ROZHOVOR. V Poslanecké sněmovně čeká na schválení zákon, který přebírá novou evropskou směrnici o konfiskaci majetku. Státu má umožnit zabavovat (slovy zákona „odčerpat“) majetek nevysvětleného původu – a to i bez odsouzení za konkrétní trestný čin.

Původně mělo jít hlavně o majetek pocházející z mezinárodního organizovaného zločinu či praní špinavých peněz, českou legislativní kreativitou ale přibyla řada dalších paragrafů. Panují proto silné obavy z možného zneužití takového zákona. Podle všeho oprávněné.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba. Připravuje jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Směrnice i navržený český zákon umožňují odčerpání majetku bez nutnosti předchozího odsouzení pachatele za konkrétní trestný čin, pokud je soud přesvědčen, že majetek pochází z trestné činnosti. To je velká právní novinka, nebo už něco podobného existuje?

Je to velká právní novinka. Běžné a také správné je, že když někdo spáchá zločin, tak může přijít o majetek formou peněžitého trestu. To se také děje čím dál častěji, protože je to u majetkových trestných činů efektivní a nepřeplňuje to věznice. Převratný a problematický je ale navržený nový koncept, kdy vůbec nejde o ukládání trestu za konkrétní trestný čin. Trestní stíhání nemusí být vůbec dokončeno, nikdo nemusí být ani usvědčen ani odsouzen. Už jen tím, že nějaké stíhání běží, třeba i v úplně jiném nesouvisejícím případě, lze dospět až k zabavení majetku.

Ono jde o implementaci evropské směrnice o vymáhání a konfiskaci majetku z roku 2024, ta ale pokud vím primárně míří na organizovaný zločin a například takzvané průtokové účty, kde se „čistí“ špinavé peníze…

Přesně tak. Směrnice reaguje na rozmach organizovaného zločinu a přeshraniční kriminalitu. Jenže to, co se děje v České republice, je masivní „gold plating“. Ten koncept se u nás rozšiřuje na velmi širokou oblast potenciálních trestných činů. Kdybychom implementovali jen článek 16. směrnice, zaměřilo by se to právě na ty průtokové účty a organizovaný zločin; všechno navíc je výmysl českých zákonodárců.

V důvodové zprávě se ovšem píše o ochraně proti libovůli – že o věci rozhoduje soudce a důkazní břemeno nese státní zástupce. Vy to jako právník vidíte jinak?

Na mě to rozhodně nepůsobí tak, že je tam zaručena ochrana proti libovůli. Ohradil bych se hlavně proti tomu, že důkazní břemeno je na státu – v podstatě není. Pokud soud nabude přesvědčení, že majetek s vysokou pravděpodobností pochází z trestné činnosti, a vlastník nedokáže věrohodně a ověřitelně doložit jeho původ, majetek se odčerpá. Pro tento koncept bych klidně použil titulek „krádež za bílého dne“. Navíc se zde ani nevede řízení proti člověku, ale „proti věci“ (majetku), čímž se stát snaží vyhnout standardním principům trestního řízení a dokazování viny. V tomto řízení dokonce není umožněno ani dovolání k Nejvyššímu soudu.

Musí tam být alespoň nějaká vazba na trestný čin?

Ano i ne. Podle stávající podoby zákona by se to mohlo aplikovat v souvislosti s vyšetřováním čehokoliv, kde je horní hranice trestu alespoň čtyři roky. Včetně třeba neoprávněného podezření, které nepovede k rozsudku, ale během domovní prohlídky se kupříkladu zjistí existence majetku, jehož původ není vysvětlen. Ten majetek dokonce nemusí patřit podezřelému, ale třeba někomu z rodiny nebo úplně cizímu člověku, který se v souvislosti s tou činností jen „vyskytuje“. Představme si třeba vyšetřování znásilnění; policie přijde do bytu a najde tam obrazy od Picassa. Ty obrazy ani nemusí patřit podezřelému, ale stát to zaujme a pokud majitel nevysvětlí, kde se tam vzaly, tak je zabaví.

Hlavní rizikové body návrhu nového konfiskačního zákona:

• Masivní „gold plating“ (nadměrná implementace): Český návrh jde výrazně nad rámec evropské směrnice. Zatímco směrnice se zaměřuje na organizovaný zločin a přeshraniční kriminalitu (např. průtokové účty), český zákon tento koncept rozšiřuje na velmi širokou oblast potenciálních trestných činů.

• Faktické přenesení důkazního břemene na občana: Ačkoliv důvodová zpráva tvrdí opak, v praxi bude muset vlastník majetku „věrohodně a ověřitelně“ doložit jeho původ. Pokud to nedokáže a soud nabude přesvědčení o vysoké pravděpodobnosti nelegálního původu, stát majetek zkonfiskuje (odčerpá).

• Využití tzv. „gumových paragrafů“: Zákon obsahuje vágní kritéria pro zabavení majetku, jako je „hrubý nepoměr“ mezi majetkem a oficiálními příjmy nebo „existence jiných skutečností“, které zákon definuje pouze příkladmo.

• Kriminalizace běžných sociálních vazeb: Rizikovou skutečností pro zabavení majetku může být i to, že se osoba opakovaně stýkala s lidmi páchajícími trestnou činnost nebo navštěvovala stejná místa (např. restaurace). To může přímo ohrozit investigativní novináře, advokáty nebo pracovníky probační služby.

• Zásah do práv třetích osob: Majetek může být zabaven, i když nepatří podezřelému, ale třeba rodinnému příslušníkovi nebo úplně cizí osobě, která se u vyšetřování pouze „vyskytuje“. Jako příklad je uveden nález drahých obrazů v bytě při vyšetřování nesouvisejícího činu (např. znásilnění).

• Nízký finanční limit a retroaktivita: Stát se může začít o původ majetku zajímat již od hranice jednoho milionu korun, přičemž v odůvodněných případech může jít i o částky nižší. Problémem je i desetileté rozhodné období, za které lidé běžně neuchovávají účtenky a smlouvy.

• Postih šedé ekonomiky a běžných situací: Zákon může dopadnout na lidi s příjmy ze spropitného nebo na drobné podnikatele v hotovostní ekonomice (např. vesnické hospody). Rizikem je i nákup majetku za „nápadně výhodných podmínek“, například levný nákup pozemku od souseda.

• Omezení procesních práv: Řízení je vedeno „proti věci“ (majetku), čímž se snaží vyhnout standardním principům trestního řízení. Návrh navíc v tomto typu řízení nepočítá s možností dovolání k Nejvyššímu soudu.

Co konkrétně v zákoně umožňuje takový zásah? A může se dotknout specifických profesí, jako jsou novináři nebo advokáti?

V paragrafu 4 zákon dává soudci možnost rozhodnout na základě „existence jiných konkrétních skutečností“, které mají v souhrnu odůvodnit závěr o nelegálním původu majetku. Zákon dává pouze příklady těchto skutečností a neříká, kolik jich musí být splněno, aby soudce „nabyl dojmu“.

Jednou z těch „skutečností“ je, že se daná osoba v rozhodném období opakovaně stýkala s osobami páchajícími úmyslnou trestnou činnost nebo dokonce jen navštěvovala stejná místa, například restaurace. A zde vidím obrovské riziko pro konkrétní zmíněné profese. Advokáti se z logiky své práce s takovými lidmi stýkají opakovaně, protože je zastupují a hájí v trestním řízení. Také investigativní novináři se často pohybují v kriminálním prostředí a zločinců se vyptávají na podrobnosti jejich činnosti. Nebo třeba úředníci probační a mediační služby, ti mají styk s odsouzenými přímo v popisu práce. Stačí dokonce, aby někdo bydlel ve stejném domě se zločincem nebo s ním, aniž to tuší, chodil do stejné hospody, a už to může být pro soudce střípek do mozaiky pro zabavení majetku.

To zní opravdu nebezpečně. Jak je možné, že to v téhle podobě, v podstatě bez povšimnutí, dospělo až do parlamentu?

To mě také překvapuje. I proto, že Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství vznesly k zákonu řadu připomínek, které ale ministerstvo nerespektovalo. Zákon byl připraven už za předchozí vlády a do finální fáze ho posunul ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Osobně považuji toto opatření za neústavní a v rozporu s lidskými právy.

Jaké další problematické body v zákoně vidíte?

Je jich více. Majetek lze zabavit, pokud transakce naplňuje znaky „podezřelého obchodu“ podle zákona proti praní špinavých peněz. V podstatě to říká: nepovedlo se nám prokázat legalizaci výnosů, tak jim to sebereme takhle. Nebo pokud jste majetek nabyli bezúplatně, třeba formou daru, nebo za nápadně výhodných podmínek. Příklad – koupíte levněji pozemek od souseda, který z nějakého důvodu spěchá na peníze, a už to může být důvod, aby po tom majetku stát šel. Navíc je tu i velký zásah do soukromí: stát by mohl nutit lidi přiznávat i velmi citlivé věci, například dary mezi milenci, které dotyční z osobních důvodů nechtějí zveřejňovat.

Navíc v trestním právu platí, že je lepší, když deset zločinců unikne, než aby byl jeden neprávem odsouzen. Tohle je ale zákon k šikanování poctivých občanů, aby stát dostal pár podezřelých. Neváhám to přirovnat k návratu do 50. let, kdy sedlákům vyváděli krávy ze stáje s tím, že je nepotřebují. Ten zákon je nutné proškrtat a vrátit jej jen k tomu základu zaměřeném proti organizovanému zločinu.