Prosperující statek Františka Cechy vyrabovali sovětští i rumunští vojáci. Po válce jej postavil znovu na nohy, přihlášku do JZD ale podepsat nechtěl. V komunistickém vězení strávil šest let. Zmařený osud svého otce popsala pro Paměť národa Cechova dcera Ludmila Ševčíková.

V dubnu  1945 František Cecha tušil, že konec války je na spadnutí. Čím dál častěji bral do rukou dalekohled a ze svého statku nad Nezdenicemi na Uherskobrodsku vyhlížel osvobozeneckou armádu. Jakmile spatřil první muže a zaslechl střelbu, která se v ozvěnách odrážela ve svazích Bílých Karpat, nechal načerno zabít prase a připravit pohoštění pro vojáky.

Místo hrdinů přitáhla banda

„Místo vysněných hrdinů k nám ale na konci dubna 1945 přitáhla banda neurvalců,“ vzpomíná statkářova dcera Ludmila Ševčíková. Když Rudoarmějci dorazili na grunt, všechny muže včetně Františka Cechy zavřeli do kurníku. Tehdy se patnáctiletá Ludmila stihla schovat do sklepa, který byl vyhlouben v podlaze komory. „Byla jsem tam zavalená bramborami a jen jsem slyšela, jak mi nad hlavou dupají, zběsile pobíhají po domě a berou vše, co se jim líbí.

Poválečné dožínky v Nezdenicích, druhý na koni Josef Ševčík, manžel Ludmily Ševčíkové. Foto: se souhlasem Paměť národa

Krátce po Rudoarmějcích dorazila na statek také rumunská armáda. „Před sebou hnali vše, co ukradli: koně, krávy, telátka.“ Po jejich návštěvě zůstaly majitelům statku oči pro pláč. Vrstvu bláta z podlahy odstraňovali motyčkami. Z otomanu čalouněného kvalitním plyšem někdo vyřezal pruh látky jako trofej. Později našli u potoka ležet krávu bez jedné nohy. „Z našeho hospodářství zůstala jen koza, tři psi a dva králíci. Jinak nic. A to byl pro nás začátek komunismu.“

Po válce se Cechovi snažili vyrabovaný statek opět postavit na nohy. Jenže poúnorový režim jejich dílu nepřál. „Celý život jsme pracovali na svém a byli jsme soběstační, a najednou přišel někdo a začal určovat, na co máme a nemáme nárok. Moje sestry nemohly studovat a synové našich deputátníků se nemohli ani vyučit. Mluvili o nás jako o kulacké rodině,“ vzpomíná Ludmila Ševčíková.

O kolektivizaci zemědělství statkář Cecha pochopitelně nechtěl ani slyšet. Hospodářství nad Nezdenicemi, dříve součást bojkovického panství, koupil na konci 20. let a vybudoval z něj na tu dobu moderní prosperující statek. Obhospodařoval 60 hektarů pole, měl tři páry koní, 15 krav a další hospodářská zvířata. Práci dával třem rodinám, jejichž členové na statku i bydleli.

„Pro kolektivizaci byli spíš malozemědělci z Nezdenic a Bánova. My a Brázdilovi, kteří měli také velké hospodářství, jsme byli proti.“ Za to, že se Cechovi nechtěli podvolit a nevstoupili do JZD, jim byly předepisovány nesmyslně velké odvody dávek masa a zemědělských plodin. „Zůstalo nám tak akorát na vykrmení drůbeže a prasete, jinak šlo všechno pryč.“

S otcem u soudu

František Cecha, otec Ludmily Ševčíkové v roce 1945. Foto: se souhlasem Paměť národa

Jednoho dne u Cechů zazvonil telefon. Bylo to asi v roce 1950. „Někdo volal otci, představil se jako Remigius Janča. Potřeboval někam odvézt. Otec měl totiž už v té době vlastní auto,“ vybavuje si Ludmila Ševčíková okolnosti osudného telefonátu. Když František Cecha přijel na smluvené místo v Bánově, nikdo tam nebyl. Z nezdařeného setkání neměl dobrý pocit.

Kněz Remigius Janča byl synem zaměstnance Františka Cechy. Podařilo se mu uniknout před Akcí K, jejímž cílem byla likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů. V té době totiž zastupoval na faře v Nezdicích.

V červenci 1951 si pro Františka Cechu přišla Státní bezpečnost. Strávil 14 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. Tam se uskutečnil i soudní proces, jehož se účastnila i dcera Ludmila.

Obžalovaný byl v srpnu 1952 podle tehdejší platné legislativy odsouzen za velezradu na 10 let odnětí svobody. Bylo mu 57 let. Za velezradu byl na devět let odsouzen i zmíněný Remigius Janča.

Bývalý gazda dral peří ve Valdicích

František Cecha byl vězněn v Krajské soudní věznici v Ostravě, v nápravném pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší a ve Valdicích u Jičína. „Mohli jsme jej navštěvovat. V některých věznicích jsme museli sedět daleko od otce a mezi námi byl dozorce. Jinde jsme mohli sedět blízko sebe, a dokonce předat otci jídlo nebo peníze. Všechno jsme mu to nacpali do kapes.“ Na návštěvy do vězení jezdila Ludmila i se svým synem Františkem, kterého pojmenovala právě po svém otci.

V nápravných pracovních táborech si František Cecha vydělal nějaké peníze, které posílal domů manželce. Ve Valdicích dělal topiče. Jenže tato práce byla na vetchého šedesátníka příliš namáhavá, a tak mu přidělili draní peří.

„Bylo to neuvěřitelně ponižující. Můj otec zbudoval velké hospodářství, tolik toho dokázal, a nakonec skončil takto,“ vzpomíná Ludmila.

Ludmila Ševčíková 30. července 2021 ve svém domě v Luhačovicích. Foto: se souhlasem Paměť národa

Po vynesení rozsudku přišel Cechovým dopis z okresního národního výboru. Bylo v něm napsáno, že statek už není jejich majetkem. Nové bydlení si musela najít Brigita Cechová, manželka Františka Cechy, i jejich dcera Ludmila s rodinou.

V listopadu 1958 přišel manželce Františka Cechy telegram z valdické věznice: „Váš manžel F. Cecha nar. 28. 3. 1895 zemřel. Tělesné pozůstatky budou vám vydány nejpozději 1. 12. 1958 dopoledne.“

Jak dodává Ludmila Ševčíková, přestože zesnulý zasvětil svůj život hospodářství nad Nezdenicemi, byl pohřben v Brně. „Nemohli jsme jej pochovat v Nezdenicích, protože už jsme k tomu místu neměli žádná práva.“

Až později se rodina dozvěděla, za jakých okolností otec zemřel. „Přišel nám to povyprávět otcův spoluvězeň, kterého pustili na amnestii. Otec si šel za vydělané peníze koupit do vězeňské kantýny vajíčko. Když se s ním vracel na celu, zakopl, spadl a už nevstal. Tak byl zesláblý.“

Pouze omezeného zadostiučinění, které však nevrátí zmařený život Františka Cechy, se rodina dočkala díky restituci z roku 1993. Tehdy byla rodině vrácena část majetku.

Autorka textu Barbora Čandová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.