Svět je báječné místo k narození, protože je pestrý a rychlý. Zatímco ještě před dvěma lety jsme si mysleli, že vyhyneme na čínskou chřipku neboli covid19, teď máme šanci, že nás zabije nějaký šílenec a hodí sem tu atomovku, na kterou čekáme už sedmdesát let od minulého století; na druhou stranu jsme ale opustili ty staré strachy… Abychom měli dost času na ty nové.

Je ale důležité si připomenout, že všechno zlé bývá k něčemu dobré a že v pandemických časech spousta muzikantů měla čas dokončit projekty, na které při normálním provozu není čas, stejně tak spisovatelé a věřím, že i domácí kutilové, kterých bohužel moc neznám.

V ústeckém muzeu tak nejen, že měli jistě čas na své projekty, ale rozhodli se zaměstnat i své publikum a vyzvali seniory k tomu, aby vzpomínali na staré časy a o své vzpomínky se podělili s ostatními. Jak píše historik Martin Krsek:

Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem

Jak se ukázalo, byl to dobrý nápad. Pamětníci opravdu zareagovali, a když už ne oni sami, přiměli je k vzpomínání jejich potomci. Což mělo, myslím, alespoň dva dobré efekty. Senioři měli o zábavu postaráno a jejich potomci se třeba konečně dozvěděli to, na co se chtěli už dávno zeptat, ale nikdy nebyl čas.

A teď je tahle možnost otevřena i pro nás, protože z prvotního nápadu vznikla kniha – a ne ledajaká. První fakt, který je překvapivý, ale také velice silný, je skutečnost, že nevzpomínali jenom Češi, ale také Němci, kteří se v Ústí nad Labem narodili a je to pořád místo, ke kterému je váže silná vazba. To si potom vyžádalo ediční rozhodnutí, a totiž, že kniha je dvojjazyčná.

Když už se vzpomínalo, najednou byl čas prohlédnout i stará alba nebo jenom škatule se starými fotkami. I ty potom měli vydavatelé k dispozici a vytvořili jedinečnou a vtipnou grafickou úpravu, která knize dává mladistvou dynamiku.

Zároveň jednotlivé kapitoly oddělují intermezza vytvořená z aktuálních výstřižků z novin, které čtenáře vracejí do kontextu pandemického období. I ty výstřižky jsou laděny do zažloutlých barev a je to dobrá volba. Celá ta blbá doba, která skončila sotva před rokem, se někdy jeví jako pravěk.

Jednotlivé vzpomínky jsou jedinečné, zároveň velice pestré, a to ne jenom způsobem vyprávění, ale mají i svůj osobitý grafický doprovod. Takhle je možné třeba rekonstruovat starý Skřivánek.

Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem

A více méně jenom kresbou vzpomíná Zdeněk Urban.

Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem

Někteří začínající senioři už používali jaksi moderní a neortodoxní jazyk, přesto jejich vyjádření nebyla nijak korigována, takže je možné, že se pokročilejší senioři budou nad těmi mladými pohoršovat.

Editoři se ale asi rozhodli správně, když přijali tohle rozhodnutí.

Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem

Zajímalo by mě, jak se s těmito specifiky vyrovnala překladatelka do německého jazyka, případně němečtí čtenáři.

Oříškem byly možná i vzpomínky Jiřiny Plecité, které mají parametry opravdu literární a ukázku jsem si nechal nakonec, jako zlatý hřebíček. Ačkoli jsou to vzpomínky, tenhle duch, spirit i špiritus je možné v Ústí nad Labem cítit i nyní.

Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.