Zdi ukrajinských krytů a věznic vydávají svědectví hrůz, kterým byli vystaveni obyvatelé území okupovaného ruskými invazními silami. V oblastech osvobozených zpět ukrajinskou armádou zmapovali tyto graffiti místní fotografové. Básnířka a výtvarnice Daria Suzdalova s manželem Petrem Mazurem snímky využívají k tomu, aby světu připomněli, že v podobných podmínkách na Ukrajině stále zůstávají stovky zadržovaných lidí.

Během protiofenziv na začátku jara a na podzim 2022 osvobodila ukrajinská armáda od ruských okupantů mnoho měst a vesnic v severní, severovýchodní a jižní části země.

„Zjistili jsme, že tyto oblasti jsou plné sklepů s pomalovanými zdmi. Sklepení tamních budov a podzemní prostory sloužily jako úkryty nebo vězení okupačního režimu a lidé tam byli drženi a mučeni, nebo se museli ukrývat často celou řadu týdnů. Lidé během té doby využívali zdi jako médium. Fascinovalo mě zjištění, že lidé začali používat zdi stejně jako kdysi před tisíci lety naši předkové v jeskyních,“ říká Daria Suzdalova.

Například v Chersonu nebo Vovčansku v Charkovské oblasti byly nalezeny mučírny s ikonami a modlitbami, které na zdi vyryli či namalovali vězni. Ve vesnici Jahidne v Černihivské oblasti bylo před rokem ve sklepě školy téměř měsíc zadržováno více jak 300 lidí včetně malých dětí. Na jeho stěnách byly vyobrazeny kalendáře, dětské kresby, seznamy mrtvých, pohřešovaných i živých.

Důkazy o ruských zločinech

Ukrajinská veřejnost fotografie těchto graffiti připomínajících hrůzu a utrpení války většinou už zná z místních médií. Daria Suzdalová s manželem ale chtěli připomenout světu, co jejich krajané zažili a stále ještě na řadě míst zažívají. „Jsou to důkazy o válečných zločinech ruské armády. Nejmrazivější pro nás byly kalendáře, které do zdí vyryli věznění lidé, kteří byli často mučeni,“ konstatuje umělkyně.

Sama zná muže, jenž mučení ruskou armádou zažil. „Pochází z Enerhodaru, stejně jako já. Rusové jej loni v létě drželi spolu s dalšími 14 lidmi týden v malé místnosti pro dvě osoby. Bylo zrovna horko a lidé tam opravdu trpěli. Rusové se z nich snažili dostat jakékoliv informace. To, co za těch pár dní zažil, bylo šílené, říkal, že měl pocit jako by to bylo půl roku. Rusové ho pustili, když už jim neměl co víc říct. Zakázali mu vycestovat, ale podařilo se mu odjet a nyní je v bezpečí v zahraničí. Enerhodar je ale stále okupován, takže tyto hrůzy tam stále probíhají,“ podotýká.

Ukrajinci o dění v okupovaných oblastech prý obecně příliš nemluví. Pokud tam stále žijí jejich příbuzní či přátelé, mají strach, aby se jim Rusové nemstili. Především nechtějí mluvit s novináři a s lidmi, které neznají, říká výtvarnice. V okupovaném Enerhodaru stále žije také její rodina. Spojení je obtížné, Rusové odstřihli na okupovaném území ukrajinské operátory, takže volání přes mobilní telefony nefunguje.

Komunikovat lze jen přes jednu sociální síť, ale spojení je často nestabilní. Není proto vždy jednoduché zjistit, co se na okupovaných územích vlastně děje. „Co ale víme, je, že Rusové teď z těchto oblastí těží všechno, co se dá – například i dřevo z lesů nebo písek z břehů řek,“ popisuje Suzdalová.

Válka jako téma pro umělce

Daria Suzdalová s manželem nyní žije v Kyjevě, kde se život zdánlivě vrátil do normálu. „Máme teplou vodu, nejsou výpadky elektřiny, jsou otevřené obchody a kavárny, začíná jaro… ale je to stále zvláštní pocit, snažíme se žít normální životy, ale válka tady stále je. Pořád jen čekáme, co bude, a je to ubíjející. Snažíme se samozřejmě všemožně podporovat ukrajinskou armádu, do bojů se zapojují i ženy,“ vypráví umělkyně.

Umělcům se daří přežívat především díky podpoře zahraničních nadací, která se podle odhadů Suzdalové během války až ztrojnásobila. Pomáhají například také polská nakladatelství, která vydávají díla ukrajinských autorů. Velkou podporou je i PEN klub. Někteří umělci také mohou strávit nějaký čas na rezidenčních pobytech, které poskytují zahraniční kulturní instituce.

Daria Suzdalová tak strávila půl roku na rezidenčním pobytu muzea Bundeskunsthalle v Bonnu. Pracovala v té době spolu se svým mužem na videu, v němž použila právě fotografie graffiti z bunkrů a věznic. Na začátku prosince 2022 uspořádalo muzeum veřejné promítání videa.

Ukrajinci podle Suzdalové cítí, že zájem Západu o válku pomalu upadá a je to pro ně frustrující. „Vnímáme to, samozřejmě. Chápeme, že každý má svůj život, a lidé se ptají, jestli je tato dlouhotrvající podpora opravdu nutná. Myslím si, že v tuto chvíli je to velký úkol právě i pro umělce, aby upozorňovali svět na to, že válka stále trvá. Stále jsou zde stovky zadržovaných a mučených lidí, kteří vrývají další a další svědectví do zdí kolem sebe. Důležitá je pro nás stále nejen materiální, ale i emocionální podpora,“ říká umělkyně. V dokumentování svědectví o ruské okupaci chce proto pokračovat.