Bedřich Kopold a jeho pozdější žena Jiřina Švermová se poznali jako příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Společně prošli ohněm války, v poválečném Československu ale zažili perzekuci ze strany vlastních lidí.

„Pro mladého člověka v prostředí, ve kterém jsem žila, bylo jediným možným životním rozhodnutím jít na frontu a bojovat. Rozhodovalo se o tom, jestli budeme žít jako čestní a svobodní lidé, nebo Hitler všechno převálcuje a bude to konec našich životů,“ popisuje Jiřina Kopoldová v rozhovoru s Pamětí národa natočeném roku 2002, vysvětluje, proč se dobrovolně přihlásila do jednotky Ludvíka Svobody.

Její rodiče Jan a Marie Švermovi byli od mládí levicoví aktivisté a členové užšího vedení Komunistické strany Československa. Po mnichovské dohodě a německém záboru Sudet proto neváhali a emigrovali do Sovětského svazu.

Jiřina studovala v Moskvě, zažila evakuaci města do baškirské Ufy a i když potom měla možnost pokračovat ve studiu, cítila morální povinnost připojit se k československé jednotce Ludvíka Svobody.

Jiřina Kopoldová. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Bedřich Kopold se do Sovětského svazu dostal úplně jinou cestou: vyrůstal jako syn židovského hoteliéra a na podzim 1939 do jeho života zasáhla takzvaná Akce Nisko. Šlo o plán Adolfa Eichmanna na deportace Židů do východní části obsazeného Polska, kde mělo vzniknout jakési „židovské území“, tzv. Judenreservat.

Jako první sem byly poslány transporty z Katovic, Vídně a z Moravské Ostravy, kde Bedřich žil se svou tehdy už ovdovělou maminkou. Tak se v říjnu 1939 ocitl v jihovýchodním Polsku. Strávil tu ale jen pár dní: „Němci byli v té době ještě benevolentní, takže jsem po několika dnech utekl s několika dalšími do Sovětského svazu.“

Bedřich Kopold. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Tam pracoval jako horník, učitel němčiny i sběrač bavlny a v únoru 1942 se přihlásil do Svobodovy armády formující se v Buzuluku.

Po ročním výcviku zažil první velkou bitvu u Sokolova. Československá jednotka úkol splnila, i když Bedřich Kopold poznamenává, že v měřítku celé války šlo o nepatrný moment:

„Mělo ale velký symbolický význam, že po boku Rudé armády bojuje i zahraniční jednotka.“

Nemohli jsme sedět za bukem

Oba mladí lidé se poprvé setkali několik měsíců poté v Novochopersku. Jiřina tam přicestovala jako doprovod plukovníka Heliodora Píky, tehdy náčelníka československé vojenské mise v SSSR. Byla zklamaná, že ji přidělili na administrativní práci ve štábu, a dobrovolně se přihlásila ke spojařům.

Už v Novochopersku také vstoupila do KSČ. Všechny důležité události si zaznamenávala do malého sešitku, který nosila v náprsní kapse své uniformy. (Tyto zápisky se roku 2015 dočkaly knižníího vydání jako Deníček spojařky.)

Obálka knihy Deníček spojařky. Zdroj: Národní archiv, se souhlasem Paměť národa

Bedřich Kopold začal v té době působit na pozici osvětového důstojníka. „Ten musel být denně u svých vojáků, vyslechnout jejich stesky, předávat informace,“ vysvětluje. V různorodé jednotce – národnostně i co do lidských osudů – byla potřeba stmelující práce.

Jeho úkolem bylo také motivovat vojáky a vysvětlovat jim cíl bojů. S hořkostí vnímal, když byla po roce 1989 práce těchto osvětových důstojníků vnímána jako nástroj komunistické propagandy, protože jejich úkol byl podle jeho slov jiný.

Osvětový důstojník se s ostatními účastnit bojů musel, aby slova, kterými vojáky motivoval, podpořil i činy:

„Když jsme vojákům říkali, že mají být stateční, tak jsme nemohli sedět někde vzadu.“​

​Bedřich Kopold v armádě. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Mnoho osvětových důstojníků proto v bojích padlo: „Zahynula zvláště většina osvětových poddůstojníků, kteří skutečně šli příkladem mase vojáků, a nikdo z nich neseděl za bukem. Tam ty ztráty byly nesmírné,“ dodává Bedřich Kopold.

S Jiřinou se zřejmě více sblížili začátkem roku 1945, kdy ji převeleli na osvětové oddělení 1. brigády, kde působila jako vedoucí kanceláře a pomocnice osvětového důstojníka.

Palba znamenala oslavu vítězství

V únoru 1945 byli Bedřich a Jiřina se Svobodovou armádou již na území Slovenska a měli za sebou dramatické boje karpatsko-dukelské operace. Právě v té době se k Jiřině dostala zpráva o tragické smrti jejího otce, k níž došlo o tři měsíce dřív.

Jan Šverma byl společně s Rudolfem Slánským vyslán z Moskvy, aby se jako zástupci KSČ zúčastnili Slovenského národního povstání. Jan Šverma v té době však měl oslabené zdraví a 10. listopadu 1944 zahynul při pochodu na horu Chabenec ve sněhové bouři.

Jiřina si 21. února zapsala do deníku:

„Dnes mi řekli pravdu. Tajili to přede mnou, nevím proč. Přece se to člověk musí dozvědět. Táta už není. Můj skvělý, ohromný táta zahynul.“

Konec války je zastihl v Brně: „Najednou uprostřed noci začala strašná palba. Věděli jsme, že Němci jsou nedaleko na Kraví hoře, obávali jsme se, jestli se neprobojovali k Brnu. Pak jsme zjistili, že ta palba znamená oslavu vítězství,“ vzpomíná Bedřich Kopold.

Ohlíží se za válečnými roky: „V roce 1939 nás Němci odvezli jako bezbranné mladé kluky a vraceli jsme se dobře vyzbrojení, ve vojenských hodnostech. Přispěli jsme k tomu, že zlé počínání nacistů bylo potrestáno.“

Pomsta odmítnutého nápadníka

Jiřina po válce pracovala ve vojenském vysílání rozhlasu, zakládala rubriku pro ženy v armádním deníku Za svobodné Československo. „Ale já jsem nechtěla v armádě zůstat, po půl roce jsem odešla do civilu a začala jsem studovat chemii na přírodovědecké fakultě,“ dodává.

Bedřich stoupal ve vojenské i politické hierarchii až na post zástupce náčelníka Hlavní politické správy, kterým tehdy byl Bedřich Reicin.

V roce 1947 se vzali a narodil se jim syn Jan. Vzhledem k tomu, že v té době oba byli členy KSČ, zřejmě převzetí moci komunisty v únoru 1948 vnímali pozitivně. Jenže brzy nato se nad mladou rodinou začaly stahovat mraky. V nejvyšším vedení KSČ se totiž schylovalo k čistkám po stalinském vzoru.

Rodinným přítelem Kopoldových byl krajský tajemník brněnské KSČ Otto Šling, který válku prožil v londýnském exilu. Byl velmi aktivní, viditelnou, ale také kontroverzní a kritizovanou osobností. A právě on se měl stát první obětí onoho „zostření třídního boje“.

​Marie Švermová (zcela vlevo) na tribuně ÚV KSČ roku 1948. Zdroj: Wikimedia Commons, se souhlasem Paměť národa

Šling se po válce spřátelil s Bedřichem Kopoldem a stal se intimním přítelem ovdovělé Jiřininy matky Marie Švermové. Ta ale měla i jiného, ovšem nevyslyšeného ctitele – tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého.

Odmítnutý nápadník nyní vycítil příležitost se Marii pomstít a zahrnul ji mezi „zrádce“, kteří měli se Šlingem údajně připravovat protistátní spiknutí. Ve svém projevu v únoru 1951 prohlásil:

„Já volám – pryč s Marií Švermovou, na soud se šlingovskými škůdci a spiklenci!“

Marie Švermová byla zatčena a ve vazbě se ocitl také její zeť Bedřich Kopold. Jiřina s tříletým Janem se ocitla v internaci v chatce v rekreační oblasti Hvozdy pod dohledem Státní bezpečnosti. V té době byla navíc těhotná, čekala s Bedřichem druhé dítě.

Jak uvádí historička Alena Vitáková v předmluvě ke knize Deník spojařky, v březnu 1951 ji Státní bezpečnost odvezla do porodnice a pak zpátky do oné chatky, kde měla strávit v izolaci celé dva roky.

Dva roky výslechů

Marie Švermová. Zdroj: Wikimedia Commons, se souhlasem Paměť národa

Bedřich Kopold byl mezitím ve vazbě krutě vyslýchán, ale zřejmě odmítal vypovídat podle diktátu vyšetřovatelů, protože dlouho nebylo vzneseno žádné obvinění. Mezitím se schylovalo k procesu s Rudolfem Slánským a dalšími členy „sionistického špionážního centra“, Bedřichu Kopoldovi tedy přitěžoval i jeho židovský původ.

V prosinci 1952 se vyšetřovatelům zřejmě Bedřicha Kopolda podařilo zlomit, protože když prokurátor žádal o další prodloužení vazby, uvedl: „B. Kopold doznal svoji nepřátelskou a zločinnou činnost v ČSA, bude přistoupeno k vypracování soudního protokolu a trestního oznámení.“

K procesu došlo na jaře 1954. Bedřich Kopold byl odsouzen k osmnácti letům vězení, Marie Švermová na doživotí.

Jiřina Kopoldová po propuštění z internace samozřejmě přišla o svou práci mikrobioložky ve Státním zdravotním ústavu a musela nastoupit jako chemička do závodní laboratoře v podniku Tiba.

Roku 1954 ji oslovila Státní bezpečnost a přinutila ji k podpisu spolupráce; nutno podotknout, že její manžel i matka v té době byli stále ve vězení, takže rozhodnutí učinila pod těžko představitelným tlakem. Státní bezpečnost ale spolupráci záhy ukončila s odůvodněním, že nepřináší žádné relevantní informace.

Pod dohledem Státní bezpečnosti

Bedřich Kopold a Marie Švermová se na svobodu dostali roku 1956, v době, kdy Chruščov na XX. sjezdu KSSS kritizoval vnitrostranické stalinské čistky.

Jiřina Kopoldová po roce 1989. Zdroj: dokument Dukla – krev a mýtus, se souhlasem Paměť národa

Jiřina Kopoldová se poté mohla vrátit ke kvalifikované práci a nastoupila do izotopové laboratoře Biologického ústavu ČSAV. Její manžel sedm let pracoval jako horník v železnorudných dolech v Chrustenicích, roku 1963 se dočkal rehabilitace a poté směl vykonávat práci archiváře v Ústavu výpočetní techniky při ČVUT.

Rodinu tragicky poznamenala předčasná smrt syna Jana, který roku 1969 zahynul při nehodě na prázdninách v Řecku. Dcera Bedřiška začala studovat právnickou fakultu.

Obálka knihy Smrt číhala na Chabenci. Zdroj: nakladatelství Orego, se souhlasem Paměť národa

Manželé Kopoldovi byli aktivní v době Pražského jara a souzněli s obrodným procesem v KSČ, takže po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 znovu čelili perzekuci: oba byli vyloučeni z KSČ za „pravicovou a oportunistickou činnost“.

Rodina se ocitla pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti. Zejména Bedřich se ale stále cítil komunistou a se zájmem sledoval zahraniční i vnitrostátní politiku. Stýkal se s dalšími reformními komunisty i disidenty, Marie Švermová podepsala prohlášení Charty 77.

Celá rodina těžce nesla, že se nesměli účastnit ceremonií na památku Jana Švermy, který byl stále uctíván jako národní hrdina. Oba manželé se nicméně dožili pádu komunismu a roku 2004 společně vydali knihu Smrt číhala na Chabenci o úloze Jana Švermy ve Slovenském národním povstání.

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.