Z výzkumného ústavu kopáčem. „Cítil jsem se svobodnější,“ tvrdil o normalizačním vyhazovu
Když účastníci mezinárodní konference v roce 1971 procházeli Hradcem Králové, nestačili se divit. Mladý inženýr Jan Doskočil, který jim předchozího dne přednášel, stál ve výkopu a oháněl se krumpáčem. Poznali ho a fotografovali. Západní odborníci tehdy museli žasnout, co vše je v komunistické zemi možné.
Konference s mezinárodní účastí se tehdy konala asi měsíc poté, co byl Jan Doskočil pro „narušení socialistického řádu“ vyhozen z Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky. Neprošel normalizačními prověrkami a nově pracoval jako kopáč u národního podniku Silnice Hradec Králové. Na zmíněné konferenci však měl z dřívějších dob přihlášenu přednášku v angličtině o svém výzkumu syntézy barium titanátu.
„Vzal jsem si tedy volno z práce a přednášku jsem absolvoval,“ vyprávěl Doskočil pro Paměť národa. „Pak ale bylo nutné zameškanou směnu nějak napracovat. Pracoval jsem u Bílé věže po krk v díře, hlína lítala. No a lidé z konference šli shodou okolností kolem, poznali mě a velmi se podivili.“
„Převrat“ v ústavu
„Byl jsem takový hodný chlapeček,“ vzpomínal Jan Doskočil na své dětství. „Rodiče i prarodiče mě vždy nabádali, abych se do ničeho moc nepletl. A už vůbec ne do politiky, protože politika je svinstvo,“ dodával muž, který se v 90. letech stal královéhradeckým primátorem.
Zpočátku se ale opravdu do ničeho ještě moc nepletl. Od dětství ho fascinovala chemie, vystudoval chemickou průmyslovku v Hradci Králové a následně i Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Šťastně se oženil, takže při odchodu na jednoletou vojnu se s ním loučila manželka už společně s malým synem. V roce 1965 pak nastoupil do oddělení základního výzkumu Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové. Měl štěstí na skvělé spolupracovníky a nic v té době nenasvědčovalo, že by se měl jeho pokojný život nějak významně změnit.
Když jde o svobodu, dokážeme být vytrvalí. A to i doslova. Paměť národa zve v květnu na charitativní běh. V Praze, Brně, Plzni a dalších místech se poběží za všechny, kteří se nevzdali.
Každý může věnovat svůj běh někomu, kdo inspiruje k vytrvalosti, a udělat dobrou věc.
Přišlo však Pražské jaro. Ve výzkumném ústavu probíhaly diskuse o všem možném – a především pochopitelně o politice. Doskočil se už neřídil radami svých rodičů a prarodičů, aby se do ničeho nepletl: společně s dalšími kolegy svolal shromáždění, které mělo řešit nepřístojné chování komunistické nomenklatury ve výzkumném ústavu. Na něm byli odvoláni téměř všichni komunističtí členové Revolučního odborového hnutí – tak se za minulého režimu nazývaly odbory. O „převratu“ tehdy psal i východočeský komunistický deník Pochodeň.
Jan Doskočil začal působit také v lokálních strukturách Klubu angažovaných nestraníků (KAN), což bylo politické hnutí vzešlé z Pražského jara a sdružující opozici vůči komunistům. Královéhradecká sekce KAN chystala ustavující sjezd na září 1968.
Vyhazov mu posílil sebevědomí
Svého sjezdu se už ale královéhradecký KAN nedočkal. Přišel srpen 1968 a okupace Československa. Netrvalo dlouho a ve výzkumném ústavu se plíživě organizovali normalizační konjunkturalisté. Někteří zaměstnanci začali litovat svých postojů.
„Přišly stranické prověrky a pak začaly také prověrky s nestraníky. Pro všechny zaměstnance byly připraveny dotazníky s pečlivě formulovanými návodnými otázkami. Otázky byly vedeny tak, aby si lidé posypali hlavu popelem a podepsali to,“ vzpomínal na počátek normalizace Doskočil. Sám prokázal pevný charakter i odvahu tím, že dotazník nepodepsal.
K nesouhlasu s „bratrskou pomocí spřátelených armád“ mu připočetli všechny další hříchy z nedávné minulosti jako odvolání komunistických členů odborů a činnost v KAN. Následovala výpověď pro narušení socialistického řádu.
Formulace dokumentu se z hlediska dnešního pracovního práva může zdát úsměvná. V právním státě by takto formulovaná výpověď nemohla u nezávislého soudu projít. Tehdy ale znamenala ukončení slibné kariéry výzkumného pracovníka.
„Pro mě to tenkrát bylo osvobození. Cítil jsem se najednou volnější a svobodnější a posílilo mi to sebevědomí,“ říkal ale překvapivě Doskočil: „Těm, kteří se káli, nic nevyčítám. Je to lidské, je to pochopitelné, měli rodiny.“ Přitom sám měl velkou rodinu – manželku a tři syny – a velkou existenční nejistotu před sebou. Ze tří stovek zaměstnanců výzkumného ústavu se takto čestně zachovali pouze tři lidé.
Zachovat kontinuitu hodnot
Po vyhazovu z výzkumného ústavu dlouho nemohl sehnat nové pracovní místo. Nakonec na přímluvu známých získal místo kopáče v národním podniku Silnice Hradec Králové.
„Kolegové cikáni mě naučili házet lopatou celý den tak, abych se neunavil,“ vyprávěl s úsměvem. „Není to xenofobní, myslím to upřímně, oni uměli fyzickou práci dělat tak, že při ní dokázali zapojit všechny svaly.“
V národním podniku Silnice se postupně dostal k práci, která byla fyzicky méně náročná: „Naučil jsem se jezdit s vibračním válcem a po dvou letech jsem už obsluhoval celou betonárku, jezdil jsem s buldozerem i s náklaďákem.“
Teprve mnohem později ale šťastnou shodou okolností našel místo ve vodohospodářské laboratoři. Jezdil pak odebírat vzorky ze studní i z odpadních vod. Nakonec vystudoval postgraduální kurz z hydrochemie, a stal se pak dokonce vedoucím laboratoře.
Většina bývalých kolegů, kteří zůstali ve výzkumném ústavu, s ním přerušila styky. „Pravidelně jsme se setkávali jen s těmi vyhozenými a s mým bývalým šéfem,“ vzpomínal na tuto dobu.
„Nijak výrazně politicky jsem se pak už neangažoval, ale chtěl jsem přispívat k zachování kontinuity hodnot. A to pro mě byla křesťanská víra a z ní vyplývající hodnoty.“
Účastnil se proto akcí „podzemní církve“, organizoval bytové semináře, na nichž se probírala křesťanská filozofie a distribuoval se samizdatový INFOCH neboli Informace o Chartě. Své děti také posílal na ilegální křesťanské tábory organizované salesiány, tzv. chaloupky.
První náraz roku 1989 si Jan Doskočil prožil, když se mu prostřední syn vrátil z nepovolené demonstrace z Prahy zmlácený a pořezaný od střepů. Příslušníci pohotovostního oddílu ho totiž prohodili skleněnými dveřmi telefonní budky.
„V listopadu 1989 nám oba starší synové volali telefonem o událostech na Národní třídě. Tentokrát se ale oběma podařilo vyhnout se přímému střetu s policejními obušky.“
Ve svém bytě pak začali organizovat studentské akce. „U nás byla přestupní stanice pro výjezdy studentů do různých míst v kraji. Já jsem se pak angažoval v Občanském fóru.“
Muž, který se dokázal rozhodnout správně
V roce 1994 se Jan Doskočil stal za Občanskou demokratickou alianci (ODA) náměstkem primátora Hradce Králové. Když pak byl primátor odvolán půl roku před koncem svého funkčního období, bylo nutné jmenovat v rozjitřené politické situaci někoho, kdo má morální a osobnostní autoritu u všech znesvářených stran. Jan Doskočil se tak stal primátorem Hradce Králové.
Po skončení svého působení na magistrátě začal pracovat jako pracovník biskupské kurie v Hradci Králové. Stal se vedoucím odboru správy majetku, připravoval restituce. V roce 2009 mu papež udělil vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice, nejvyšší vyznamenání, jaké může laik od církve získat.
Jan Doskočil zemřel 10. února 2023. Když se s ním v Hradci Králové loučil plný kostel Nanebevzetí Panny Marie, hovořilo se o tom, že odešel člověk, který neoplýval velkými slovy a gesty a který „se dokázal rozhodnout vždycky správně“. Byť měl důvod cítit se ukřivděný a mohl dávat najevo svému okolí, že on je ten statečný, zatímco oni podepsali „normalizační úpis“, nikdy se tak nestalo. Jan Doskočil byl opravdovým představitelem pravé křesťanské pokory a odpuštění. Svůj život shrnul pro Paměť národa takto: „Povedlo se mi manželství, povedly se mně děti, co si víc můžu přát.“
Autor textu Luboš Janhuba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
8 komentářů
To není žádný hrdina, je to hlupák. Ať si vezme za příklad našeho nového prezidenta. S okupací, tedy s bratrskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy souhlasil a jeho rodiče se přátelili se sovětským důstojníky. Jako mladý a se správným přesvědčením šel na studia rozvědčíka, stal se komunistou, předsedou ZO KSČ a zdárně studia absolvoval.
Pak převlékl kabát, stal se vojenským přidělencem NATO a dnes je prezident ČR, celebrita, krasavec a uctívaný idol žen. To je příklad kariéry, z prezidenta si můžeme vzít příklad, ne z nějakého ztroskotance, který kopal kanály. Ten svůj život promarnil a ničeho nedosáhl.
Čekal jsem,že se někdo na Váš komentář ozve,ale bohužel se tak nestalo. Vypovídá to něco o této
společnosti.
Jsou mezi námi také naštéstí lidé,kteří nepřemýšlí tak jako Vy a raději půjdou kopat kanály,než by
se zpronevěřili svému přesvědčení. Těchto lidí si nesmírně vážím,protože je k tomu zapotřebí
velká odvaha.
Lidé jako jste Vy,jsou pouze lidská spodina a póvl.
Asi nepoznáte ironii, ani kdyby vás mlátila po hlavě.
Jinak toho pána z výzkumáku, nebo někoho podobného, bych na Hradě viděl mnohem raději, než současného presidenta fašistů a bolševiků.
Ano… nekdo tu je hlupak.Ale Honza Doskocil to fakt neni. Ani ja, ani autor, ani soucasny prezident… takze kdo? Promeskal jsi prilezitost mlcet.
Podrazáci jsou dnes u koryt.
… v agrofertu.
Nejsmutnější je, když nějaký intelektuál dostane na čas manuální práci, tak je to bráno, jako trest, kde jsou oslavy těch lidí, kteří pracují rukama celý život…V dnešní době také nemůžou být zaměstnáni ve školách, státních úřadech a jiných institucích socialisticky smýšlející odborníci i když maji odborné znalosti. Podívejte třeba na profesora Ševčíka a to se k žádné pocolené politické straně nehlásí, jinak by byl už dávno na dlažbě jako nespolehlivý…
Jinými slovy tě vykopli pro neschopnost „socialistický odporníku“.