Na kraji Boskovic stojí domek, bývalá hájovna. Žije v něm jednadevadesátiletá Marie Henzlová, rozená Švecová, která se za 2. světové války zachovala neobyčejně statečně. Gestapo se jí pomstilo. Zavraždilo takřka celou její početnou rodinu. Marii bylo tenkrát čtrnáct let.

Rodina Švecova z Bukové u Boskovic pomáhala za 2. světové války partyzánům. Obětavě se o ně starali, ukrývali je, nosili jim jídlo, ošacení. Marie se stala jejich spojkou. Někteří partyzáni ovšem zásady konspirace příliš nedodržovali a poměrně běžně chodili do vesnice. Marie si dodnes pamatuje jejich jména: „Viktor, Železňák, Leonid. Ten dokonce šel s klukama na fotbal,“ vzpomíná Marie Henzlová.

Rodina Marie Henzlové. Foto: se souhlasem Post Bellum

Rodinu pak udali dva konfidenti gestapa, kteří se infiltrovali do partyzánské skupiny. Jedná se o Jaroslava Mézla a Martina Valaštiaka. Podle knihy „Gottwaldovy milosti“ byli oba po válce odsouzeni k trestu smrti. Trest jim zmírnil na doživotí právě Klement Gottwald, přestože muži prokazatelně způsobili smrt minimálně jedenácti odbojářů z Bukové a nedaleké obce Lipové.

Valaštiak byl propuštěn v roce 1960, a Mézl dokonce o čtyři roky dříve. Podle vyprávění se údajně o Jaroslava Mézla později „postarali“ bývalí partyzáni, počíhali si na něj a zastřelili ho.

Neutekli, aby neublížili ostatním

Informaci, že gestapo připravuje zátah na pomocníky partyzánů v Drahanské vrchovině v obci Buková, se dozvěděla Anežka, nejstarší sestra Marie. Žila v Prostějově, kde se vdala do továrnické rodiny Pravoslava Kováře.

Jemu se přes své kontakty podařilo získat zprávy z gestapa a se svou ženou se vypravil do Bukové varovat rodinu a partyzány. Švecovi měli obavy, že kdyby utekli, odnesla by to celá vesnice. Nic neudělali, čekali na gestapo.Také se tak rozhodli kvůli mamince, která měla slabé srdce. Prý zvažovali, že by se u lesa zastřelili.

Dne 7. listopadu 1944 brzy ráno si pro početnou rodinu do Bukové přijeli: „Gestapák zaklepal pažbou na dveře. Přišly jsme do kuchyně a všeci chlapi už leželi na zemi. Ještě se tam připletl soused, který se přišel zeptat, jestli bratr pojede do mlýna, že by mu vzal obilí s sebou, tak to chodilo. No, tak si lehl s nima. Všechny nahnali do náklaďáku. A mě poslali z chalupy pryč, abych šla k nějakým příbuzným,“ pomalu a potichu vypráví Marie Henzlová, která žila u sestřenice, později se vrátila na statek a s kamarádkou z vesnice a strýcem se starali o hospodářství.

Život jako jedna velká zkouška

Maminku gestapáci odvezli do brněnské věznice na Cejlu. Nikdo neví, jak zemřela. Prostě zmizela. Až po roce 1990 byla prohlášená za mrtvou. Tatínek zemřel na zápal plic a vysílením v kamenolomu v koncentračním táboře Flossenbürg.

Bratra Tomáše utloukli bachaři během pochodu smrti, zemřel v horečkách a na svá zranění u bavorského města Plattling v dřevěné boudě, kde vězni přespávali. Za záhadných okolností zemřela i její starší sestra Anežka, které se podařilo před gestapem s manželem utéci. Údajně se zastřelila v partyzánském úkrytu při neopatrné manipulaci s pistolí. Jejího manžela nalezli zastřeleného v lese ve vatovaném spacím pytli.

Marie Henzlová v roce 2021. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jeden z partyzánů tvrdil, že jim chtěl utéci a prozradit je. Varovali ho: „Zastřelíme tě, jestli od nás odejdeš.“ A on prý: „Nikoho střílet nemusíte, zastřelím se sám!“ A spáchal sebevraždu.

Nezdá se ale pravděpodobné, že by tento vysokoškolák, továrnický syn, rozumný, zodpovědný, čerstvě ženatý, spáchal za takových okolností sebevraždu. Z celé rodiny nakonec přežila jen čtrnáctiletá Marie a z koncentráku se v létě 1945 vrátil bratr Josef.

Se zkouškami se však Marie Henzlová potýká dodnes. Má vážné psychosomatické zdravotní problémy, které ji nakonec přivedly v 44 letech do invalidního důchodu. V nedávné době jí zemřel manžel, dále syn Pavel při autonehodě a další syn Josef na covid-19.

Autoři textu Ladislav Oujeský a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.