Byl pátek 31. srpna 1945 a americký velvyslanec Laurence Steinhardt se náhle cítil poněkud zaskočen. Velitel amerických vojsk v Československu, generálmajor Ernest Harmon, mu právě svěřil zatím neveřejnou informaci, že dvě ze tří jeho divizí budou už v září odeslány domů a nebudou nahrazeny. To s ohledem na přítomnost Rudé armády americký diplomat právem vnímal jako problém. A začal jednat.

„Poslední divize měla být stažena do konce listopadu, a to na rozkaz vrchního velitelství, vedeného samotným Eisenhowerem,“ popisuje ve své knize Poslední palác bývalý americký velvyslanec v ČR z let 2011–2014 Norman Eisen.

Vrchní velitel americké armády chtěl zjevně vyhovět tlaku amerických rodin i politiků, kteří své chlapce chtěli doma – ideálně nejpozději na Vánoce.

„Z jeho strany to ale byl projev stejné politické nepředvídavosti, která ho vedla k tomu, že nechal osvobození Prahy na Sovětech, a v důsledku tak způsobil příklon Čechů na sovětskou stranu. Tyto nové kroky mohly způsobit, že škoda bude nevratná. Tentokrát byl ale Laurence na místě, aby se tomu pokusil zabránit. Vrhl se do útoku po hlavě,“ komentuje to v knize Eisen.

Text vychází z kapitoly knihy HlídacíPes.org České průšvihy 1945–1948.

Nabízí poutavé čtení, historické souvislosti s přesahem do dneška a boří mnohé zakořeněné mýty o české a československé historii.

Získat ji můžete ZDE. Podpoříte tím nezávislou žurnalistiku.

Jednostranné stažení vojsk by rozhodně vyhovovalo sovětskému vůdci Stalinovi. Ostatně tehdejší sovětský velvyslanec v Československu Valerian Alexandrovič Zorin hned od května 1945 tlačil na československou vládu, aby americká vojska ze země odešla co nejdříve.

To, že vše nakonec dopadlo jinak, lze označit za jeden z poměrně řídkých úspěchů americké diplomacie za doby krátké existence třetí Československé republiky. Výsledkem diplomatické bitvy byl koordinovaný odchod americké i sovětské armády v prosinci 1945. Nerodil se však snadno.

Pošlete dopis Stalinovi

Velvyslanec Steinhardt nejprve do Washingtonu napsal, že jednostranné stažení amerických jednotek z Československa by znamenalo prudký politický obrat, „který by Beneš a Češi vnímali jako zanechání Československa napospas dalšímu rozšiřování ruského vlivu“.

V československé vládě byli komunisté silně zastoupeni a o brzký odchod americké armády (a naopak zachování přítomnosti Rudé armády) usilovali.

Ministři se tématem zabývali na svých zasedáních 7. a 19. června 1945. Na prvním se usnesli, že vláda vydá diplomatickou nótou žádající odchod Američanů, na druhém však náměstek ministra zahraničí Vladimír Clementis informoval, že prezident Edvard Beneš si představuje jiné řešení – hodlá žádat souběžné stažení jak amerických, tak sovětských vojsk.

Byl to podle Steinhardtových vzpomínek právě Edvard Beneš, kdo přišel s nápadem, aby stažení sovětských vojsk navrhly Stalinovi oficiálně Spojené státy spolu s nabídkou, že souběžně odejdou i američtí vojáci. A tak se taky stalo.

Po sérii politických debat a diplomatických jednání americký prezident Harry S. Truman skutečně napsal Stalinovi dopis; navrhl mu oboustranné stažení vojsk nejpozději na konci listopadu.

Odpověď přišla 8. listopadu s tím, že Moskva nařídila sovětským velitelům „okamžitě zahájit stahování sil z Československa a zmíněné dokončit během tří týdnů“. A skutečně: 1. prosince 1945 byli pryč jak Sověti, tak Američané.

Byl to nepochybně diplomatický úspěch už proto, že zatímco v Československu bylo tehdy necelých 25 tisíc Američanů, sovětských vojáků, kteří se zde v mnohém chovali jako na dobytém území, bylo nejméně 400 tisíc.

Sovětský voják za bukem

Když ale dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco Američané skutečně odešli, Sověti se vlastně jen o něco posunuli; svou blízkost pak vědomě demonstrovali krátce před parlamentními volbami v květnu 1946.

Výborně to popsal již zesnulý Vladimír Bystrov, publicista s rodinnou zkušeností s tím, jak oddíly sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ po válce zatýkaly příslušníky někdejší ruské emigrace a odvlékaly je za němého přihlížení československých politiků do Sovětského svazu.

V květnu 2007 na stránkách Pubweb.cz vydal komentář k tomu, jak to ve skutečnosti bylo s poválečným odchodem Rudé armády z Československa. Mimo jiné napsal:

„Část se sice vrátila domů do Sovětského svazu, ale větší část se jen přesunula do Rakouska a do sovětského okupačního pásma v Německu. A sovětský maršál Koněv vznesl požadavek, aby se sovětské jednotky mohly kdykoliv přes naše území přesunovat sem a tam.“

Zpočátku šlo o malé útvary a československá veřejnost si toho ani příliš nevšímala. Jenže v květnu 1946 se situace změnila: „Týden před prvními poválečnými volbami – v sobotu 18. května 1946 v devět hodin večer – oznámili představitelé Sovětské armády československým ministrům národní obrany a dopravy, že mají příkaz z Moskvy provést přesun sovětských jednotek přes naše území a žádali uvolnění dvou silnic pro přesun asi tisíce automobilů denně, dvou železničních tratí a zřízení přechodných vojenských táborů v severozápadním českém pohraničí. Přesuny měly začít hned v pondělí 20. května a trvat do 29. května a po železnici až do poloviny června. Tak by přesuny vlastně probíhaly celý poslední týden před volbami, i v den voleb, 26. května, a i během sčítání a vyhlašování či komentování výsledků.“

Československá vláda o přesunech sovětské armády přes naše území jednala až na podnět národně-socialistických ministrů v úterý 21. května, tedy až po zahájení celé operace. Jednání vlády prý bylo dramatické, ale nic se nestalo: manévry proběhly plně podle sovětských představ, přerušeny byly jen v den voleb a sovětské tanky čekaly na další rozkazy.

V takové atmosféře komunisté získali 38 % hlasů, zatímco národní socialisté něco přes 18 %, lidová strana kolem 16 %, Slovenská demokratická strana 14 % a sociální demokraté 12 %. A jak napsal Vladimír Bystrov:

„O spontánním dobrovolném vyjádření souhlasu s politickým vývojem v zemi nemohlo být ani řeči. Sovětské tanky se tehdy neprojížděly po Československé republice marně. Ani potom však neodjely příliš daleko a znovu čekaly.“