Petr Zlenko ve vyšetřovací vazbě krátce po zatčení sovětskou kontrarozvědkou Směrš a po zavlečení do Sovětského svazu v roce 1945.
Státní archiv Služby bezpečnosti Ukrajiny, Kyjev,

Zrazen svou novou vlastí. Intervence ve prospěch našich občanů je nežádoucí

Napsal/a -pes- 27. prosince 2019

Ve středu 6. října 1937 se na Magistrát hlavního města Prahy dostavil seriózně vyhlížející muž středního věku v dobře padnoucím obleku s kravatou. Byl pečlivě oholený, tmavé vlasy i elegantní knír zastřižené podle tehdejší společenské normy. Jak dosvědčují dobové fotografie, Petr Zlenko si na dobrý vzhled potrpěl.

Onu říjnovou středu se chtěl ukázat v dobrém světle ještě z jednoho neméně důležitého důvodu. Jak stojí v protokolu sepsaném toho dne na pražském magistrátu: Petr Zlenko, narozen roku 1891 v Starokonstantinovu (SSSR) se dočkal udělení státního občanství československého.

Psal se rok 1937 a nejen nad budoucností Evropy se vznášely temné mraky. Na západě mocně zbrojilo a svou verbální agresivitu stupňovalo nacistické Německo.


Ukázku z knihy Čechoslováci v Gulagu III. publikujeme se souhlasem vydavatele. Autoři: Jan Dvořák, Jaroslav Formánek, Adam Hradilek. Společná publikace České televize a Ústavu pro studium totalitních režimů vychází k 80. výročí exodu z nacisty okupovaného Československa do Sovětského svazu a je věnována památce Heliodora Píky a Jakuba Koutného.


Ojedinělé zprávy přicházející z jinak opěvovaného Sovětského svazu na východě hovořily o hladomorech, čistkách, trestních táborech, statisících nevinně vězněných a tisícovkách zastřelených ve jménu bolševické revoluce. O této podobě Evropy Petr Zlenko už věděl své, i proto žil v Praze, kde požádal o občanství.

Utekl sem po první světové válce přes Polsko, když předtím bojoval v ukrajinské armádě po vyhlášení Ukrajinské lidové republiky.

Na útěku před bolševiky

O Zlenkově osudu nejen v tomto divokém období přináší informace v obsáhlém textu Tajšet, Irkutská oblast publicista a Zlenkův synovec Ivan Brezina. Po porážce ukrajinské armády Zlenko uprchl jako mnoho jiných nacionálně orientovaných Ukrajinců do Polska. „1920 na útěku před bolševiky,“ vyplní později v Československu kolonku dotazníku s otázkou, kdy a za jakých okolností opustil vlast.

Petr si našel práci profesora matematiky na ruském soukromém gymnáziu ve městě Brest nad Bugem. Učil tu dva roky. Polsko však emigrantům z Východu lepší vyhlídky do budoucna nenabízelo.

Ti z nich, kteří chtěli dostudovat a být existenčně lépe zabezpečeni, proto tenkrát s nadějí vzhlíželi k masarykovskému Československu.

Na podzim roku 1923 proto Petro Zlenko zamířil do Prahy, kde o pět let později promoval na pedagogickém ústavu Drahomanova a následně vystudoval i Státní školu knihovnickou.

Poté pracoval jako správce knihovny zmíněného pedagogického ústavu, v letech 1935–1945 působil ve Slovanské knihovně ministerstva zahraničních věcí, jež byla po roce 1945 začleněna do Národní a univerzitní knihovny.

Z někdejšího studenta matematiky a fyziky se stal uznávaný bibliograf, a to i díky profesním článkům, rejstříkům a vědeckým pracím publikovaným v českých a slovenských odborných knihovnických periodikách. Mimoto také hodně psal do ukrajinských exilových časopisů.

Našel si také nejprve přítelkyni, později manželku manželku Marii a spolu začali žít v Lužické ulici na pražských Vinohradech. Když byli 2. února 1944 oddáni na Staroměstské radnici, zbývalo jim jen 17 měsíců společného života.

Paradoxně se jejich čas krátil s tím, jak narůstala naděje na konec války a přibližovalo se osvobození Československa.

Na další útěk nejsou síly

Sovětská NKVD má předem připraveny seznamy nežádoucích osob, které mají být zatčeny a umlčeny. Jde o bezprecedentní akt zvůle, předznamenávající pozdější faktickou čtyřicetiletou okupaci Československa Sovětským svazem.

Z území suverénního státu mají být uneseny stovky občanů. Bývalí emigranti, kteří byli politicky činní, jsou na seznamech mezi prvními. Varování ale nejdřív asi Petr nebere příliš vážně a odmítá pas, který mu prý kdosi nabízí. Nejspíš chce zůstat s Marinou, na další útěk nemá sílu. A pak, je přece už československým občanem a má čisté svědomí.

Nic z toho, co dělal, nepřestoupilo hranice zákona. Tady je nutné doplnit, že nepřestoupilo hranice zákona svobodné země, kterou první republika byla. To však neplatilo o Sovětském svazu, kde se zákony od dob revoluce podřizovaly nesmiřitelnému ideologickému boji na život a na smrt.

Duch pomsty a nenávisti velel za každou cenu zúčtovat s někdejšími nepřáteli, byť uplynula dlouhá léta a někdy i desetiletí od jejich protisovětských aktivit.

Repro z knihy.

Pro Petra Zlenka si komando speciálních jednotek sovětské vojenské kontrarozvědky Směrš (Smrt špionům), vytvořené na osobní příkaz Stalina, přišlo 6. července 1945. A šli najisto.

O zásazích sovětské kontrarozvědky většinou nezůstaly žádné písemné důkazy a dochovala se pouze svědectví členů rodiny postiženého nebo sousedů. U Zlenka však z neznámých důvodů udělali směršovci výjimku.

Když ho z Lužické ulice odváděli, zůstal Marii v ruce kus papíru s azbukou napsaným protokolem prohlídky.

Podle vyšetřujícího spisu NKVD č. 148444, vedeného pod jménem Petr Andrejevič Zlenko, zaměstnance Slovanské knihovny ministerstva zahraničí poprvé vyslýchali 7. července ještě v Praze.

Výslech byl zaměřen zejména na jeho život a aktivity v rámci ukrajinské emigrace. O týden později, 13. července, zatčeného převezli na sovětské území, konkrétně do Kyjeva.

Následovaly další a další výslechy a pak 10. září při nočním výslechu si Zlenko vyslechl obvinění: […] jako důstojník armády hejtmana Skoropadského a poté „Direktoria“ na Ukrajině emigroval v roce 1920 do zahraničí. V době pobytu ve městě Praha byl členem protisovětských nacionalistických organizací: v letech 1925–1938 Asociace příznivců ukrajinské knihy, v letech 1935–1938 Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny. Jako stoupenec radikálních demokratů byl členem Republikánsko-demokratického klubu. Jako člen těchto organizací se aktivně účastnil jejich protisovětské nacionalistické činnosti. Byl vydavatelem a redaktorem bíloemigrantských nacionalistických novin Ukrajinský týden.

Známý pražský bibliograf ale všechny body obžaloby odmítl. Následovala další řada mnohahodinových a převážně nočních výslechů až do začátku prosince, kdy obviněného předali vojenskému tribunálu v Kyjevě.

Deset let v gulagu

Jak taková mnohahodinová noční vyšetřování NKVD probíhala, je dnes už známým faktem. Cílem nebylo dobrat se pravdivé podstaty údajně problematického chování či postojů obžalovaného, ale přinutit ho k doznání předem stanovených provinění.

Donucovací prostředky se lišily podle charakteru vyšetřovatele: dlouhodobé odepírání spánku, pobyt v nevyhovujících hygienických prostorech, ve tmě samotky, v extrémním chladu, nedostatek jídla, bití, výhrůžky ohledně rodinných příslušníků, mnohdy i sadistické mučení. Čím vším během vyšetřování svých „zločinů“ prošel Petr Zlenko, nevíme.

Vojenský tribunál v Kyjevě pak odsoudil 3. prosince 1945 Petra Zlenka k deseti letům pobytu v nápravně pracovním táboře.

Na rozdíl od naprosté většiny podobně odsouzených nevinných lidí dostal Zlenko možnost zpochybnit rozsudek. Provedl to formou kasační stížnosti, kterou však 18. ledna 1946 vojenský tribunál zamítl, potvrdil předešlý verdikt a odsouzený byl odeslán do tábora osoblag č. 7.

Osoblagy (zkratka z rus. osobyj lager neboli zvláštní tábor), ustanovené vyhláškou Rady ministrů SSSR z 21. února 1948, byly speciální tábory v rámci sítě táborů Gulagu se zvlášť přísným režimem, určené pouze pro politické vězně. Lidé zavlečení z Československa a odsouzení k nuceným pracím většinou končili právě v táborech tohoto typu.

Ve zvláštních táborech panovaly přísnější podmínky než v „běžných“ táborech Gulagu. Vězni zde vykonávali nejtěžší práce, tísnili se na polovině obytné plochy a byli vystaveni přísnější kontrole. Vězněné osoby se nesměly hlásit svým jménem, ale pouze číslem, které muselo být zřetelně vyznačené na oděvu.

Sovětským represivním systémem pohlcený Petr Zlenko se spravedlnosti domáhat nemohl. V jiné situaci však byla jeho žena. Československá demokracie sice s poválečným nástupem silné komunistické strany pozvolna odumírala, ale Marie Zlenková měla ještě necelé tři roky na to, aby na bezpráví vůči manželovi upozornila a pokusila se o jeho záchranu.

Co mohla podniknout a kdo či jak jí mohl pomoci, popisuje v rozsáhlé studii Pohlceni mašinérií stalinské moci historička Milada Polišenská: Prakticky jediná cesta, která mohla vést k návratu zavlečených, vedla přes ministerstvo zahraničí. Žádosti i intervence sem byly adresovány buď přímo, nebo byly ministerstvu postupovány jinými úřady.

Marie Zlenková nelenila, posílala žádost za žádostí na ministerstvo zahraničí i vnitra. Naděje svitne, když je počátkem roku 1948 Petr Zlenko zařazen do seznamu 56 osob, jejichž jména projednal státní tajemník Vlado Clementis se sovětským velvyslancem Zorinem.

U tohoto seznamu mimo jiné hezky vyniká skutečnost, že začátkem roku 1948, tedy v době, kdy Československo bylo ještě alespoň formálně nezávislým státem, dokázal komunista Clementis jednat se Zorinem o vydání ze sovětského pohledu nebezpečných osob.

O pár týdnů později však proběhne únorové vítězství pracujícího lidu a země se definitivně stává vazalem Sovětského svazu. Situace se tím pádem rázem mění. A to nejen v dikci, ale i v samotném obsahu diplomatické korespondence o československých občanech protiprávně zavlečených do Sovětského svazu.

Další intervence politicky nevhodné

Důraz už není kladen na pomoc většinou nevinným lidem v těžkém postavení, ale na vědomou odevzdanost či servilitu vůči novému pánovi.

Tajná depeše z 5. října 1948 odeslaná z Moskvy na ministerstvo zahraničních věcí už jasně ohlašuje lokajskou podřízenost Prahy vůči Moskvě: Při poslední intervenci ve prospěch čs. občanů ruské národnosti bylo mi sděleno, že osoby ruské národnosti, zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR, a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné. Další intervence v jejich prospěch považuji proto za politicky nevhodné a navrhuji, aby se od nich upustilo.

Koncem listopadu 1948 Praha zkusí poslední možnost, která se týká i Petra Zlenka, neboť tato iniciativa zahrnuje nejen československé občany ruské národnosti. Tajná depeše podepsaná šifrou Štefan 1042/d je adresována moskevskému velvyslanci Laštovičkovi.

V předvečer Štědrého dne dorazí na ministerstvo zahraničí lakonická odpověď: Intervence ve prospěch bývalých emigrantů, zajištěných v SSSR pro činnost nepřátelskou SSSR, je zcela nežádoucí, i když formálně jde o naše občany. Laštovička.

Marii tak zbyla jediná možnost, jak svému manželovi alespoň psychicky pomoci, a tou byla korespondence. Kolik dopisů do osoblagu číslo 7 poslala a kolik jich skutečně Petr Zlenko obdržel, dnes už nezjistíme. Z jeho strany se z let 1946–1954 dochovalo 14 dopisů.

Poslední Zlenkův dopis z 23. srpna 1954 má pořadové číslo 106. Zbývající se buďto poztrácely, nebo je zabavila nekompromisní cenzura.

V žádném ze svých dopisů Zlenko nepropadá beznaději, zoufalství, marnosti nad svým postavením a neochvějně věří ve šťastné setkání s manželkou, v dlouhá léta dalšího společného života. A naděje vskutku svitne se Stalinovou smrtí v březnu 1953.

Zlenko dlouho neváhá. Jak dokládá jeho spis u NKVD, o pár týdnů později, 15. dubna 1953, zasílá Nejvyššímu soudu Sovětského svazu žádost o propuštění z Ozerlagu.

Podle spisu Zlenkův požadavek podpořil i velitel zvláštního oddělení Ozerlagu v hodnosti podplukovníka, jméno je ve spisu nečitelné. V charakteristice vězně přiložené k žádosti uvádí, že Zlenko pracuje v táboře jako osoba „s invalidními potížemi“ určená pro lehčí práce, k práci přistupuje svědomitě a nedopustil se žádného přestupku vůči táborovému režimu.

Teprve 24. září 1954 zaslal předseda Vojenského soudu kyjevského okruhu plukovník Ježov žádost na kyjevské ústředí tehdy už KGB (Výbor státní bezpečnosti) o vyšetřovací spis vedený na Zlenka. Z ústředního archivu KGB v Kyjevě jej obdržel 7. října téhož roku. To už byl ale Petr Zlenko přesně týden mrtvý, zemřel na celkové vyčerpání v táboře Ozerlag 1. října 1954, tři čtvrtě roku před vypršením svého desetiletého trestu.

O smrti manžela se Marie dozvěděla až z dopisu Zlenkovy matky a švagrové Marusji v březnu 1955. Žila pak ještě dlouhých 31 let, zemřela 25. ledna 1986. Péči o připomínku osudu Petra Zlenka převzal její synovec, již zmíněný Ivan Brezina, který rovněž dlouhá léta usiloval o zpřístupnění informací ze sovětských archivů.

Až v roce 2019 se ÚSTR podařilo z ukrajinských archivů získat Zlenkův vyšetřovací spis, jeho vězeňský spis je však stále nedostupný v ruských archivech.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

6 komentářů

  1. josef napsal:

    No nechci to srovnávat se situací po II.sv.válce, ale po relativně nedávném obranném (?) útoku USA na Irák v roce 2003 „odvezla“ CIA na Guantanámo také mnoho občanů Iráku ( … a nevím jak oni „bojovali “ v Iráku proti USA) a tam také probíhalo (probíhá ?) mučení včetně odpírání spánku… A ani nevím zda se tam vůbec dočkali rozsudků ? A to bylo více jak 50 let po „odvozu“ do SSSR a Ivan Brezina o tom nepíše…

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Ivan Brezina také nenapíše nic o Kurtu Knispelovi, udělalal to za něho ČT, viz citaci : „Celý jeden pořad v dopoledních hodinách věnovala ČT 24 nikoli oslavě našich vlastních synů a hrdinů, ale oslavě Kurta Knispela, našeho prý rodáka ze Sudet, který se stal zneškodněním 168 nepřátelských tanků nezapomenutelným tankovým esem a hrdinou wehrmachtu. Ale nově – pozor – i hrdinou naším. Na naší zemi se narodil a na naší zemi – u Vrbovce na Znojemsku – též zesnul. Čili je to hrdina i s chlupy a vpravdě náš, a proto též na nás je, ještě snad víc než na Němcích, abychom jeho památky a činů vzpomínali a je řádně oslavovali. Jak ČT též v pořádku učinila.
      Vždyť uvažte: Vyřadil – hlavně díky prý geniální schopnosti odhadovat vzdálenosti – jak jsme s dnešního pořadu na ČT 24 dověděli, 168 nepřátelských tanků. A uvažujte dál. Kdyby těch vyřazených tanků z děla Kurta Knispela bylo ještě víc – třeba tisíc, nebo dva tisíce – nemusela válka vůbec dopadnout tak bídně, jak dopadla. Totiž porážkou Hitlerovy říše, ale jejím slavným vítězstvím, po kterém bychom my Češi – jak bylo Hitlerem neodvolatelně plánováno – cestovali v dobytčácích stejnými cestami a do stejných táborů smrti, jako předtím cestovali Židé. I my bychom se – a hlavně my – protože jsme měli jít hned po Židech, přetvarovávali na černý kouř nad komíny elektrických pecí s kapacitou sto spálených těl na jednu pec a jeden den, a padali bychom na rošty těch pecí hromadně, bez výběru a bez vytáček všichni, včetně praprarodičů a prarodičů těch dnešních redaktorů ČT, kteří by se pochopitelně nemohli narodit, a kteří jakoby o to vroucněji a vděčněji dnes dopoledne památku Kurta Knispela s pietou uctili a oslavili“.
      I to je přece – Post Bellum.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Vypadala, mou nepozorností, věta : To ovšem ÚSTR nezkoumá. Wehrmacht už, podle nového výkladu minulosti byl, jak je patrno z medií a nových studií různých „Ústavů“ veskrze netotalitní organizací, která bojovala jen se zlými Sověty. Akorát to, i s vydatnou pomocí toho milého Wehrmachtu (na př. popravčí čety v Kouničkách) a spřátelených organizací, jako Gestapo, Waffen-SS a další, stálo život 365 000 občanů, dnes už nexistující, ČSR.

        • ČERT napsal:

          Jen bych čistě objektivně dodal (o tom případu, o kterém píšete, jsem předtím neslyšel) – Wehrmacht jako taková/ý ale už při norimberském tribunálu v roce 1946 nebyl odsouzen jako zločinecká organizace (na rozdíl třeba od SS nebo Gestapa), i když mezi obžalovanými byl taky a dva jeho hlavní představitelé, maršálové Keitel a Jodl, byli mezi těmi, kteří byli odsouzeni k smrti a pověšeni jako váleční zločinci. Ale že se i vojáci Wehrmachtu taky ve velkém podíleli na válečných zločinech proti civilistům, to je taky známo (třeba na těch masakrech v Babim jaru u Kyjeva)…
          Ale když píšete „veskrze netotalitní organizace“… Tak je fakt, že už tak někdy v roce 1990 se u nás v médiích (televizi) objevilo srovnání, že Wehrmacht nebyl tak prolezlý, infiltrovaný vlivem NSDAP jako pak naše Československá lidová armáda vlivem KSČ. Je tedy známo, že třeba ten nacistický pozdrav, vztyčená pravice a „Heil Hitler“, to se ve Wehrmachtu prosadilo jako povinnost až v době těch represí po nevydařeném atentátu na Hitlera v létě 1944.
          Tak ono to lze vysvětlit asi třeba i tím, když se Hitler už v roce 1934 obrátil proti SA právě proto, aby si naklonil armádu, a že Wehrmacht jako klasická armáda přímo navazoval na nějakou starší, řekněme prušácko-císařskou tradici… Přece jen, ten německý nacionální socialismus zase v jistých ohledech nebyl tak revolučně progresivní jako třeba komunismus…

          • vala napsal:

            Vypálených a zničených 21 000 sovětských měst a vesnic to udělal kdo ? 10 milionů mrtvých civilistů to udělal kdo ?

          • ČERT napsal:

            Odpověď k „vala“: Tak pokud myslíte města a vesnice zničené přímo v rámci bojových operací, tak na tom měl Wehrmacht nepochybně obrovský podíl. O tom, že se, vedle SS, příp. banderovců a dalších, i Wehrmacht podílel na nějakých represivních akcích a vraždění obyvatelstva, to je taky známo (proto jsem zmínil konkrétně ten Babi jar)…
            Ale to, že během mezinárodního norimberského tribunálu v letech 1945-46 (pořádaného samozřejmě i za účasti SSSR) se Wehrmacht jako takový nakonec nedočkal odsouzení jako zločinecká organizace, to je taky fakt. S tím já nic neudělám, to si já nevymyslel…

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama