Šikana, vyhazov z práce, vězení, tak komunistický režim v 80. letech trestal nesouhlas s „jadernými“ raketami.

Petice, protesty, hesla… Českou republikou má projet kolona vozidel americké armády, média už řadu dní monitorují nejrůznější projevy nesouhlasu, sociální sítě zaplavují kritické příspěvky. V podstatě normální situace.

Málo se ale ví, že protesty a petice u nás vyvolalo v roce 1983 i rozmístění sovětských balistických raket schopných nést jaderné hlavice (v kódu NATO nesly označení SS 12, které se pro tento typ střel později vžilo i zde). Do normální situace to ale vzhledem k následkům mělo daleko.

„Lidé byli v té době celkově dost apatičtí, nezapomínejme, že zde stále ještě panovala tuhá normalizace,“ popisuje tehdejší události pro HlídacíPes.org historik Prokop Tomek, spoluautor Černé knihy sovětské okupace (připravili ji společně s kolegou z Vojenského historického ústavu Ivo Pejčochem  a minulý rok odevzdali do tisku). „Jenže vzhledem k napětí mezi Západem a Východem tu panoval strach z války a rozmístění raket považovali za své přímé ohrožení,“ dodává.

 Čtěte také: Sovětské armádní konvoje v Československu zabily 248 lidí

Charta 77 tehdy poslala různým mírovým hnutím ve světě otevřený dopis, v němž podpořila jaderné odzbrojení. A právě v jejím okolí začaly vznikat první petice proti sovětským raketám u nás. „Podepsalo je řádově několik tisíc lidí, zdaleka nejen chartistů. Najednou se našlo relativně dost těch, které obavy z raket přiměly překonat strach,“ vysvětluje Tomek.

V archívech ministerstva vnitra nalezl mimo jiné i hlášení o poplašných fámách, které mezi lidmi v této souvislosti kolovaly. Z různých materiálů vyplývá, že reakce části veřejnosti tehdejší režim hodně znepokojovala, protože nesouhlas nabýval do té doby nebývalých rozměrů.

Tresty měly zastrašit ostatní

Tomek uvádí jako příklad petici, kterou inicioval tehdejší disident Petr Cibulka v národním podniku Geofyzika Praha. „Tehdy k mému velkému překvapení podepsali téměř všichni. Kromě nejtvrdších bolševiků. Připadal jsem si jako z jiné doby a z jiné země,“ vzpomínal po letech Cibulka. Po výsleších StB nakonec někteří svůj podpis odvolali, Cibulku kvůli petici vyhodili z práce.

Jiní dopadli hůře. Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů popsal ve sborníku Ostrůvky svobody osud Jana Pukalíka, který sbíral podpisy v Blansku. V dubnu 1984 byl zatčen a obviněn z pobuřování. Za šíření petice mu hrozilo až tříleté vězení, nakonec mu ale i po protestech různých mezinárodních mírových hnutí soud nařídil „jen“ psychiatrické léčení.

Do vězení ovšem dostal nesouhlas s raketami a sovětskou okupací několik mladých lidí, kterým se podle soudního spisu začalo říkat skupina Dalibora Helštýna, uvádí další příklad Tomek. Od roku 1983 pokrývali zdi ve Frýdku-Místku „protisocialistickými“ hesly a výzvami ke stažení balistických střel. Dva roky se je policie marně snažila chytit,  nakonec je někdo udal. Soud rozdal nepodmíněné tresty ve výši až dvacet měsíců, pokuty a náhradu zničeného majetku „v socialistickém vlastnictví.“

Petra Motala za nápis „pryč s raketami“, který nastříkal na chodník před Městským úřadem v Krnově, soud poslal za výtržnosti a poškození veřejného majetku do vězení na pět měsíců.

„Exemplární tresty měly zastrašit ty, kteří by se chtěli k protestům proti přítomnosti sovětských vojáků či třeba rozmisťování balistických raket přidat,“ připomíná historik Tomek.

O sovětských vojácích jen v dobrém

Komunistické úřady se v době normalizace snažily potlačit jakékoliv zprávy, které by sovětské vojáky u nás stavěly do špatného světla. Ve své knize Tomek s Pejčochem popisují tragický osud sedmnáctileté Táňi Máčikové, kterou v roce 1971 zastřelil v centru Prahy sovětský voják (zabíjel podle všeho bez jakéhokoliv motivu, další dva lidi těžce zranil, nakonec zastřelil sám sebe). Státní bezpečnosti se vzhledem k tomu, že byl v civilu, podařilo jeho identitu ututlat. „V tehdejší spisové dokumentaci je uvedeno dvacet lidí včetně Gustáva Husáka, kteří byli seznámeni s tím, že vrahem je sovětský voják,“ dokumentuje Tomek přísné utajení zločinu.

V roce 1981 sovětský vojenský zběh ubil kladivem matku a její dvě malé děti v obci Břuchotín na Olomoucku. Historik Tomek v archívu nalezl dálnopis, který tehdejší náměstek ministra vnitra Ján Pješčak poslal krajské správě StB. Nařizuje v ní, aby rozšířila informaci, že pachatelem je zahraniční dělník, který Olomouckem jen projížděl. V dálnopise stojí, že se skutečné závěry vyšetřování nesmí dostat k „chartistům a nepřátelským elementům“.

„Totalitní stát v těchto případech zcela rezignoval na to, že má chránit své občany. Důležitější bylo, aby lidé nevěděli a nebouřili se,“ uzavírá Tomek.