Rozhlas a televize Slovenska (RTVS) dal výpověď jedné ze svých nejzkušenějších novinářek. Odchod Olgy Bakové, bývalé zahraniční zpravodajky a šéfeditorky zahraničního zpravodajství, vyvolal další pochybnosti o tom, kam veřejnoprávní média na Slovensku – sloučená do jedné firmy – směřují pod novým ředitelem Jaroslavem Rezníkem.

„Nemáme kondici jako Česká televize nebo Český rozhlas,“ říká Baková v rozhovoru pro HlídacíPes.org. Její postřehy insidera veřejnoprávních médií ale v některých ohledech situaci v Česku naopak hodně připomínají.

Bakovou dobře znají i Češi. Pět let byla tváří zpravodajství České televize pro Slovensko. Předtím ji zas mohli slýchat posluchači Českého rozhlasu jako spolupracovnici z Washingtonu.

V posledních letech to byla ona, kdo určoval tvář zahraničního zpravodajství spojeného veřejnoprávního Rozhlasu a televize Slovenska. V neprůstřelné vestě a přilbě například posílala reportáže i z východní Ukrajiny. Teď ale Olga Baková končí.

„Ředitel Rezník se mnou o odchodu vůbec nemluvil. Nikdy mě nezavolal, nikdy se mě na nic neptal,“ říká o výpovědi, kterou dostala.

Nový ředitel vede RTVS od loňského léta. Kritiku sklidil třeba za pozastavení investigativního pořadu Reportéri nebo za to, že RTVS neposlala do Prahy na volební zpravodajství redaktorku, na niž si předtím stěžovala slovenská dceřiná společnost vydavatelství Mafra z holdingu Andreje Babiše.

Za dva dny už nechoď

Za jakých okolností vám RTVS dala výpověď?

Bylo 26. února a řekli mi, že 28. února končím ve své dosavadní funkci v rozhlase. Uplatnili tzv. překážku v práci, tedy že se nesmím zdržovat na pracovišti a mám být doma. Měli jsme řešit, jestli je nějaká cesta, abych přešla do televize. Samotná výpověď z RTVS přišla minulý čtvrtek (29. března, pozn. red.).

Do konce února jste netušila, že se RTVS chystá zrušit vaši pozici i další posty šéfeditorů?

Oni to zrušili na nějakém zasedání. Když mi to oznámili, řekli, že takhle končí všichni šéfeditoři. Tak jsem začala obvolávat lidi, o kterých jsem si myslela, že se jich to týká. My jsme se totiž nikdy neptali, kdo se jmenuje „šéfeditor“, člověk si prostě dělá nějakou práci a já jsem nebyla nadřazená editorům domácího zpravodajství, kromě toho slovíčka „šéf“, ale o celém zpravodajství jsem nerozhodovala.

Takže jste měla dva dny na to, abyste se srovnala s tím, že končíte, a pak už jste neměla chodit do práce?

To jsem jim taky říkala – proč to děláte tak narychlo, přece jste věděli, že chcete měnit organizační strukturu. Odpověď byla, že podle zákona tohle udělat můžou. Chtěli mi dát jen papír k podpisu, že beru pozici redaktora. Řekla jsem, že si to chci vzít domů a poradit se. Celé to působilo jako hodně narychlo připravené.

Plýtvají penězi koncesionářů

Jak se vám poslouchá věta: „Veřejnoprávní Rozhlas a televize vyhodil jednu z nejzkušenějších novinářek na Slovensku?“

Byla jsem hodně překvapená. V den, kdy jsem oficiálně dostala výpověď, vypukla bouře podobných reakcí, o jakých mluvíte, nejen na Slovensku, ale i z Česka. V té situaci to bylo příjemné, ale byla bych raději, kdyby k tomu všemu vůbec nemuselo dojít. Nemyslím si, že jsem nejzkušenější novinář, ale tyhle nálepky asi mají aspoň něco naznačit.

To, kam jsem se dostala, je částečně věc mých schopností a houževnatosti, ale je to i díky tomu, že jsem dostala prostor. To, že jsem mohla jet třeba na Krym na tři týdny, to stálo hodně peněz. A byla to i investice do mě. RTVS je placená z koncesionářských poplatků, stejně jako Česká televize, pro kterou jsem léta pracovala. Teď tu investici někdo zahodí a řekne, že mě nepotřebuje. RTVS teď nemá člověka, který by měl podobné zkušenosti, protože takové lidi jsme si nikdy nestihli vychovat. A to mě mrzí. 

Co vás překvapilo víc – to, jak se chová vedení RTVS, nebo otevřená reakce řady vašich kolegů a podřízených, kteří napsali řediteli Rezníkovi, že nechtějí pracovat v nepřátelské atmosféře?

Ten poslední otevřený dopis, který se dostal do médií, to vybublalo shodou okolností. Načasování nesouviselo až tak se mnou. Prostě vím, že tam se to vaří už dlouho. Vyšlo by to ven tak či tak.

Abych byla upřímná, pořád nechápu, proč se to celé stalo. Co si budeme povídat – organizační struktura je zastírací manévr. Drží se toho, aby to bylo po právní stránce čisté, všechny ty „překážky na straně zaměstnavatele“.

Nejsme BBC, ale bylo na co navazovat

Jaroslav Rezník je ředitelem RTVS něco přes půl roku. Vy jste ale ve veřejnoprávním rozhlase zažila i většinu funkčního období předchozího generálního ředitele Václava Miky….

Když jsem dostala nabídku jít do RTVS, bylo to v době, kdy jsem měla několikaměsíční „osobní volno“ po pěti letech práce zpravodajky České televize na Slovensku. Moje hlavní podmínka byla, že mi do mojí práce nebude nikdo zasahovat a nebudou tam politické tlaky. I tehdejšího ředitele Miku schvaloval parlament a stejně jako při volbě současného ředitele Rezníka byly i tenkrát důležité hlasy poslanců vládní strany SMER.

Čekala jsem pak celou dobu, jestli ten tlak opravdu nepřijde, vždyť za Mečiara jsme zažili různé věci… (Slovenská televize byla v době vlády Vladimíra Mečiara pod kontrolou Mečiarových lidí a její renomé to na dlouho poškodilo, pozn. red.)

Mika končil pětiletý mandát s tím, že RTVS má podle průzkumů nejdůvěryhodnější zpravodajství na Slovensku. Byla to úspěšná éra?

Řada věcí se i tehdy dělala za pochodu. Televize byla zanedbaná, a proto finanční injekce nedostával přednostně rozhlas. Obě média se sloučila, nemělo to podle mě koncepci. Ale když Mika odcházel, měli jsme na to navázat, dát tomu pilíře a stabilitu, aby to perfektně fungovalo.

A hlavní rozdíl oproti Rezníkovi?

Čekala jsem, koho si s sebou Rezník přivede, jestli to budou lidé, kteří se kolem něj dlouhodobě pohybují, anebo jestli s sebou vezme i někoho odjinud, o kom si řeknu – ano, tohle je profík. Že třeba Rezník zariskuje, a aby demonstroval nezávislost, přivede někoho jiného než insidery. Slovenský mediální trh totiž moc „fachmanů“ nemá, protože my si je nevychováváme. A když tam nakonec přišli lidé, kteří neměli zkušenost z terénu, přišli z nějakého ministerstva, bylo mi jasné, že se vracíme zpátky.

Jaký problém je právě to, že několik lidí z vedení zpravodajství RTVS (dva z nich mezitím odešli, pozn. red.) přišlo do veřejnoprávního „telerozhlasu“ z pozice tiskových mluvčích? Bylo to nějak na jejich práci v RTVS vidět?

Nechápali to, že obhajovat ministra, krýt mu záda, není novinařina. 

Za férové bych považovala, že pokud se nějaká kauza bude týkat rezortu, kde dotyčný člen vedení dřív působil jako mluvčí, řekne nahlas, že je ve střetu zájmů, a že do zpravodajství v téhle věci nebude zasahovat. Ale oni jen řekli – vždyť to bylo včera, dnes jsem tady, jsem pořád profesionál…

Na vratkých nohách

Redaktoři RTVS se za posledních několik měsíců ozvali už několikrát. Třeba když vedení zpravodajství nedoporučilo redaktorům ve vysílání nosit odznaky s nápisem #AllForJan na památku zavražděného novináře Jána Kuciaka. Jak moc jeho smrt ovlivnila odvahu a postoje novinářů RTVS?

Tahle atmosféra tam byla už dávno před vraždou Kuciaka, dřív nebo později by to vyplavalo. Kuciakova vražda překryla některé nespokojené hlasy uvnitř RTVS, prostě proto, že na to kvůli mediálnímu pokrývání téhle otřesné události nebyl čas.

Šéfedaktor slovenského Denníku N Matúš Kostolný nedávno v rozhovoru pro HlídacíPes.org řekl, že slovenská veřejnoprávní média nejsou v takové kondici aby bez problémů přežila jedno období se špatným ředitelem. Souhlasíte?

Naprosto to podepisuji. RTVS dosáhl toho, že už se na něj nekouká jako na něco, co je úplně špatné. Čísla šla nahoru, podpora taky. Média se na RTVS dívají s respektem, ale pořád stojí na vratkých nohách – nebo spíše jen na jedné. A kondici na to, abychom byli stabilní a odolní jako kolegové v České televizi nebo Českém rozhlase, tu nemáme.

Takže teď pro RTVS není jiná možnost než pád dolů? 

Nevím, nechci to předpovídat a ani si to nepřeji. Pochybuji ale, že by tu objevila spousta schopných novinářů, kteří by nahradili ty, co odcházejí. Předpokládám, že dost kolegů v RTVS zůstane i proto, že na slovenském trhu není až tolik možností, kam jít. Ale důvěra v to médium bude, obávám se, klesat.

Koncem loňského roku si mediální společnost Mafra Slovakia, dceřinná společnost české Mafry ze svěřenského fondu Andreje Babiše, stěžovala na redaktorku RTVS Zuzanu Kovačič-Hanzelovou. Během parlamentních voleb v ČR prý nevyváženě informovala o médiích vlastněných Mafrou. Hanzelová proto nakonec nejela jako reportérka na české prezidentské volby letos v lednu. Je to dobrý příklad toho, jak RTVS funguje pod Jaroslavem Rezníkem?

Řešili jsme to na interní schůzce zpravodajství – sama redaktorka se na to ptala tehdejšího šéfa zpravodajství Juraje Rybanského, jestli může potvrdit, že mu ředitel Rezník řekl, že do Prahy nejela proto, že si na ni stěžovala Mafra. A on to potvrdil. Sám Rezník tvrdil, že Hanzelová nejede na české volby proto, že není zahraniční, ale domácí redaktorka. V tu chvíli přitom ale bylo několik domácích reportérů na zahraničních cestách, takže to byl argument, který neobstál.

V normálním médiu by také mělo být běžné, že se vedení, pokud není reportáž nějak závadná – a to tahle nebyla – redaktorů zastane a že je bude chránit. A ne, že když se někdo zvenčí ozve, tak toho redaktora hned škrtneme, nic mu nevysvětlíme a jen řekneme, že nikam nejede.

Jak to popisujete, připomíná to nedávnou kauzu v Českém rozhlase a spor novináře Janka Kroupy s ředitelem ČRo Zavoralem o Kroupovy reportáže týkající se holdingu Agrofert. I tady zaměstnanci řediteli vyčítali, že zasahuje do editorské práce a že vnáší politiku do zpravodajství. Pak si všechno vyříkávali na setkání ředitele se zaměstnanci, které se živě přenášelo videostreamem dovnitř rozhlasu a částečně i mimo něj. Jak vypadala stejná debata v RTVS?

Byli jsme v zasedačce, ale jen ti, co měli odvahu přijít. Bylo to hodně otevřené, redaktoři, moderátoři tam vysvětlovali, proč nedůvěřují vedení. Nikam se to ale nevysílalo, protože jsme si ty věci chtěli vyjasnit uvnitř. Na poměry RTVS to byl nestandardní formát, ale neposunul nás nikam dál. Říkali jsme řediteli ještě – potkejme se za další měsíc a řekněme si, co jsme tedy vyřešili. Žádné další takové setkání se už ale nikdy nekonalo.