Na konci května uplynulo rovné půlstoletí od tragického úmrtí 14 československých horolezců z expedice Peru 70. V předchozím příspěvku jsme vylíčili následky zemětřesení, které si vyžádalo celkem 70 000 lidských životů, z toho 20 000 lidí zahynulo pod vrcholem Huascarán v aluviónu – v mase bahna, kamenů a ledu.

Při neštěstích ve skalách a v horách se rodinám lezce, který se nevrátil, obvykle věnuje jen minimum prostoru. Zachycení okolností smrti při výstupu s sebou nese napětí a senzaci, zobrazit ale po přiměřeném čase, až opadne bolest, pohled manželky, dětí či rodičů na tuto tragédii je našlapováním na tenkém ledě.

Jemná psychologie, otevírání citlivých rovin, nahlédnutí do smutku; témata ožehavá, zdánlivě šedivá, bez děje a především témata těžká. Přitom velmi důležitá.

Nejasný osud expedice

Rodiny horolezců z expedice Peru 70 byly vystaveny od prvního dne velkému tlaku, protože den za dnem přicházely kvůli odlehlosti a nedostupnosti oblasti rozporuplné informace:

„Pohřešuje se československá expedice.“

„Zkáza expedice je pouhá domněnka.“

„Pohřešuje se expedice československých a japonských horolezců.“

„Československá expedice podle posledních zpráv nebyla lavinou zavalena.“

„Rádiová depeše z Yungay oznámila, že zahynuli všichni Čechoslováci.“

„Československá a japonská expedice přežily, pohřešují se Novozélanďané.“

„Podle zpráv japonské expedice zůstala celá československá výprava pohřbena pod lavinou.“

Jedenáct dní po neštěstí bylo jako na houpačce. Pro rodiny to byla extrémně traumatizující situace, jež je přiváděla k šílenství. Několik aktérů se dokonce vydalo za kartářkami, senzibily. Ti dávali ženám naději, že prý někdo přežil.

Vše se rozuzlilo 11. června, kdy přišla oficiální zpráva z Limy: všichni jsou mrtví.

Zde je výňatek z knihy Huascarán, cesta končí, cesta začíná, kterou jsem napsal v letech 1993 až 1995 (foto Jiří Hladík), cituji v ní anonymně některé z rodin zemřelých horolezců.

„Když přišly z Peru zprávy o zemětřesení, bylo mi hrozně. Neustále kolísání mezi nadějí a beznadějí mi bralo životní energii. Začala jsem tehdy kouřit a vydrželo mně to dvacet let. Jednou jsem seděla s kamarádkou, jejíž muž zůstal v Peru také. Před námi kafe, nálada ponurá, téma rozhovoru jediné: Peru. Hloubaly jsme, přesvědčovaly se, že jsou v pořádku, brečely a doufaly. Bylo to jako sen, jako těžký sen. Pak jsme se začaly jako šílené smát, taková křeč ze zoufalství. Říkaly jsme si, že jsme se snad zbláznily.“

Další citace z knihy: „Jeden den se něco psalo a člověk se toho chytl. Pak přišel druhý den a psalo se něco úplně jiného. Třetí den se zase všechny předchozí zprávy převrátily vzhůru nohama. V tom návalu protikladných zpráv si klidně někdo z nás mohl vzít život! Lidi si tenkrát mohli kupovat každý den noviny s napětím, co je nového, a přitom si neuvědomovali, že tohle není film, ale skutečnost týkající se osudu konkrétních lidí, jimž rozmazávání jenom rozdírá nitro. Za suchými zprávami jen málokdo viděl konkrétní utrpení. Jsem přesvědčená, že rodiny měly právo na soukromí.“

Některé vdovy zatěžovaly pochyby, zda skutečně všichni zahynuli – vždyť se za těch jedenáct dní informace tolikrát změnily! Co když se Peruánci spletli? Vždyť těla nebyla nalezena. Tři z expedice plánovali oddělit se a odejít na několikadenní túru přes sedlo nad táborem na druhou stranu hor.

Objevily se i otázky, zda někdo neemigroval, či třeba nezešílel a neztratil paměť.

Těžko se mohli všichni v rodinách vzdát naděje, když mrtvé nikdo neobjevil a tudíž chyběl nezvratný důkaz o smrti. Proto v několika rodinách navzdory vší logice srdce hovořilo jinak než strohá jednoznačná fakta, a našeptávalo: „Někteří z nich žijí.“

Není kam nosit kytku

Po několika měsících kraj laviny vydal tělo jediného horolezce poté, co odtál led smíchaný s balvany.

Příběh expedice Peru 70 tím ale zůstal neukončený, zůstal viset ve vzduchu. Těla nejsou, nebyla řádně pohřbena, neexistuje hrob, členové výpravy leží rozdrceni kdesi na druhé polokouli, není kam nosit kytku.

V roce 1994 při práci na knize Huascarán zaznělo: „Stejně bych chtěla vědět, jak k tomu opravdu došlo a jestli opravdu všichni zahynuli. Já každému záviděla mrtvého člověka v hrobě, člověka hmatatelně pohřbeného. To mi chybělo, to mě trýznilo. A trvalo mi dlouho, než jsem se s tím vyrovnala. Chyběla mi tečka. Zázraky se přece dějí a v prvním období se mohlo stát, že by se někdo vrátil. Pořád jsem si přála, aby se alespoň někdo vrátil! Aby se člověk dozvěděl, co se vlastně stalo! Takhle je i po těch dlouhých letech všechno jenom v dohadech.“

Objevovala se další a další úskalí. Hned v první dny pár soudruhů v Liberci uštěpačně rozhlašovalo, že horolezci využili situace a emigrovali.

Jiní lidé později klevetili a dokonce záviděli: „Vdovy dostaly ohromné odškodné od pojišťovny, není důvod je litovat. Na neštěstí vydělaly.“

V roce 1970 běžela naplno normalizace, jednu z vdov kvůli politice vyhodili z práce. Nesouhlasila totiž s invazí Sovětského svazu a jeho satelitů do Československa v srpnu 68, delší dobu pak nemohla najít zaměstnání.

Manželé už sice nejsou na světě, avšak v poštovní schránce se ještě nějakou dobu objevují dopisy napsané před neštěstím. Situace k uzoufání.

V létě 1970 se uprostřed pískovcových věží ve Skaláku na Turnovsku konalo oficiální rozloučení s expedicí. Nejedné z manželek se tam nechtělo, nicméně věděly, že se nesluší nepřijít. Tak velká výprava, která do jednoho zahynula daleko od domova při neskutečné tragédii, poctu zaslouží.

Spousta lidí tuhle tečku očekávala, to pro ně ta tečka byla určena daleko spíše než pro rodiny.

Přicházely živé sny. Jedné z vdov se často zdálo o tom, že se manžel vrátil. Vyprávěl podrobně a konkrétně, kde byl, co viděl, co dělal. Vše, co vykládal, mohlo odpovídat skutečnosti. V tu dobu byla žena znovu vdaná a po takovém snu v sobě cítila naprostý zmatek.

Doléhaly smutky, těžké srovnávání se skutečností, deprese. Před dětmi ženy city neprojevovaly, splíny a slzy prokvetly až v noci ve tmě a v osamocení.

Byla i spousta běžné práce doma a s dětmi. Chyběly peníze a přicházely otázky, jak přežijí, co bude dál, kde sehnat peníze na vybavení na lyžařský kurz či letní tábor, kdo děti pohlídá při ženině nemoci. Objevovaly se pocity, že se svět zastavil a život skončil.

Zde je vzpomínka jedné z žen: „Spoustu věcí jsem lidem říkala a ještě víc toho nechala v sobě. Nezmínila jsem nikomu, jak mi bylo, když mi ukázali fotografii se suťovým valem, kde bude mít manžel navěky hrob. Nesvěřovala jsem se, jaké je vychovávat děti a nemít o koho se opřít. Nikomu jsem se nezmínila o probouzení ze snu s vizí hřmotu a utíkajících lidí, kteří nemají kam utéci, protože to, co se řítí shora, je rychlejší. Nikdy jsem si nestěžovala na dny, kdy člověk věděl, že je s výpravou konec, ale přesto věřil a doufal v zázrak, který samozřejmě nikdy nenastane, což pomalu mění naději v šílenství.“

Odehrávalo se mnohem víc tíživého, než se vejde do krátkého článku.

Pořád nic nekončí

Někdy přicházela zahořklost: „Ze začátku mně vadilo, když jsem kolem sebe viděla spokojené lidi, kteří si zpívali, veselili se a chovali se, jako by se nic nestalo. To jsem se vždy rozbrečela a šla pryč. Chtělo se mi křičet, proč se radují, když mně umřel manžel. Samozřejmě jsem věděla, že ostatní nemohou za mou bolest. Dlouho mně trvalo, než jsem si zvykla, že život kolem mě jde dál.“

Slyšet slovo „Huascarán“ pro kohokoliv z rodin znamenalo píchnutí do nitra a prohloubení bolesti. Zatímco běžní lidé měli Huascarán, ač se o něm často psalo, brzy překryt jinými událostmi a zahalila ho minulost, rodiny horolezců ta hora provázela rok za rokem dál celým životem, mnohé z nich tiskla k zemi drtivě i po dvaceti a více letech a vyryla v paměti rodů hluboký šrám.

Z několika rozhovorů z posledních měsíců vím, že hluboce osudová událost z 31. května 1970 je pro leckoho z rodin i dnes stále velmi citlivá a do určité míry tíživá.

Ač už vše přebolelo, nejsou všichni zcela vyléčeni, pro ně pořád nic nekončí, ani nemůže končit. Určité životní situace se totiž otisknou do duše navždy a zanechají nezhojené rány.

U někoho mohou být po padesáti letech dokonce živější než dřív, protože s věkem se třeba otevřely hlubší roviny a mohlo se ukázat, že vnitřní srovnání, kterého jednotlivec dosáhl, už nestačí a není tak pevné, jak se může zdát.

Nevyléčené stavy mohou v nestřežené chvíli a v určitém rozpoložení vyvřít ven tím spíše, pokud přijde nemoc či dojde k životnímu zvratu, když se objeví nečekaná a silná připomínka minulosti, popřípadě se něco v duši zavlní a přikvačí palčivé obrazy z dřívějška.

Někdy je lopotné se zvednout a vyrovnat se s osudem, povznést se a najít optimismus, prostou radost z bytí. Některé z žen a dětí horolezců si tento přístup musely doslova na životě vydobýt. Kdo se „zastavil“ v čase, nechtěl či se neuměl posunout a rozvinout dál, kdo setrval v době „tehdejší“, prošel životem také. Možná jinak nemohl.

Nejen v případě rodin horolezců expedice Peru 1970 platí následující myšlenka: Nést břímě povinností a vzpomínek tady na tomto světě je těžší než zůstat tam někde mezi vysněnými skalami, štíty a ledovci.

Lubomír Vejražka je publicista, spoluautor několika knih o neštěstí horolezců na Huascaránu