německu ani nemluvě). Ale v pochopení tehdejší reality a toho, co dělá s „duší davu“ jsou o dost dál (obecně, ne všichni).
Hezký den.
O to asi jde, Vy sice tvrdíte že „Problém je, že u nás se taková debata nevedla až do 90. „… ale dnes už jsme o 25 později, čili strašení vlastním českým výkladem německého odsunu je asi něco podobného jako strašení českým předlistopadovým komunismem. Protože-a vidíme to právě na příkladu zmiňovaného „plošného bombardování resp. užití zbraní hromadného ničení“-správně díte že debata se sice vede,ale tato debata samozřejmě v žádném případě nepřivedla americkou a britskou vládu k přiznání že tyto akce byly snad z jejích strany zločinecké.Čili, se domnívám že naprosto stejné právo má i český stát. Možná bych zase doporučil já odkaz na http://www.mzv.cz/berlin/cz/vzajemne_vztahy/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html, kterou jsme sepsali s Německem už dokonce v roce 1997, dále už jít skutečně nelze.
Ale co je možná podstatnější pokud hovoříme o „principu bezpráví nemůže plodit další bezpráví“, pokud se chce společnost kultivovat, musí ho používat především pro současnost, pro své současné rozhodování a současné dodržování právně-etických norem.Aby se místo toho jenom opět trapně přepisovaly učebnice historie, to není kultivace, to je alibismus
Petrh, co stále dokola omíláte, že o odsunu Němců rozhodl Norimberský tribunál? ten jen odsoudil nacisty a nacismus. O tom, že z Československa, mohou být odsunuti etničtí Němci se rozhodlo na Postupinské konferenci, ale bylo tam výslovně uvedeno, že z odsunu mají být vyjmuti antifašisté a členové německé sociální demokracie atp. Povídat, že zmínka o divokém odsunu je propaganda, může jen zarytý komunista, nebo proruský aktivista. Od rodičů, kteří na výzvu státu dosídlili v roce 1945 na Jesenicku pohraničí, z vyprávění vím, co tam s Němci, před odsunem prováděli ty tzv. Revoluční gardy, kterým tam nikdo neřekl jinak než Rabovací gardy. Tyto všehoschopní lidé s označení RG na rudé pásce na rukávě, mohli s Němci dělat co se jim zlíbilo, klidně je i beztrestně zastřelit, což se i mnohým stalo, když bránili svůj majetek, který se RG líbil. Rodiče rovněž vyprávěli, že do odsunu šli z 90% ženy, děti a starci, neboť všichni mladší členové německých rodin buď padli ve válce, nebo byli v zajetí.
Pokud chcete dělat jasné soudružské odsudky, tak si o tom vyčínání RG v pohraničí něco přečtěte, jinak jste za hlupáka a obhajujete neobhajitelné.
Dobrý den v té době jsem nežil,ale něco tady k odsunu přidám k vaší úvaze. Základ k odsunu tzv. sudetských Němců položil Neville Chamberlain. Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale) expert mezinárodního práva u federální vlády USA. Celý jeho článek http://www.lidice.cz/obec/historie/komentar.html
Víte pane Stejskale to je vážně moc hezké to co píšete. Ale zase jiná „celá řada psychologů a sociologů“ si dnes uvědomuje, že se nelze dívat na tehdejší události a poválečnou situaci prizmatem mainstreemových hodnot současné společnosti. Což Vy děláte. A tedy přiznává, že jiné méně špatné řešení než byl odsun německého obyvatelstva tehdejší situace prakticky neměla. Bylo totiž prolito příliš mnoho krve a mezi lidmi bylo příliš mnoho nenávisti na to, aby mohli nadále žít spolu. To proto, že lidé nejsou teoretickými bytostmi vykonstruovanými „celou řadou psychologů a sociologů“, nýbrž bytostmi veskrze nedokonalými z masa a krve. Nebylo nutné si Němce ztožňovat s nacismem, neboť většina z nich se k nacismu zcela veřejně přihlásila a bylo to o nich všobecně známo. Jistě, nikoli všichni. Forma, kterou to celé proběhlo, je samozřejmě zase jiný příběh. Možná tehdejší společnost porazila sama sebe. Ale zabránilo se tím dalšímu krveprolití a vytvořili se podmínky pro zacelení válečných ran. Do jisté míry tím, že se vytvořili nové. Ale právě tak svět funguje, protože jak známo dějiny píší vítězové. Kdyby vítězem byla druhá strana, je celkem evidentní, že byste neměl nad čím mudrovat.
Ano, pane argune, přesně takto to stojí. Jedni říkají: žádné lepší řešení nebylo. Jiní mají za to, že bylo. Ale bylo by těžší, vyžadovalo by značné úsilí (které by se ale podle některých vyplatilo. Třeba s odstupem desítek let).
Napadá mne takové připodobnění (samozřejmě kulhá, ostatně jako jakékoliv připodobnění).
V jakési nejmenované vesnici zavraždí nějaký člověk řadu lidí. Některé předtím surově ztýrá. Řádí tam několik let, ale nakonec se ho podaří dopadnout a eliminovat. Zjistí se, že mu přitom pomáhal i jeho bratr a asi i bratranec. Spravedlivě rozhořčení vesničané vezmou útokem usedlost, kde jeho rodina po generace žije. Vyrabují ji, jeho ženu i děti vyženou.“Mezi lidmi bylo příliš mnoho nenávisti na to, aby mohli nadále žít spolu.“ Jedni jsou spokojeni, mají za to, že vyřešili jakýsi problém. Jiným bylo ukřivděno. A tak pořád dál…
Hezký den.
1. Podkarpatskou Rus odevzdal Beneš už v roce 1943, kdy uzavřel SPOJENECKOU smlouvu pro období poválečné.
2. Celé to dění mělo jediný smysl, aby si Beneš zajistil kontinuitu prezidentské funkce i po válce.
3. Kdyže to začal divoký odsun a kdyže to začal zasedat Norimberský tribunál, pane petřeph?
Ad 3) No co myslíte,odsun Němců a Norimberský tribunál probíhaly takřka současně. Když si navíc uvědomíte že Norimberský tribunál pouze potvrdil to co si spojenci dojednali už v Postupimi ohledně řešení militantního Německa (pravidla 5D), tak to sedí nachlup.
Ale pozor, já samozřejmě netvrdím, že by odsun Němců od nás byl nějakým trestem vyneseným Norimberským tribunálem. To jistě pravda není,rozhodli jsme si to sami.
Bylo to (bohužel) drastické opatření které mělo (právě se závěry jednání v Postupimi, i Norimberského procesu) zabránit Německu aby opět někdy příště využilo své národní menšiny v okolních státech k jejich destabilizaci a napadení.Jak už jsem psal nahoře, nikdo v těch letech 1945-46 netušil že se Evropa sjednotí v NATO a později EU..
Už bych to s tím norimberský tribunálem ukončil – nemá s odsunem nic společného. Plácáte jen blbosti a účelově spojujete věci, které spolu nesouvisí.
Odsun v ČR nebyl motivován „zabránit Německu aby opět někdy příště využilo své národní menšiny v okolních státech k jejich destabilizaci a napadení“; byla to konzistentní politika exilové vlády na které existovala shoda jak v Londýně, tak v Moskvě. A SSSR se spojeneckou smlouvou v roce 1943 zavázal poskytnout ČSR podporu ve vysídlení Němců a Maďarů. V Postupimi bylo jen potvrzeno to, co bylo dávno rozhodnuto. Navíc Postumim nijak nelegitimizovala divoký odsun.
Divoký odsun se používá nejen pro ta zvěrstva, ale i proto, že činy těchto lidí byly prezidenstkými dekrety později legitimizovány.
Článek mi připadá účelově jednostranný.
Odsun se neřešil v Norimberku ale v Postupimi.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Postupimsk%C3%A1_dohoda
Americký velvyslanec měl prostě držet hubu a Zeman ho setřel správně.
Předpis č. 157/1964 Sb. Vyhláška ministra zahraničních věcí o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích Článek 41 bod 1.zní:
“ S výhradou svých výsad a imunit mají všechny osoby, požívající takových výsad a imunit, povinnost dbát zákonů a předpisů přijímajícího státu. Jsou rovněž povinny nevměšovat se do vnitřních záležitostí tohoto státu.“
Vy jste asi neviděl, v jaké souvislosti a jak to velvyslanec řekl, že? Spíš ani nevíte, co vlastně řekl… Jinak byste patrně nenapsal takovou ptákovinu, „že měl držet hubu“.
Šlo o televizní rozhovor, kde velvyslanec dostal jasnou otázku a podle všeho na ní nanejvýš diplomaticky odpověděl toto:
„Není na mně nebo na kterékoliv jiné zemi, abychom říkali českému prezidentovi, co má nebo nemá dělat. Když prezident Zeman řekl, že je třeba vzdát hold všem zemím v souvislosti s koncem druhé světové války, tak to chápu. Ta symbolika, že možná je jediným vůdčím představitelem státu EU, který bude stát na tom pódiu a sledovat vojenský pochod, když ta armáda destabilizuje jeden ze sousedních států EU, možná je taková prekérní, uvidíme, co se stane.“
Autor clanku zapomina na Hitleruv plan na vysidleni slovanu na sibir nebo patagonie. A taky zapomina na plynove komory a teror nacistu… To co prislo po Hitlerovi asi nebylo to prave orechove, rozhodne nas to ale nechtelo vyhubit! Howgh. Tedy aspon za tohle mame byt vdecni.
Doporučuji si nastudovat něco o ostudném chování Beneše za války v exilu, jeho autokratické vládnutí pomocí dekretů, jeho vyložené sviňárny vůči polskému nekomunistickému exilu v Londýně, bezvýhradně proruský postoj k anexi Pobaltí (jistě pak pochopíte proč se Beneše Zeman s Klausem tak zastávají – byl to stejný kolaborant jako oni)
http://is.gd/hRajkS
Odsun (primitivní vendetta na civilistech) se na pořad Postupimské konference dostal především z iniciativy.
Autor si mohl ušetřit práci s takovýhle cintem a rovnou napsat, že nemá rád rusáky. A byl by to hotový jedna dvě!
Naprosto účelové zapomínání předcházejících událostí. „Rozsah“ osvobozovacích operací byl dán dohodou na Jaltě, kde byla určena také velice důležitá podmínka společných operací. Tedy demarkační čára, která určovala hranici, za kterou druhá strana z důvodu bezpečného setkání nemůže jít. Tuto demarkační čáru ustanovili politici tří mocností, tedy Roosevelt, Churchill a Stalin na základě vývoje válečných událostí. Politika tam samozřejmě roli také hrála, ale tehdy spíše Stalinova snaha dostat druhou stranu co nejdále od svých hranic.
Do konce roku Rudá armáda opustila všechna území kromě „své“ části poraženého Německa. Armáda USA sedí na dobytých územích dodnes. To, že došlo k politickému vývoji tak, jak k němu došlo, je výsledkem neprozíravosti ostatních politických stran, které nechaly komunistům naprosto volný prostor ke své propagaci, a krytím poválečných šmelinářů navíc „přihrávaly“ hlasy komunistům.
Spousta akcí, které u komunistů odsuzujeme, se na druhé straně děly taktéž – znárodňování velkého průmyslu, přídělový systém, devalvace měny. A stejně tak i v USA a jinde probíhaly politické procesy podobné procesem s Horákovou nebo se Slánským.
Takže celý článek je jen účelová manipulace. V době, kdy je možné si informace vyhledat kdekoli, a hlavně je vzájemně porovnat, je to silně kontraproduktivní.
Prahu neosvobodila Rudá armáda, nýbrž Vlasovci.
Ano. Prahu zachránili zřejmě velkou měrou Vlasovci.
Nebýt toho, že Rudá armáda byla na Moravě a dobývala Berlín, mohli se místo toho věnovat protipartyzánským operacím a honit zběhy.
Dobrý den,
to není historicky úplně přesné. 1. pěší divize ROA pod velením generála Buňačenka operovala pouze na jihozápadním okraji Prahy, nejhlouběji na Hradčanech. Její vojenská síla cca. dvaceti tisíc mužů sehrála velmi důležitou roli ve dvou ohledech. Za prvé dostala německé jednotky v Praze pod tlak (jejich podstatnoiu část vázala právě v této oblasti) a v danou chvíli (v prvních dnech) jim zabránilao rozdrtit Pražské povstání hned v zárodku. A za druhé blokovala z jižního směru německé posily.
Čili Vlasovci Praze velmi pomohli, ale neosvobodili ji. Díky nim se pak Praha (už po jejich odchodu jako následku neúspěšného jednání s ČNR) osvobodila do jisté míry sama (ozbrojeným povstání) a příjezd Rudé armády znamenal potvrzení tohoto stavu (plus samozřejmě vyčištění Prahy od zbytku německých jednotek).
Dobře, ale rozhodně ji neosvobodila Rudá armáda. Každopádně fakt, že bez Vlasovců by pražské povstání neproběhlo, naopak by bylo krvavě potlačeno podobně jako varšavské, je jasný.
Ano, to je jako hypotéza velmi praděpodobné. S vyzněním autorova textů souhlasím. Tedy i s tím, že by nebylo na místě zpochybňovat statečnost vojáků Rudé armády a jejich oběti (ostatně jich v Praze padlo několik stovek). A především že je nutné uvádět různá historická zjednodušení a propagandistická zveličení na pravou míru resp. o nich debatovat (dnes už se také doba obrozenecká nevyučuje podle Jiráska 🙂
No naozaj veľmi tendenčný článok, s cieľom šírenia nenávisti, v tomto prípade k Rusom. Autor má predovšetkým chabé historické znalosti, respektíve ak si ich aj vie dohľadať, no robí si z nich vlastné nepresné závery.
K vojnovým stratám Sovietov a Angloameričanov….som zvedaví ako by si západné armády počínali vo východných podmienkach. Pravdepodobne by už po 10%-ných stratách podpisovali prímerie. Vedzte že kým zapané armády niekde vkročili, tak to tam najskôr celé vybombardovali, zničili a až potom tam poslali živé sily. Sovietská taktika bola iná, nemali problém hneď všade posielať pechotu, ajkeď sa to nejavilo najrozumnejšie. Zase keby Sovieti využívali západnú taktiku, teda šetrenie živej sily, ale ničenie z diaľky, dnes by im každý dával za vinu, že nám rozbombardovali celé Československo. Takže ani tak, ani tak….Rus by bol stále ten najhorší.
Ďalej odporúčam autorovi viac si naštudovať ako a prečo dopadla Podkarpatská Rus tak ako dopadla. Povedal by som že to bola vrcholná zrada československej diplomacie, na stovky tisíc vlastných občanov, ktorí na ňu trpko zaplatili….životmi, majetkom, slobodou. Pritom títo rusíni sa pre nás v československom zahraničnom odboji, obetovali najviac zo všetkých národností bývalej 1.ČSR. Naštudujte si dianie na Podkarpatí v 1945-46, je to svinstvo čo sa tam dialo…vinu však za to nesieme MY…Čechoslováci, my sme ich vydali do nemilosti. Každopádne nejakému Pragocentrikovi bol ten kus zeme, kde boli náklady na ňu 5x vyššie než prijímy, ľahostajný. Hlavne že získa Sudety späť. Sudety sú ďalší krásny prípad, hrdinov „päť minút pred dvanástou“ (resp. už „po“). Rovnako za to, čo sa dialo u nás po roku 1945, a najmä 1948. Ono je jednoduché všetko zvaľovať na ostatných, na tých zlých Rusov, alebo Američanov, Maďarov atď…ale vedzte že všetci tí konali,tak ako sme im to sami dovolili a sami chceli. Robíme stále zo seba obeť, obeť niekoho iného a zlého…ale pritom sme my ten najväčší vinník. Hľadajte teda vinu v československých komunistoch, prisluhovačoch Moskvy a vyvodte dôsledky. To čo sa u nás dialo v 50tych rokoch, perzekúcie, procesy…vlastní na vlastných…
Majme teda čisté hlavy a pozerajme sa na históriu najmä sebakriticky. Pretože prekrúcanie jej záverov a prelievanie lásky/nenávisti v osi východ-západ nerobí nič dobré. Len hrotí extrémizmus, nenávisť a šíri strach. Komu vyhovuje šírenie strachu a nenávisti voči východu, nech si urobí záver každý sám. Len to potvrdzuje, že zase nie sme samým sebou, ale zase sa len niekomu pcháme do zadnice….identická totalita ako za SSSR, len inde orientovaná…
PS: ak sa pripomínajú udalosti 2.sv.vojny, nemali by byť spájané s rokom 2015, pretože si budeme historiu stále upravovať tak ako to bude v trende danej doby…
Súdruh Janko, Američani opravdu nemůžou za to, že pro Rusáky jednotlivý život nikdy nic neznamenal a Ivan si mohl vybrat mezi pravděpodobnou kulkou z německého kulometu nebo jistoukulkou kulkou do týla od vlastního politruka a že oficíři byli především dobří komouši spíš než dobří vojáci (po čistkách zejména) a na dobytém území se chovali jako rabující a znásilňující zvěř (ruská tradice už od dob Napoleona).
Za prvé, nie som súdruh. Ak by ste mi to povedal osobne, asi by som vám jednu vrazil. Neznášam komunistov, moja rodina bola za totality prenasledovaná, boli jej zhabané majetky ktoré sú dnes fuč. A za druhé, nikde v texte Američanov z ničoho neobviňujem, teda nechápem vašu reakciu. Prečítajte si to ešte raz, pointa je – zamiesť si najskôr pred vlastným prahom a sebakriticky hodnotiť naše chyby…
Skvělý text Adama Drdy (jako obvykle) a pod ním … taky jako obvykle. 🙂
A SŠ taky jako obvykle…
Adam Drda je jednostranně informován,ale neví že Češi jsou hlavní příčinou bídy, hladu a utrpení sudetského lidu.
Hitler v Bruntále.avi http://www.youtube.com/watch?v=jPgj2R0f3P0
Můžeme vzpomínat na vojáky, kteří za nás umírali. Při vzpomínkových akcích osvobození, které jste dobře popsal, mám rozporuplné pocity. Umírali za nás? Ano, do té míry, že nás osvobodili ke komunismu, tedy v určitých faktech menšímu zlu, než nacismu. Jenže oni spíše bojovali proto, že museli. Tak jak museli bojovat sovětští vojáci, museli bojovat němečtí vojáci a všichni museli projevit obrovskou statečnost. Proto si myslím, že bychom si měli připomínat padlé na obou stranách, na obou stranách byli hrdinové i hajzlové a zveličování Rudé armády je pozůstatkem komunismu.
A ještě jedna věc mi přijde zvlástní, a tou je ruská vlajka případně hymna na těchto pietních aktech. Nepřijde mi vůbec vhodná při takových příležitostech (osobně takové symboly celkově nemusím), kdy zcela nesymbolizuje ani tehdejší ruské vojáky, a už vůbec ne sovětské neruské (o Rumunech nemluvě!).
pane Drdo Adame,velmi politikarite,pan president jasne deklaroval,ze do Moskvy jede,aby uctil pomatku na padle,podekoval tem,co meli to stesti a tyto hruzy valky prezili a nas osvobodili od fasisticke poroby.Nejvice padlo tech prostych samopalniku,tankystu,proste tech co dostali povolavaci rozkaz,a museli jit,vubec si nemohli vybrat ke kteremu veliteli,dobremu,nebo spatnemu,jakoz i vojevudci,nebo politrukovi.Uplne je mi jedno,ze si jeden vzal me kolo(davaj masinku),mamce hodinky(davaj casy).Vubec jsme toho nelitovali,oni nam davali vic,nase osvobozeni.Vy jste asi nezil,ja jsem to prozil v tzv.Sudetech,kousek od Javoricka.30,dubna pujdu uctit pamatku osvobozeni Ostravy,vojakum Rude armady,ale i nasim ceskym ,slovenskym,rusinskym bojovnikum,at jiz na vychodni,nebo zapadni fronte.Cest jejich pamatce.Vsechno ostatni zhodnoti vojensti historici.Ale ja do konce sveho zivota jim budu vdecny.\\Nebyl jsem nikdy komunista,od 1969 jsem byl obcanem II.kategorie,takze muj komentar neni tendencni.
Tohle je naprosto jednostranný článek. Autor by měl napsat (aby byl objektivní) ještě druhý o USA ve stylu: (1) USA vstoupili do války až v době, kdy bylo jasné, že SSSR porazí Německo – nechaly tedy Evropu co nejvíc vykrvácet a poté se do toho teprve vložily, (2) V průběhu války dodávaly USA zbraně a zboží oběma stranám konfliktu a řádně na tom vydělaly (před válkou dlužníci, po válce věřitelé), (3) Těsně před koncem války koketovaly USA a GB s plánem napadnout a zničit Rusko (svého spojence) – viz http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Unthinkable , (4) Po válce na tom USA vydělaly podruhé – Marshallův plán, (5) USA instalovaly po válce a mají v Evropě dodnes vojenské základny. Takže když to shrneme: USA nepomáhaly nikomu nezištně, vždy na tom vydělaly a do války se zapojily jen proto, aby SSSR neměl v Evropě příliš velký vliv. Dodnes se k některým státům EU chovají jako k vazalům.
Opět dobrý den, pane petřeph.
Už se i odpověď nevešla pod Vaší repliku, tak ji píši zvlášť 🙂
Nechci nikoho strašit. A nemyslím, že bych to dělal, ať už já či autor (poněkud nám cosi podsouváte). Snažím se jen diskutovat o věcech, které se desítky let nediskutovaly, což má dle mého neblahý dopad na společenské vědomí (nejen to páchané bezpráví, ale především ta potlačená, do podvědomí zatlačená zkušenost). Dle mého tyto věci fungují podobně jako v psychologii. jedince.
A teď to z mého pohledu nejdůležitější. Napsal jste: …pokud hovoříme o „principu bezpráví nemůže plodit další bezpráví“, pokud se chce společnost kultivovat, musí ho používat především pro současnost, pro své současné rozhodování a současné dodržování právně-etických norem.Aby se místo toho jenom opět trapně přepisovaly učebnice historie, to není kultivace, to je alibismus.
Pokud se má společnost kultivovat, nesmí si lhát (ani o současnosti, ani o minulosti). Nějaká její část musí být schopna a ochotna pojmenovávat to, co se kolem děje i dělo, pravými jmény. A nemůže předstírat, že nějaké bezpráví (jakékoliv) bylo menším bezprávím jen proto, že se nedělo mně samotnému. Tato debata – stejně jako debata o čemkoliv historii – je důležitá ne kvůli minulosti, ale kvůli naší současnosti a především budoucnosti. Podobné debaty nás podle mne učí argumentační poctivosti resp. poctivosti jako takové. Učí nás neskrývat se před věcmi, které jsou nám osobně nepříjemné (ať už je to chování naše či někoho, s nímž se identifikujeme). To, že si nelžeme, nezastíráme je vkladem do budoucnosti. Minulost už nezměníme, ale její nahlížení je nedílnu součást toho, jak budeme žít.
O přepisování učebnic jde až v poslední řadě. V první jde myslím o snahu poctivě se snažit o pochopení.
Hezký den.
P.S. Mimochodem kdosi tu v debatě napsal, že mu nevadí, že jej vojáci okradli o hodinky a kolo. Protože oni nasazovali své životy. Myslím, že je to velmi ilustrativní příspěvek. Z hlediska člověka, který ze zřejmých důvodů nenáviděl nacistické okupanty, je to pochopitelný přístup. Ryze emotivní. Nicméně rabování a okrádaní civilistů zůstane vždy jen rabováním a okrádaním civilistů. Pokud přistoupíme na to, že na něco takového mají hrdinové a osvoboditelé nárok, nastavujeme nějakou normu. Podle mne normu špatnou (mimochodem rabovali i vojáci západních spojenců. Bylo to též špatně a je dobře, že i o tom se hovoří).
Mám pocit, že odsun Němců po válce jim spíše prospěl. I když byly praktiky patrně mnohdy nehumánní, nic to nemění na tom, že mnozí Němci se Čechům nedivili. Pamětníci říkají, že kdyby tu Němci zůstali, stejně by je nečekal lehký život a možná by se jejich hlavami v euforii z vítězství nad Hitlerem dláždily ulice, po čemž volalo za protektorátu mnoho Němců a mysleli tím hlavy české.
Osobně mně dojímají lidé, kteří si myslí, že bychom tu byli, kdyby nás Rusové nechali Němcům napospas. „Západu“ jsme coby Slované byli ukradení. O čem jiném svědčí mnichovská dohoda.
Tohle je citlivé téma a je to vhodné spíše pro historiky. Kapitulace Německa stále platí, z toho se musí vycházet. Rozdělení Evropy a odsuny byly vyjednány v Postupimi. Mám osobní svědectví od prarodičů o tzv. divokém odsunu. Bylo to hnusné a za rámeček si to určitě nedáme. Dovolil bych si ale podotknout, že my jsme Válku nevyvolali a německé pohraničí nezabrali. Samozřejmě to není omluva pro to, co se stalo. Jenže tu byla nějaká situace a nálada a i když to není omluva, je to popis situace. Z článku cítím snahu jednoůčelově vykládat kapitoly historie, které jsou prostě příliš složité, než aby to šlo shrnout v takovém článku, který je vlastně docela hloupý. Totalitní režimy v té době táhly světem, sohody byly nějaké a válka byla hrozná. Beneš? Beneše považuji za velmi rozporuplného politika, sobeckého typu. Cítím tendence přepisovat výsledky války a zapomínat na Postupim, Norimberk, Stalina a Hitlera. Jsme prostě malá země, ale to neznamená, že se někdo z vyslaneckého sboru, má právo plést prezidentovi, kam pojede. Ono je to celé dost divné a vytržené z kontextu. Pan Shapiro toho řekl mnohem více a v celkovém kontextu to vyznívá úplně jinak. Bohužel novináři vytrhli výroky z kontextu a udělali z toho protizemanovskou kauzu. Jsem poslední, kdo by měl tendenci Zemana nějak hájit, nebo milovat. Ale on prostě právo, položit věnec k pomníku padlých vojáků, určitě má. Na tu přehlídku nešel, tak už to prosím nechte být
Dobrý den,
Nepřestane mne udivovat kolik slaboduchých fanatiků se u nás musí zcela ortodoxně modlit buď k rudé a nebo k bílé hvězdě a popírat fakta z obou stran. Buď hop a nebo trop a ty pravdo třes se.
PS. normalizace jsou 50léta takže rodiče museli být mladí, že?
Normalizaci se říká období, které následovalo po roce 1968, tedy konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let.
Musela to být hrůza v té normalizaci- Husak projev XIV. sjezd (1971).avi
https://www.youtube.com/watch?v=7W5iHDSo9Mc
Na Husáka neměl nikdo čas, bylo spousta zajímavějších věcí na práci.
velmi objektivní článek, klobouk dolů.
já bych k článku jen připomenul, že na osvobozování Českoslovenksa se podíleli také češi. Dále bych připomněl, že USA se vložila do války v Evropě aby pomohla spojencům, oni vlastně nemuseli. Zatímco sověti neměli na výběr, pro ně to byl boj o přežití a když začali výtězit, byl to boj o politickou moc nad sousedními zeměmi, které defakto tím osvobozením byly (a možná jsou) vydírány. Západ a hlavně USA podporovali Rusy dovozem materiálu a zbrtaní atd… vázali němce na jižní a západní frontě. Ovšem Ruské slavnosti se vedou v tónu, že vyhráli sami a spasili svět. Zatímco západní vojáci bojovali tak aby měli co nejmenší ztráty a braly ohledy na lidi, rusové bojovat a poslouchat rozkazy, které na počty padlých nehleděli, prostě museli, neb měli za zády NKVD, která zběhy nebo neposlušné popravovala. Co jsou Rusové- bolševici zač to dobře věděli Češi hospodařící na Volyni, ale nikdo je neposlouchal a nevěřil, jaké jsou v Rusku pořádky a jaká je to svoloč. Rád bych připomenul, že tisíce a tisíce nevinných čechů, hospodářů, učitelů, podnikatelů a sedláků skončilo v gulazích a lágrech a masových hrobech (např. u Žitomiru), ještě před vypuknutím války. Většina čechů ze tzv. svobodovy armády byly volyňáci, sedláci… jejich otcové bojovali za Československo ve legiích (založili a proslavili Českou družinu, základ legií), oni teď u Sokolova, u Machůvky, na Dukle… někteří z nich předtím (po anexi Polska) byli zajati v ruských lágrech a teď bojovali a umírali za Československo. Když se po válce vrátli, místní češi jimi opovrhovali a šikanovali je. Nikdo nebral jejich varování před rusy vážně. A po převratu r. 48 řada z nich byla z politichých důvodů perzekvována, museli dělat nejhorší práci, sebrali jim hospodářství a nebo kopali uran… atd. Nejsem historik, omluvám se za případné nepřesnosti. Ale odmítám dívat se na svět černobíle.
Velice mě těší tahle diskuse, protože se domnívám, že spoustu věcí si musejí především Češi vyříkat sami mezi sebou. Ale má to i další rozměr. Každý se zajisté snaží svůj názor uplatnit a chce-li být k sobě i ostatním poctivý, musí se pídit po informacích a hodně toho nastudovat, ale zejména se musí naučit kvalitu získaných informací hodnotit. A to všechno je velmi prospěšné nám všem.
Pane Drdo, napsal jste.
O myších, kocourovi a lidech
„Termín osvobození může být chápán dosti rozsáhle, totiž tak, že kdo je osvobozen, získává úplnou svobodu – osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat (vyndám myš z pasti a nechám ji prostě běžet, kam se jí zlíbí)“.
Jak mám chápat vojska Nato a USA třeba v Iráku, Panamě a mnoha jiných místech světa. Nebo pro každého jsou jiná pravidla.
Považuji váš článek za tendenční, s úmyslem zkreslovat fakta.