Poslední červnový den, v předvečer dvacátého třetího výročí „navrácení Hongkongu do náruče vlasti“ (jak zní oficiální interpretace), schválila čínská ústřední vláda kontroverzní hongkongský zákon o státní bezpečnosti. Zákon, který svým podpisem stvrdil předseda Si Ťin-pching, vstoupil v platnost hned 1. července a na jeho první účinky tak nebylo potřeba příliš dlouho čekat.

Lídr hongkongských protestů, přední aktivista Joshua Wong a někteří jeho kolegové, okamžitě ohlásili odchod z politického hnutí Demosisto, Nathan Law se rozhodl odejít z Hongkongu úplně, aby mohl dál působit v zahraničí. Celé hnutí bylo následně rozpuštěno. Hned první den účinnosti zákona bylo zatčeno na 400 účastníků demonstrace připomínající předání Hongkongu Číně Brity v roce 1997.

Média z kola ven

Čekat na sebe nenechaly další důsledky zákona. Například reportéru New York Times Chrisu Buckleymu, který působil v Číně dlouhá desetiletí a letos na jaře z ní byl spolu s dalšími americkými novináři vypovězen, nebylo prodloužena vízum, jež mu umožňovalo pracovat z Hongkongu. Vedení NYT poté oznámilo, že značnou část své hongkongské redakce přesune do jihokorejského Soulu, aby „diversifikovali svou redakční základnu v regionu“. Jde o jasný signál, že do budoucna už nebude možné bezpečně, svobodně a nezávisle vykonávat novinářskou činnost ani v Hongkongu, který si má svůj speciální status zvláštní administrativní zóny v rámci režimu „jedna země, dva systémy“ teoreticky podržet až do roku 2047.

V obchodních kruzích již delší dobu panují obavy o udržení zvláštního postavení Hongkongu, jež z města udělalo jedno z nejvýznamnějších finančních a ekonomických center světa. Mnohé zahraniční firmy zvažují stažení z Hongkongu, kde se čím dál tím víc prosazuje čínský vliv, nejen politický, ale samozřejmě i ekonomický. Ihned poté, co nový zákon o státní bezpečnosti vstoupil v platnost, se mimo jiné rovněž začala projevovat nastupující cenzura.

V Hongkongu již po několika dnech přestala fungovat mezinárodní verze TikToku čínské firmy ByteDance a místním obyvatelům zbyla pouze jeho čínská verze Douyin (抖音), jejíž obsah je uzpůsobený potřebám čínských uživatelů a čínského trhu, resp. čínské vlády. Vedení TikToku rozhodnutí odejít z Hongkongu zdůvodnilo neochotou sdílet s čínskými úřady uživatelská data, jak to vyžaduje zákon o kybernetické bezpečnosti ČLR, je však evidentní, že odstřižení mladých hongkonžanů od mezinárodního TikToku a připojení k tomu čínskému je pro čínskou vládu pohodlným řešením. Ostatně, čínský Douyin data uživatelů sdílí s vládou automaticky. Ze strany TikToku tak pravděpodobně jde o konjunkturální gesto, jež má poté, co aplikaci zakázala Indie, západní svět diskutující o jeho bezpečnostních rizicích a zvažující jeho zákaz přesvědčit o tom, že firma svá data neposkytuje čínské vládě.

Adekvátní opatření začaly nicméně zvažovat i zahraniční firmy jako Facebook a Google, které se již vyjádřily, že data uživatelů čínským úřadům poskytovat nehodlají, a možným řešením tedy může být rovněž opuštění trhu. Mezitím se objevily zprávy, že zejména mladí obyvatelé Hongkongu hromadně přecházejí na šifrovanou platformu Signal, která by měla zajistit, že sdílený obsah nemůže být (snadno) sledován.

Rychle a pod tlakem

Zákon o státní bezpečnosti byl přijat pod tlakem, také s ohledem na skutečnost, že ani 23 let po předání Hongkongu pod správu ČLR nebyl miniústavou vyžadovaný zákon dosud standardním procesem projednán a schválen zákonodárným shromážděním zvláštní administrativní zóny, legislativní radou. Významným faktorem, který uspíšil jeho prosazení právě nyní, byly bezpochyby i již více než rok trvající protesty, při nichž se demonstranti v některých případech cíleně uchylovali k násilí a vandalismu, a které si získaly značné sympatie i podporu v zahraničí.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Z textu zákona je patrné, že je přímo namířen právě na úsilí a aktivity, jež reprezentují protestující. V úvodu k analýze zákona na webu oficiálního periodika hongkongské Advokátní komory se eufemisticky praví, že „to bude především budoucí uplatnění zákona, co rozhodne, zda se jedná o očividně drakonické porušení principu ‚jedna země, dva systémy‘, nebo zda jeho implementace bude probíhat v mezích vlády zákona, i přes široce vyložitelná ustanovení“. Otázkou podle autorů rovněž zůstává, zda zákon může pomoci vnést do Hongkongu po více než roce znovu klid. První dva týdny po schválení zákona nicméně spíše potvrzují ty nejčernější odhady.

Proti těžkým zločincům

Tisková konference k zákonu proběhla 1. července odpoledne a na dotazy novinářů odpovídali správkyně Hongkongu Carrie Lam, tajemník pro bezpečnost John Lee Ka-chiu a tajemnice pro spravedlnost Teresa Cheng. Všichni tři svorně tvrdili, že zákon je namířený pouze proti „malému množství provinilců“, kteří se dopustí těžkých zločinů, jmenovitě snahy o odtržení, podvratné činnosti, spolčení s cizími silami a terorismu. Mezi takové zločiny by se podle nich neměla počítat kritika vlády ani samotného zákona. Zdůraznili také, že ustanovení základního zákona, jakož i základní lidská práva, jsou zaručeny v článcích 3 a 4 nově schváleného zákona. Hned v prvním článku se navíc praví, že zákon musí být uplatňován v souladu s principem „jedna země, dva systémy“. Měly by zůstat zachovány principy právního státu (tzv. „vláda zákona“), včetně svobodných soudů a principů jako např. presumpce neviny. V přímém kontrastu s těmito uklidňujícími frázemi, se hned druhý červencový víkend Peking ostře ohradil proti primárkám hongkongských opozičních stran pro podzimní volby do legislativní rady a označil je za “nelegální” “provokaci” proti novému zákonu. Primárek se přitom zúčastnilo 600 tisíc voličů.

Podle článku 9 zákona o národní bezpečnosti by hongkongksá vláda měla „přijmout nezbytná opatření k posílení komunikace s veřejností, vedení, dohledu a regulace v oblasti státní bezpečnosti na školách, v organizacích, v médiích a na internetu”. Toto ustanovení je evidentně motivováno snahou do budoucna předejít masovým protestům, jež Hongkongem již více než rok (a nikoli poprvé) zmítají. Zatím není jasně definováno, jaké by tyto prostředky měly být, lze nicméně předpokládat, že to bude zahrnovat zvýšenou cenzuru ve všech oblastech a zapojení čínské propagandy např. do výuky na školách. Tedy, vzhledem k tomu, že většina aktivně protestujících byli studenti, dá se očekávat, že Peking vynaloží zvýšené úsilí na to, aby studenty co nejrychleji “převychoval.”

Výbor státní bezpečnosti přímo pod lidovou vládou

Za jeden z klíčových bodů zákona je považováno zřízení nového orgánu, Výboru pro ochranu státní bezpečnosti, jenž se bude zodpovídat přímo ústřední lidové vládě v Pekingu. Výbor by měl být tvořen členy hongkongské vlády, nicméně se zavádí funkce poradce pro státní bezpečnost, jehož bude dosazovat Peking. Činnost výboru bude neveřejná a jeho rozhodnutí nebudou podléhat právnímu posouzení nezávislé soudní moci, což je podle analýzy zásadní změna, protože vláda, tj. moc výkonná, dříve podléhala nejen dozoru moci zákonodárné, tedy legislativní rady, ale právě zejména soudů.

Zákon vymezuje čtyři typy trestných činů, jež na jeho základě budou postihovány: (snahy o) odtržení, podvratná činnost, terorismus a spolčení s cizími silami.

Snahy o odtržení jsou vymezeny články 20 a 21, kde jsou definovány jako „organizování, plánování, spáchání nebo podíl na trestném činu odtržení Hongkongu nebo jakékoli jiné části ČLR“. Zahrnuje to navíc případy „s použitím násilí i bez“, což se zdá uplatnitelné i na pokojné protesty nebo prosazování nezávislosti Hongkongu – ale i jiných území ČLR. Trestná je také jakákoli podpora, včetně financování takových aktivit. Proto podle právní analýzy není nijak překvapující, že organizace jako Demosisto s okamžitou platností po schválení zákona ukončily svou činnost. Potenciální tresty jsou totiž vysoké, včetně možného doživotí pro hlavní organizátory – což platí i pro ostatní trestné činy ohrožující státní bezpečnost.

Proti podkopávání ČLR

Články 22 a 23 vymezují „podvratnou činnost“, tj. „snahy o svržení či podkopávání [režimu] Čínské lidové republiky a Zvláštní administrativní oblasti Hongkong,“ a to jak za použití násilí či pod výhrůžkami, tak i jakýmkoli jiným způsobem. Toto se vztahuje i na narušování činnosti státních orgánů, jako bylo například blokování legislativní rady demonstranty loni v létě, kdy měl být schválen extradiční zákon, nebo na poškozování prostor určených pro vykonávání jejich řádné činnosti.

Terorismus je definován v článcích 24-28 a zahrnuje veškeré aktivity, které „poškozují nebo mají poškodit společnost s cílem donutit vlády ČLR nebo Zvláštní administrativní oblasti Hongkong či veřejnost k podvolení se určitým politickým cílům“. Zahrnuje to všechny typy násilí, bombové či žhářské útoky, šíření jedovatých či radioaktivních látek, sabotáž dopravní infrastruktury či blokování dopravy, sabotáž nebo přerušení fungování elektronických systémů a veřejných sítí včetně vodovodních a elektrických sítí, plynu, telekomunikací a internetu. Zároveň je zde zahrnuto cokoli, co „ohrožuje zdraví a bezpečnost občanů“. V souladu s tímto výkladem by mnohé z aktivit demonstrantů v minulých měsících, jež byly dosud postihovány jako vandalismus, mohly být vykládány nejen jako trestné činy, ale přímo jako činy teroristické, za něž opět hrozí ty nejvyšší tresty.

Co všechno je špionáž

Články 29-33 se věnují „spolčení s cizí zemí nebo vnějšími silami za účelem ohrožení státní bezpečnosti“. Jde primárně o špionážní a zpravodajskou činnost spojenou se sbíráním a předáváním citlivých nebo utajovaných informací. Podle právní analýzy jsou však „státní tajemství a informace ohrožující státní bezpečnost“ definovány velice volně, což – podobně, jako tomu je v ČLR – otevírá prostor pro zneužití zákona z politických i jiných důvodů. Sem dále spadá jakékoli vměšování s cílem vyprovokovat válku proti ČLR, ohrožování její suverenity a vážné narušování implementace platných zákonů Zvláštní administrativní zóny, podvracení voleb, uvalování sankcí a aktivity nepřátelské vůči ČLR či Hongkongu. V souladu s tím by jako trestné činy ohrožující státní bezpečnost byla mimo jiné nahlížena podání některých hongkongských politiků a aktivistů k americkému Kongresu apod.

Velice volně je v této pasáži zmíněno také „podněcování nenávisti vůči ČLR“. Podle analytiků „toto spíše mlhavé nastínění svědčí o tom, jak obtížné je sladit striktní požadavky hongkongského obecného práva se socialistickým právním systémem ČLR“, takže bude záležet vždy na konkrétním výkladu, při němž bude mít konečné slovo Stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců, jak je ustanoveno v článku 65 (viz níže). Hongkongská legislativa obsahovala podobný trestný čin, „buřičství“, nicméně bylo velice přesně definováno, na co se definice vztahuje a na co nikoli. Případná řízení také měla podléhat přísnému dozoru, aby nedocházelo ke zneužívání, což v případě zákona o národní bezpečnosti není ustanoveno.

Zákon míří na svobodu projevu

Vůbec největší pozdvižení způsobily články 36-39, podle nichž se výše vyjmenované vztahuje na občany s trvalým pobytem v Hongkongu, a to i pokud se tohoto činu dopustí mimo území Zvláštní administrativní oblasti. K obecnému zděšení všech, kteří se Čínou a Hongkongem zabývají, však zákon lze uplatnit i na osoby, které nemají hongkongské občanství ani trvalý pobyt a které se daného činu dopustí mimo Hongkong.

Podle hongkongských právníků by něco takového bylo těžko vymahatelné a slouží to spíš k zastrašování, nicméně se zdá, že návštěva nejen ČLR, ale i Hongkongu, by se pro některé osoby, včetně novinářů či akademiků, mohla v budoucnu stát velmi riskantní. Krátce po schválení hongkongského zákona o národní bezpečnosti již ČLR pohrozila, že uvalí žalobu na německého badatele Adriana Zenze, který se podílí na odhalování genocidy Ujgurů v Sin-ťiangu, a na Australský institut strategické politiky (ASPI), který se zabývá především šířením čínského politického vlivu v zahraničí.

Na základě článků 48-53 ČLR v Hongkongu zřídí Kancelář pro státní bezpečnost (NSO), která by měla „dohlížet a vést práci orgánů Zvláštní administrativní oblasti Hongkong v oblasti národní bezpečnosti“. Ta by podle článku 54 také měla dohlížet na zahraniční orgány působící v Hongkongu, zahraniční nevládní organizace a zahraniční tiskové agentury a novináře.

Kancelář pro zvláštní případy

Pravděpodobně vůbec nejkontroverznější pasáží celého zákona je článek 55, který zmiňuje možnost vynětí trestního řízení z jurisdikce hongkongských orgánů a vedení procesu samotnou NSO, a to ve třech specifikovaných případech: 1) pokud řízení zahrnuje cizí zemi nebo cizí činitele; 2) ve vážné situaci, kdy hongkongské orgány nejsou schopny prosadit uplatnění zákona; 3) v případě přímého ohrožení státní bezpečnosti. V takových případech přechází jurisdikce na Nejvyšší lidové zastupitelství a proces bude veden v souladu se zákony ČLR, nikoli Zvláštní administrativní oblasti. Šlo by tedy o přímou extradici do ČLR, která předtím nebyla možná. Podle hongkongských právních analytiků je celá tato pasáž formulována velmi vágně a potřebuje „urgentní objasnění, za jakých okolností k tomu může dojít“.

V závěrečných článcích se mimo jiné praví, že zaměstnanci NSO nepodléhají hongkongským zákonům, ale zákonům ČLR (čl. 60), nebo že konečná interpretace zákona o státní bezpečnosti závisí na Stálém výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců, nikoli na hongkongských soudech, jako tomu bylo dříve v souladu se Základním zákonem (čl. 65).

Je však třeba říci, že první dva týdny po schválení zákona příliš důvodů k optimismu neposkytují. Poměrně šokující je navíc i reakce mezinárodního společenství – podle analýzy webu Axios sice 27 zemí zákon otevřeně kritizovalo v Radě OSN pro lidská práva, což bylo vůbec poprvé, kdy takto veliká skupina zemí na půdě OSN otevřeně vystoupila proti ČLR. Nicméně 53 zemí ji naopak podpořilo, takže Čína v tomto ohledu slaví jedno z velkých diplomatických vítězství, které je plodem jejího dlouhodobého působení v OSN. Naprostá většina zemí, které zákon a ČLR podpořily, jsou země s totalitním či autoritářským režimem, v čele se Severní Koreou, Saúdskou Arábií a Sýrií. Přes 40 podporovatelů také podepsalo s ČLR smlouvy o spolupráci v rámci iniciativy Pás a cesta.

Česká republika sice zákon nepodpořila, ovšem ani se vůči němu nepostavila. Citelně zde však chybí americký hlas, protože USA z rady pro lidská práva v roce 2017 odstoupily. Podle Keitha Harpera, který v letech 2014-2017 USA v radě pro lidská práva zastupoval, byl právě toto krok, který umožnil tak „dramatické vychýlení rovnováhy ve prospěch ČLR“.