Mezi demonstranty, kteří 17. listopadu 1989 došli na pražskou Národní třídu a čelili tam tvrdému policejnímu zákroku, byl i fyzik Tomáš Růžička. Nepatřil ke studentům, ale k protikomunistické opozici. Bylo mu přes padesát, měl v té době tři dospělé děti, taky měl leccos za sebou.

Když o něm příslušníci Státní bezpečnosti za tzv. normalizace sbírali informace, zapsali do hlášení, že dr. Růžička je podle jeho spolupracovníků „vyrovnaný, zásadový a přímý“. Ta charakteristika se zdá výstižná.

Na Národní třídě byl zatčen jeho syn: „Strčili ho do policejního autobusu. Později říkal, že byl rád, že ho sebrali. Že tam nemusel dál být, v tom presovaném davu…“ Tomáš Růžička, který se účastnil většiny demonstrací v letech 1987-1989, zůstal do konce:

„V podloubí stáli policisté ze dvou stran, udělali takovou uličku a vždycky pustili ven skupinu lidí. Když jsem procházel já, to bylo už ke konci, vybrali si takového menšího chlapce a toho řezali. Celou dobu, než tou uličkou prošel… No, propletl jsem se ven. A pak už se děly věci.“

Šok z procesu se Slánským

Tomáš Růžička se narodil 8. prosince 1937 ve Veselí na Moravě jako nejmladší ze čtyř synů evangelického faráře Miroslava Růžičky. Pojmenovali ho podle Tomáše. G. Masaryka. Otcova rodina byla zčásti německá, ale vrostla do českého prostředí, z jejích členů se stali sokolové (Miroslav dostal jméno na počest Miroslava Tyrše).

Rodina evangelického faráře Miroslava Růžičky (Tomáš Růžička je nejmladší z bratrů, na snímku druhý chlapec zprava). Foto: se souhlasem Post Bellum

Tomášova matka se za svobodna jmenovala Jarmila Filipiová a byla dcerou výtvarníka a pedagoga Josefa Jaroslava Filipiho, který se za studií na pražské Uměleckoprůmyslové škole sblížil s Herbertem Masarykem. Přátelili se až do Herbertovy předčasné smrti v roce 1915. Později J. J. Filipi sepsal knihu s Masarykovými, dokončil ji v roce 1938, avšak vyšla až po válce. Za nacistické okupace byl J. J. Filipi s manželkou tři roky vězněn v internačním táboře ve Svatobořicích (napsal tam kroniku a doprovodil ji ilustracemi). Jeho syn, Tomášův strýc Bohdan, utekl do Británie a vstoupil do československé zahraniční armády.

Dne 1. září 1939 převzal Miroslav Růžička evangelickou farnost v Třebechovicích pod Orebem, kde Tomáš vyrůstal a kam patří jeho dětské vzpomínky na okupaci a osvobození. Po válce se stal skautem, aspoň na pár let, než komunisté skauting zakázali. V roce 1950 se rodina Růžičkových stěhovala na další faru, tentokrát do Českých Budějovic. Tomáš tam o tři roky později ukončil měšťanku.

Jako syn duchovního neměl dobré „kádrové předpoklady“. Jeho vztah ke komunistickému zřízení postihuje například vzpomínka na rozhlasové vysílání vykonstruovaného procesu s Rudolfem Slánským a spol. v roce 1952: „Poslouchal jsem, jak ti obžalovaní na sebe žalují… že chtěli poškozovat, co zlého udělali a jak si zaslouží ten nejvyšší trest. A já jsem tehdy zůstal v šoku, jak je tohle možné, že tomuhle má někdo věřit. Dodnes si pamatuji, jak stojím u té skříně a poslouchám tu hrůzu. Bylo to absurdní a nepřirozené, nepravděpodobné. A přece se to odvážili až tak daleko dotáhnout.“

Poprvé u výslechu

Mladý skaut Tomáš Růžička. Foto: se souhlasem Post Bellum

Tomáš Růžička nastoupil na pedagogický institut hudební školy, kde kromě klavíru studoval také hru na kontrabas a na varhany. Souběžně navštěvoval večerní gymnázium pro pracující. Po maturitě absolvoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a na základě diplomové práce dostal nabídku pracovat ve Fyzikálním ústavu Akademie věd.

Oženil se, narodily se mu tři děti, dělal práci, která ho naplňovala, velmi prožíval politické uvolnění v roce 1968, které ukončila sovětská okupace. Na počátku 70. let se pohyboval mezi evangelíky, přátelil se s filosofem Ladislavem Hejdánkem a evangelickým farářem Milošem Rejchrtem, jako všichni ostatní čelil obnovenému totalitnímu režimu.

Tehdy se také poprvé setkal se Státní bezpečností: v roce 1971 byl předvolán k výslechu a byla u něj provedena domovní prohlídka v souvislosti se strojopisnými letáky, v nichž lidé z nezávislé opozice upozorňovali obyvatele ČSSR, že se nemusí účastnit nesvobodných voleb a dodávat jim tak legitimitu, neboť „účast ve volbách není právní povinností, ale právem občana“. Tomáš Růžička měl tehdy štěstí, na rozdíl od mnoha lidí včetně Ladislava Hejdánka neskončil ve vězení – vyčítal si pak, že neměl dost zkušeností, že s policií zbytečně moc mluvil, že snad prozradil, co neměl.

Jenže já jsem nic nepodepsal…

O pár let později bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77, jehož autoři a signatáři mimo jiné žádali, aby komunistický režim dodržoval alespoň své vlastní zákony a mezinárodní závazky. Fyzik a pracovník Akademie věd Tomáš Růžička Chartu 77 podepsal, nikoli v první vlně signatářů, ale až v té druhé, tedy v době, kdy probíhala intenzivní komunistická protikampaň:

„Stal jsem se signatářem velmi zvláštním způsobem. Jednou jsem přišel domů z práce, manželka zrovna myla okno, na něco jsem se jí zeptal a ona mi neodpověděla… Tedy jsem pochopil, že jsem něco provedl, že je rozzlobená, ale nevěděl jsem, co jsem udělal… Pak řekla: ‚Proč jsi mi aspoň neřekl, žes to podepsal!?‘ Jenže já jsem nic nepodepsal…“ Žena mu ukázala strojopis se seznamem nových signatářů Charty, který dostali od přátel – a na něm bylo i jeho jméno.

Tomáš Růžička s vlastní rodinou (první polovina 70. let). Foto: se souhlasem Post Bellum

Tomáš Růžička později zjistil, že jeho podpis zfalšoval a zaslal mluvčím Charty jeden z jeho kolegů: „V té době herci, muzikanti, malíři, zkrátka kdekdo, podepisovali Antichartu. A já jsem během nějaké vypjaté diskuse Chartu 77 velice hájil. Ten můj známý si zřejmě řekl, že když to tedy tak hájím, tak s tím souhlasím. Pak neměl odvahu mi to říct.“

Za pár dní dostal Tomáš Růžička omluvnou zprávu od jednoho z mluvčích Charty 77, filosofa Jana Patočky – a spolu s ní i příslib, že jeho podpis bude dementován:

„Tehdy jsem se rozhodl, že na to nepřistoupím, že když už se jednou zveřejnilo, že jsem signatář, také jím zůstanu. Bez téhle zápletky bych asi nenašel odvahu, moje žena byla proti, nejstarší dcera v té době končila základní školu a chtěla jít na gymnázium. To je pak nesnadné. Uvědomoval jsem si, že když to podepíšu, bude to výrazná změna mého života, ale já jsem svoji fyziku nepovažoval za tak světobornou, abych prohlásil, že jsem to nepodepsal, a tím uvrhl celou Chartu v podezření, že zveřejňují jména lidí, kteří ve skutečnosti nepodepsali. Takže jsem to přijal, k Chartě 77 jsem se přihlásil – a přijal jsem to s velkou úlevou.“

Fyzik v kotelně

Tomáš Růžička na dobové fotografii. Foto: se souhlasem Post Bellum

Následoval vyhazov z Akademie věd. RNDr. Tomáš Růžička CSc. začal po pražských kotelnách hledat volné místo: „Já jsem toužil být topičem, protože zprávy o tom, jak to v kotelnách chodí, zněly dobře.“ Vybral si kotelnu na Jižním Městě, ale nepřijali ho, příslušnou úřednici zneklidnily jeho akademické tituly a „normalizačně vycítila“, že by přijetím tento člověk mohl přivodit politické potíže.

Na měsíc pak Tomáš Růžička získal místo vrátného v továrně na výrobu plechovek: „A to se pan vedoucí velmi spletl a dostal zřejmě velmi vyhubováno, jak mohl takovému politicky nespolehlivému člověku svěřit důležité místo ve vrátnici.“ Po měsíci musel odejít, ale přijali ho jako topiče v pražském metru. Zůstal několik let a poté, jak říká, „přešel ke kultuře“, tedy stal se topičem v Ústředním kulturním domě železničářů.

Jako topič přeložil Tomáš Růžička knihu Úvod do fyziky plazmatu, která vyšla tiskem, ale Růžičkovo jméno v tiráži být nesmělo. V kotelně se učil latinsky, studoval nauku o hudební harmonii a kontrapunktu, přepisoval samizdat. S otcem Miroslavem (i on podepsal Chartu) a další příbuznou spolupracovali se socioložkou Jiřinou Šiklovou při výběru překladů a pašování knih ze zahraničí.

V polovině 80. let získal Tomáš Růžička s pomocí manželky a jejích známých zaměstnání v optické laboratoři Závodů průmyslové automatizace. Nešlo o vědeckou práci (nástup chartisty také musela projednat místní buňka komunistické strany), ale po letech se mohl alespoň částečně vrátit ke svému oboru.

StB s vydíráním neuspěla

Vzápětí toho zneužila Státní bezpečnost, předvolala si Tomáše Růžičku k výslechu a pokusila se ho vydírat. V Archivu bezpečnostních složek je uložen jeho spis, z něhož lze vyčíst, že cílem pohovoru mělo být Růžičkovo „zpravodajské využití“, měl být zastrašen a získán ke spolupráci: „Jmenovaný má podepsanou smlouvu na dobu určitou a zaměstnavatelem mu bylo přislíbeno, že od 1.1.1986 s ním bude podepsaná řádná smlouva. A tedy lze předpokládat, že jmenovanému na tomto příslibu dosti záleží, neboť má po dlouhé době možnost uplatnit se ve své původní profesi.“

V případě Tomáše Růžičky se estébáci zmýlili, jakoukoli spolupráci s nimi odmítl. V jednom z archivních dokumentů StB konstatuje, že hned na začátku pohovoru nepřipustil diskusi o Chartě 77: „CH-77 je podle něj pozitivní věc, která se svou činností snaží řešit problémy, které v naší společnosti vyvstávají… a že by bylo potřeba, aby se o ni nezajímaly orgány StB, ale přední činitelé státu… a svůj podpis rozhodně nehodlá odvolat.“

Po pádu komunismu pracoval Tomáš Růžička v Akademii věd ČR, dnes je v důchodu. Důležitým tématem se pro něj stalo vyhnání Němců z Československa po květnu 1945 (neboli „odsun Němců“, jak se v Čechách eufemisticky říká). Skutečnost, že na základě principu kolektivní viny přišly více než dva miliony lidí o domov (a tisíce o život), považuje za české selhání a velkou ztrátu:

„Já jsem odsun neviděl, ale zažil jsem následky. Když jsem byl asi patnáctiletý, vozili nás na brigády do Pošumaví… a to byly hrozné scény, rozbité, vykradené vesnice. Zahnívající, zapáchalo to tam plísní, to bylo tak smutné, ta zdevastovaná krajina… a tohle na mě zapůsobilo.“

Autoři textu Adam Drda a Martina Kovářová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.