Huascarán při pohledu ze hřbitova v Yungay
Peter Langer / Zuma Press / Profimedia,

Smrt 70 tisíc lidí i čtrnácti českých horolezců. Po půl století stále silný příběh

Napsal/a Lubomír Vejražka 30. května 2020

Byla neděle 31. května roku 1970 a v dalekém Peru se odehrálo pro běžného člověka nepředstavitelné neštěstí – zemětřesení, při němž zahynulo nejméně 70 000 osob. Tragicky se dotklo i čtrnácti českých horolezců z expedice Peru 70.

Otřesy začaly v 15:23. Zprvu se zdálo, že půjde o jedno z mnoha zemětřesení, která jsou způsobovaná oceánským příkopem táhnoucím se podél peruánského pobřeží. Jenže tentokrát dosáhlo síly 7,9 Richterovy stupnice.

Trvalo asi 45 sekund. Epicentrum se nacházelo 56 km pod povrchem (uvádí se i 43 km), 35 km západně od přístavu Chimbote. Zasažená oblast zahrnovala území táhnoucí se 450 km podél pobřeží do hloubky 250 km od pobřeží, přes 80 000 km².

Nejvíce postižen byl region Ancash, zejména údolí Callejon de Huaylas (Huaylská ulička) vklíněné mezi Černé Kordilléry vysoké čtyři až pět tisíc metrů a Bílé Kordilléry s výškou až 6700 metrů. Údolí, jímž protéká řeka Santa, je dlouhé zhruba 150 km. Otřesy byly patrné v Ekvádoru a v západní a střední Brazílii.

Šlo o jednu z největších přírodních katastrof posledních staletí.

Led silný sto metrů, dlouhý dva kilometry

Zemětřesení mělo tři smutné symboly: město Yungay stržené masou bahna, kamení a ledu, české horolezce zavalené ledem a kamením a město Huaraz ocitnuvší se v rozvalinách.

Hlavním symbolem událostí se stalo město Yungay, které bylo zcela smeteno lavinou uvolněnou ze severního vrcholu Huascaránu (6652 m) a přestalo existovat. Přibližně 18 000 osob zde přišlo o život v směsici kamení, ledu a bahna – španělštinou řečeno v aluviónu. Prameny uvádějí číslo 15 000 až 20 000.

Aluvión rozdrtil i vesnici Ranrahircu – smrt zde našlo až 4000 obyvatel. Celkem hmota zahubila nejméně 20 000 obyvatel. Objem laviny se odhaduje na 80 milionů m³. Mrak prachu z laviny se ocitl až ve výšce přes 5000 metrů.

Příval kamení a ledu zavalil na úpatí severního Huascaránu (jižní vrchol Huascaránu je vysoký 6768 m, jde o nejvyšší horu Peru) ve výšce 3850 metrů u jezera Llanganuco i československou horolezeckou expedici Peru 70. Nevyvázl ani jeden z členů výpravy.

Město Huaraz, vzdálené pár desítek kilometrů od Yungay, se ocitlo vlivem otřesů v rozvalinách. Zemřelo zde přibližně 16 000 obyvatel.

Nešlo však jen o Yungay, Huaraz a naší expedici. Další desítky tisíc mrtvých zůstaly v ruinách stovek městeček a vesnic. Celkem pohřbily rozbořené domy nejméně 50 000 Peruánců.

Podtrženo a sečteno: obětmi bylo nejméně 70 000 Peruánců, z toho 50 000 v rozbořených domech, nejméně 20 000 pod aluviónem. České oběti: celá expedice, 14 horolezců pod lavinou.

Zranění: přibližně 140 000 obyvatel. Bez přístřeší zůstalo půl milionu osob.

Materiální škody: 200 000 budov zničených, zdevastovaná infrastruktura – tedy elektrické vedení, vodovody, kanalizace, komunikace, mosty, průmysl.

Z řečeného je jasné, že objem laviny byl enormní. Ze severního vrcholu Huascaránu se odtrhla téměř sto metrů silná vrcholová vrstva ledu délky takřka dvou kilometrů. Po pádu do kilometrové západní stěny smetla dole další ledovce, morény, zeminu.

Vlivem víření vznikalo teplo, led se rozpouštěl a vznikal aluvión – naplavenina. Údolí, jímž se řítila, se záhy zúžilo, pročež došlo k jeho vzedmutí a vrchní část přeletěla boční hřeben. Za ním stálo právě město Yungay – 18 000 obyvatel bylo odsouzeno k smrti.

Hlavní větev smrtící masy pokračovala dál údolím a zničila již uvedenou vesnici Ranrahircu s cca 4000 obyvateli (vesnice byla zdevastovaná aluviónem již v roce 1962). Vzdálenost Huascaránu od Ranrahircy je 15 km, klesání 4100 metrů. Lavina vesnici zasáhla za dvě až čtyři minuty.

Kromě základního proudu zkázy rozděleného na ranrahirskou a yungayskou větev však vzniklo i třetí smrtící rameno. Část vrcholového ledovce spadla do severní stěny k táboru naší expedice. Tato třetí část laviny byla dlouhá necelé čtyři kilometry, výškový rozdíl byl téměř 3000 metrů. Zával měl v místě tábora šířku skoro tři čtvrtě kilometru.

Expedice Peru 1970, smolná série

Už třináct dní před zemětřesením přišla první tragédie. Zabil se první z horolezců, špičkový lezec Ivan Bortel, jediný Slovák ve výpravě. Nešťastně uklouzl v jednoduchém terénu na stezce v místě, kudy tekl potůček a spadl do téměř třicetimetrové hlubiny.

Kvůli jeho smrti se výprava rozhodla omezit program. Z plánovaných až devíti výstupů, z nichž některé měly být prvovýstupy v extrémně těžkých terénech, zůstalo jen jednoduché aklimatizační Pisco (5765 m) a jižní vrchol Huascaránu.

Pro jeho zdolání se však museli přesunout jinam. Právě kvůli odjezdu se všichni sešli 31. května 1970 v základním táboře, kde čekali na nákladní automobil. Na expedicích se soustředí v „bejzkempu“ všichni horolezci pohromadě pouze na začátku a na konci expedice.

Expedice se potýkala s potížemi a se smůlou od začátku. Nejprve jim režim zakázal odjet na již připravenou expedici na Aljašku, na Mount McKinley. Mělo jít o akci libereckých horolezců doplněnou o dva lezce z Prahy. Místo Aljašky tedy přišly Andy.

Tam po různých změnách v obsazení odjela patnáctičlenná výprava, v níž bylo osm libereckých lezců. Několika členům výpravy komunisti zakázali vycestovat.

Loď Hornbelt dopravující expediční materiál se opozdila, do hor výprava vyrazila o cca osm dní později.

Základní tábor měl podle původního plánu stát o kilometr dál, až za horním jezerem Llanganuco, nicméně na doporučení místních horolezců si naši chlapi zřídili základnu před jezerem právě v místech, kam později dopadla lavina. Zachránili tím život japonské expedici, která přijela pár dní po nich a musela se usídlit tam, kde měli původně dlít naši.

Nakonec je zde ona nešťastná smrt Ivana Bortela, která stála za změnou plánů a za shromážděním výpravy 31. května právě na jenom místě. Při tryzně za Ivana v Yungay mimochodem místní lidé našim horolezcům radili, ať raději odejdou, že smrt je varováním.

Neštěstí otřáslo celým světem. Vedle Peru se předmětem hlavních zpráv v mnoha zemích stalo i Československo. Existuje však jeden rozměr, který se do titulků, článků a vysílání nevešel: rodiny horolezců. O nich bude pokračování tohoto textu.

Neštěstí pod Huascaránem jsem spolu s Jirkou Hladíkem věnoval v roce 1995 knihu „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“ a v roce 1999 knihu „Huascarán, život v údolí krásy a hrozby“.

První se věnuje právě rodinám horolezců a jejich pouti po zániku expedice, výpravu samotnou jsme zobrazili na pozadí dopisů a vzpomínek žen.

Druhá kniha se dívá na neštěstí očima Indiánů, zachycuje také jejich život v devadesátých letech. Letos na podzim vyjde k padesátému výročí kniha třetí – „Huascarán, zastavení po padesáti letech“.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

3 komentáře

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Korektura – právě na jenom místě.

  2. Byl jsem tam, je to Silné místo, jak by řekl Jirka Kolbaba, jak to zničené město, tak ten zával pod kterým leží. Na symbolický hřbitov jsme tam taky položili kytku.

  3. ČERT napsal:

    K tomu bych měl dvě poznámky vlastně dvojího druhu.
    1) Charakteru řekněme přírodního. „Pro běžného člověka nepředstavitelné neštěstí…“ Tak ona v podstatě celá ta oblast Kordiller, resp. na to navazujících jihoamerických And, té „páteře Ameriky“, táhnoucí se od Aljašky až po jižní chilsko-argentinské pomezí, je seizmicky velice aktivní (asi můžeme být rádi, že u nás, v podmínkách české kotliny a moravských úvalů, zemětřesení prakticky nebo téměř neznáme, že)… Ale tak tohle může i ze samotného článku vyplývat – a je pravda, že to zemětřesení v Yungay z roku 1970 je považováno, i pokud jde právě o ty jeho katastrofální následky, za dost mimořádné.
    2) Charakteru řekněme hlavně politického… Tady může být zajímavé, že těm našim horolezcům ten Huascarán a Peru vlastně nahradil původně zamýšlený Mount McKinley a Aljašku, protože Aljaška/USA přišly z pohledu tehdejší ČSSR politicky nevhodné. Tak když se nad tím zamyslíme, Peru tehdy z pohledu československého komunistického vedení jako akceptovatelné jistě být považováno mohlo, povážíme-li, že tamní, od roku 1968 vládnoucí vojenský režim generála Velaska Alvarada tíhl hodně doleva, se svými reformami v levicovém duchu i v mezinárodně politické oblasti sbližováním s komunistickým blokem (na druhou stranu, ta alternativa transformace v nějaký otevřeně prokomunistický/komunistický režim tam přece jen snad nebyla tak akutní jako zhruba ve stejné době v sousedním Chile s nástupem marxistického presidenta Salvadora Allendeho)… Nakonec tedy se to v tom Peru poněkud obrátilo po novém převratu z roku 1975 a může být zajímavé, že právě když se to tam v roce 1980 vracelo k civilnímu, řekněme demokratickému režimu, tak proti státu zahájila ozbrojený (a mnohdy velmi brutálně praktikovaný) odboj ta maoistická Světlá stezka (Sendero Luminoso) v čele s profesorem Abimaelem Guzmánem. Zase, bylo to tam o to komplikovanější, když připomeneme např. vznik a existenci jiné protivládní ultralevicové, v podstatě prokubánské organizace zvané na bázi incké, resp. obecněji té indiánské tradice Túpac Amaru, která se ocitla v konfliktu se Světlou stezkou. V 90.letech se to tam přece jen poněkud stabilizovalo za vlády presidenta Alberta Fujimoriho, což by byla také kapitola sama o sobě, ale…
    Ale třeba, když jsem tu zmínil to sousední Chile a i u nás se občas zdůrazňuje, kterak ekonomicky celkově úspěšná byla ta diktatura generála Pinocheta, která se tam dostala k moci tím násilným svržením Allendeho vlády v roce 1973, tak je možné jen dodat, že to Peru po všech těch experimentech a zmatcích jistě ani zdaleka tak úspěšné nebylo (nehledě tedy na to, a může to být důležité i vzhledem k jisté tradiční chilsko-peruánské rivalitě, táhnoucí se od 19.století, že Chile bylo už tradičněji považováno za zemi jistě jaksi více prosperující než Peru). Stačí např. vzpomenout na nedávno zesnulého peruánského diplomata Javiera Péreze de Cuellar, který jako generální tajemník OSN někdy krátce po roce 1989 navštívil Československo, jednal s V. Havlem (mimochodem, byl tady ale už i předtím za Husáka), a v reakci na to, když se hovořilo o rozsáhlé hospodářské pomoci mezinárodního společenství těm transformujícím se postkomunistickým zemím ve východní části Evropy (což se tedy týkalo i nás), tak neopomněl dodat, že by se nemělo zapomínat ani na ty země tzv. třetího světa, kam evidentně řadil i tu Latinskou Ameriku, přičemž poznamenal, že sám pochází z Peru a „pobrečel si“, jaká je to zbídačená země.
    Ale jasně, tady už jsem asi poněkud od tématu článku…

Přidávání komentářů není povoleno