Vzpomínky na zásadní dějinné událostí mohou mít nejrůznější podoby. Některé jsou známé, jiné pohledy zůstávají skryté. Třeba na dění na Barrandově a angažmá mladých a krásných hereček Janžurové a Chramostové během sovětské okupace v srpnu 1968. HlídacíPes.org nabízí zajímavou vzpomínku tehdejšího tiskového tajemníka Filmového studia Barrandov v Praze Vladimíra Bystrova.

Jde o první ukázku z rozsáhlé a obsahově pestré publikace „Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova“. Přinášíme je se souhlasem autorů i nakladatelství Galén. Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil Michal Bystrov za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. (titulek a mezititulky jsou redakční, pozn. red.).

Nevím už kdy, možná ještě v noci se na Barrandově objevili někteří mladší kameramani a režiséři. Přijížděli na motorkách, na kolech, používali západní bránu. (Byla stranou pozornosti, obvykle se otevírala jenom velkým nákladním autům, převážejícím dekorace.) Sháněli se po ručních kamerách a znovu rychle odjížděli natáčet dění v ulicích okupované Prahy.

S hezkou holkou na motorce

S natočeným materiálem se potom snažili co nejdříve vrátit, a v nové budově filmových laboratoří už byli očekáváni a okamžitě se začalo se zpracováváním. Na práce dohlížel osobně ředitel laboratoří a krabice s hotovými kopiemi se dobrovolnými kurýry bezodkladně dopravovaly na ambasády západních zemí a další  místa. Všechno řídil ředitel Harnach a neustále dbal, aby nedocházelo ke zmatkům a aby se nesnažili všichni dělat všechno. 

Přicházející kameramany a harmonogram zpracovávání natočeného materiálu v laboratořích měl na starosti výrobní náměstek Schmiedberger. Pamatuji si pouze dvě dvojice na motorkách, setkali jsme se v laboratořích, byla už tma, asi to byla noc ze středy na čtvrtek. Jednu posádku tvořili Standa Milota s Vlastou Chramostovou a druhou kameraman Jan Eisner (aspoň doufám, že mě neklame paměť) s Ivou Janžurovou.

I z těch nejdramatičtějších historických chvil si odnášíme naprosto bezvýznamné, přesto však nezapomenutelné vzpomínky, které možná někomu mohou připadat nepatřičné nebo příliš intimní.

A tak si pamatuji, že Vlastička Chramostová, vždycky pěkná ženská, měla tehdy šortky a strašně hezké nohy. A také na mladičkou štíhlou Ivu Janžurovou byla radost pohledět. Také byla v šortkách, ale hlavně v nějaké sportovní košili a pod tím zřejmě už nic, což pro přítomné pány v situaci plné nervozity bylo příjemným osvěžením.

Nevím, že bychom se o tom nějak zvlášť bavili, ale kromě staré pravdy, že dva jsou víc než jeden (hilfr mohl kameramanovi držet kameru při přejezdech, hlídat motorku při zastavení), byl motocykl s krásnou dívkou nebo mladou ženou na tandemu vyjukaným vojáčkům v tancích a obrněných transportérech přece jen méně podezřelý než osamělý jezdec.

Kdo kam odváží natočený materiál, vědělo pouze pár lidí, a jednotliví dobrovolní kurýři nevěděli nic o cílech druhých. Vlasta Harnach se snažil, abychom o sobě neměli zbytečně mnoho informací.

Zejména nás brzdil, abychom moc nemluvili před Leiterem, a vysvětloval mi, že mu také musel dát nějaký úkol, a proto ho posílal s krabicemi natočeného materiálu docela otevřeně svým autem na rumunské velvyslanectví.

Rumunsko se na předcházejícím politickém tlaku Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí na Československo příliš nepodílelo a nezúčastnilo se ani vojenské invaze, takže se poněkud paradoxně předpokládalo, že stojí na naší straně. Díky tomu, že byl Leiter vyslán za soudruhy na rumunskou ambasádu, se o činnosti nás ostatních nic nedozvěděl a nikoho neohrožoval.

Kdo poznává „Širlejku“

Uprostřed toho všeho jsem se celou středu a čtvrtek marně snažil dovolat dolů do města do hotelu Alcron. Měl jsem totiž doprovodit na letiště legendární americkou filmovou hvězdu Shirley Templeovou, která byla v Praze na pozvání ministra zdravotnictví Prokopce na nějakém jednání o boji s následky onemocnění roztroušenou sklerózou, ale neoficiální část jejího pobytu si na ministrovu žádost vzalo na starost barrandovské studio.

Můj úkol začínal zajištěním uvítání této kdysi nejslavnější hollywoodské dětské herečky. Přijela na Hlavní nádraží z Vídně, nyní už trochu boubelatá malá paní, nakrátko ostříhaná brunetka v elegantním tmavém kabátu s bílým límečkem.

Měla usměvavé velké oči, při úsměvu se jí ve tvářích dělaly tytéž veselé dolíčky, jež její diváci tolik milovali, a byla viditelně překvapena houfem vítajících. Kromě mne a tlumočnice paní Hanušové, manželky barrandovského produkčního, „zrzavé lišky“ Ládi Hanuše, byl s námi barrandovský fotograf.

Přišel zástupce americké ambasády, reprezentant Čedoku, fotografové z četky a ještě z nějakých redakcí, nechyběla velká kytice růží a přidali se někteří cestující z mezinárodního rychlíku, kteří si ještě pamatovali její filmy a poznali ji.

Když to nyní vyprávím, připadá mi to jako vystřižené ze společenské rubriky v bulvárním časopisu, jenže co naplat, skutečnost někdy opravdu připomíná harlekýnku. Kolegům scenáristům a dramaturgům to nemusím říkat, protože ti se dnes a denně ocitají před dilematem, že pouhým reprodukováním skutečnosti riskují, že budou označeni za kýčaře a shledáni nedůvěryhodnými.

Tehdejší pobyt Shirley Templeové v Praze však na mou duši probíhal neuvěřitelně. Uprostřed vypjatých dnů a hodin osudového politického zápasu rozpoznávali Pražané v nenápadné usměvavé Američance oblíbenou hrdinku z bijásků svého dětství.

Třebaže od jejích nejslavnějších filmů uplynuly téměř tři desítky let – nejprve byla válka, po ní u nás byly uvedeny především filmy, v nichž hrála role dospělých dívek a mladých žen, a poslední měl premiéru někdy v devětačtyřicátém, což bylo také skoro před dvaceti lety. Přesto kamkoliv jsme přišli, každou chvíli „Širlejku“ někdo poznal a dával najevo radost z tohoto nečekaného setkání.

(…)

V pondělí a v úterý měla paní Temple-Blacková oficiální program na ministerstvu zdravotnictví a ve středu měla odletět z Prahy. Slíbil jsem, že pro ni přijedu kolem jedenácté dopoledne, jenže vojska „spřátelených“ socialistických zemí tomu zabránila.

Do Alcronu jsem se nedovolal a teprve později jsem se dozvěděl, že paní Blacková odjela – tuším, že v pátek – v koloně diplomatických vozidel, organizované americkým velvyslanectvím, zatím opět pouze do Vídně. Někde sice psali, že jela zvláštním vlakem, ale to se jen tak vynořilo a nikdo nevěděl odkud.

(…) Záhy potom byla zahájena takzvaná normalizace, v listopadu jsem byl odvolán z funkce tiskového tajemníka barrandovského studia a rozvázal pracovní poměr. Asi za půl roku někdo zavolal do Melantrichu a už jsem nesměl ani psát do Ahoje na sobotu. Ale o tom až jindy, teď ještě k Shirley:

Někdy uprostřed sedmdesátých let jsem náhodou potkal Jirku Janouška, redaktora Mladého světa a budoucího ředitele Československého filmexportu, dnes působícího v reklamě, který na mne volal přes ulici, že byl na nějakém festivalu a tam potkal Shirley Templeovou. Tenkrát byla americkou velvyslankyní v Ghaně. Vzpomínala na svou návštěvu Prahy, a pak se Jirky prý zeptala, co dělají Dubček a Bystrov.

Když mi to Jirka říkal, smál se na plné kolo. Mohl si to dovolit, byl zetěm předsedy vlády Lubomíra Štrougala. Mně však do smíchu nebylo a honem jsem se rozhlížel, jestli to neslyší nepovolané uši.

Poslední rozhovor s velvyslankyní

V roce 1989 přijela někdejší slavná hollywoodská hvězda do Prahy podruhé, tentokrát jako velvyslankyně své země v Československu. O rok později jsme se v její rezidenci, na recepci pořádané k americkému státnímu svátku 4. července, znovu setkali.

Byl jsem pozván coby první zástupce syndika nového Syndikátu českých novinářů. Hosty vítala velvyslankyně s manželem a nejbližšími spolupracovníky, a zástup přicházejících se odvíjel jen pomalu. Ještě jsme byli daleko, ale náhle mne zahlédla a přese všechny se na mne začala smát a kynout mi, jako kdybychom se viděli včera a ne po jedenadvaceti letech.

Když na mě konečně došla řada, spontánně mne objala a políbila na obě tváře. Dlouze vysvětlovala manželovi, jak se známe ze srpna osmašedesátého. Stáli jsme s mou ženou v hloučku novinářů a velvyslankyně, kdykoliv šla kolem, zastavila se a vzpomínala na srpen osmašedesátého v Praze. Recepce v rezidenci amerického ambasadora se tradičně odbývají v celém přízemí rozsáhlé vily a na přilehlé zahradě.

Pojednou k nám přispěchal kolega Karel Čech, mladofrontovský zahraničář, který se celou dobu procházel mezi hosty, a rozesmátě nás zval, abychom ho následovali. Vedl nás hlavním sálem do postranního křídla, kde byla oficiální pracovna velvyslankyně, kam mohl kdokoliv z hostů vstoupit. Byla vybavena elegantním starožitným mahagonovým nábytkem a celou jednu stěnu pokrývala knihovna.

Na psacím stole měla ambasadorka fotografie manžela a dcer a na poličce v knihovně stály ve stříbrných rámečcích tři další fotografie. Na první byla „Širlejka“ s prezidentem Bushem. Na druhé s papežem Janem Pavlem II. A třetí fotografie byla z Prahy. Byli jsme na ní my dva na Starých zámeckých schodech. Myslím, že každému by lichotilo ocitnout se v takové společnosti. Byl to opravdu příjemný pocit.

O dva roky později jsem se v této pracovně ocitl ještě jednou. Tehdy jsem byl šéfredaktorem deníku Noviny a Její Excelence mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně Spojených států amerických Shirley Temple-Blacková mi poskytla poslední interview před odjezdem z České republiky. 

Tento rozhovor z deníku Noviny z roku 1992 nabídneme v příští ukázce z knihy „Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova“.

Vladimír Bystrov se narodil 7. srpna 1935 v Praze (dětství a mládí prožil na Hanspaulce). Zemřel 1. června 2010. Jeho otec Nikolaj Bystrov (1899–1967) žil od roku 1921 v Československu, v roce 1936 získal čs. státní občanství. Přesto byl odtud v květnu 1945 nezákonně odvlečen sovětskou tajnou policií a poslán na deset let do sibiřského GULAGu. Vladimír Bystrov pracoval jako filmový kritik a publicista, později i jako překladatel. Působil mimo jiné jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v Praze, v letech 1964–1968 například spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary. Od srpna 1970 do dubna 1971 pracoval v podniku Fortuna, mezi jehož nejvýraznější projekty patří kompletní edice Foglarových komiksů Rychlé šípy a výroba hlavolamu „ježek v kleci“. Po listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a prvním zástupcem syndika Syndikátu novinářů ČR, byl šéfredaktorem týdeníku PRO a deníku Noviny. Od roku 1993 předseda rady občanského sdružení Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. V roce 2007 mu bylo „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčeno státní vyznamenání Řád T. G. Masaryka II. třídy.