Když roku 1949 Komunistická strana Číny zvítězila v občanské válce a založila Čínskou lidovou republiku, odmítla všechna náboženství jako „opium lidstva“. Křesťanství bylo odmítnuto o to více, že nese i prvek západního vlivu, který ČLR považovala vždy za nepřátelský. Teď jsou ovšem křesťanské církve v Číně pod takovým tlakem, jaký nezažily několik desetiletí.

Čínští komunisté považují kontrolu a postupnou eliminaci náboženství od začátku za svoji prioritu. Roku 1951 byl v ČLR založen Státní úřad pro záležitosti náboženství.

Pod jeho dozor bylo dáno pět oficiálně povolených náboženství registrovaných jako „patriotické náboženské svazy“: buddhismus, taoismus, islám, katolicismus a protestantismus. Náboženská praxe realizovaná mimo rámec oficiálně povolených struktur byla tvrdě postihována.

Buďte „normálně“ věřící

V roce 1950 byly všechny protestantské církve sloučeny do „Natřikrát nezávislého patriotického hnutí“. Nezávislostí se zde míní přerušení vazeb se zahraničím a plné podřízení dozoru komunistické strany. Výsledkem této proklamované „nezávislosti“ se naopak stala závislost na státu a komunistické straně.

Náboženský boom, který nastal po Kulturní revoluci, přinesl prudký nárůst zejména protestantů různé denominace. Odhaduje se, že dnes je jich v Číně přes 60 milionů, z toho více než polovina příslušníků neoficiálních církví. Patří k nim i všechny níže pojednané církve.

Formálně nicméně v ČLR od počátku existuje svoboda vyznání. V Ústavě přijaté roku 1954 (stejně jako v novelizované verzi z roku 1988, která je základem dalších novelizací, naposledy z roku 2018) se deklaruje svoboda vyznání. Tématu je vyhrazen čl. 36 ústavy:

„Občané Čínské lidové republiky požívají svobodu vyznání. Žádná státní instituce, společenská organizace ani jednotlivec nesmí nikomu vnucovat ani zakazovat náboženskou víru, ani nesmí znevažovat věřící, stejně jako nevěřící.

Stát podle ústavy také chrání „normální náboženské aktivity“. Nikdo nesmí „využívat náboženství k narušování společenského pořádku, poškozování zdraví občanů a narušování státního vzdělávacího systému­“.

Definice toho, co je „normální“ náboženská aktivita, však neexistuje. Hodnocení se aplikují ad hoc, podle momentálních trendů v oficiální politice, ale i podle různých lokálních zájmů. To znamená, že tatáž aktivita může být chvíli tolerována a vzápětí označena za protizákonnou, ohrožující socialistické zřízení, podvracení státu atd.

Liberální 80. léta skončila masakrem

V praxi stát od r. 1949 omezuje, případně pronásleduje náboženství, a to včetně představitelů oficiálně povolených církví. Perzekucím jsou vystaveni zejména ti, kdo jsou respektovaní a vlivní ve svých komunitách a mohou vzbudit podezření, že konkurují svým vlivem KS Číny.

Periodicky se však terčem útoků stávali všichni věřící, kteří se stali jednou z nejpronásledovanějších menšin v ČLR. Stejně jako v dalších oblastech společenského života v Číně, také perzekuce náboženství sílily a slábly ve vlnách odpovídajících obecnějším politickým trendům – tu otevřeným liberálnějšímu přístupu, tu naopak přísnější kontrole a důslednějšímu vymáhání poslušnosti komunistické straně.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Represivní přístup dosáhl extrému za Kulturní revoluce (1966–1976), kdy byly ničeny kostely, věřící byli vězněni a mučeni a i oficiálně povolené církve byly rozprášeny.

Nejliberálnější (byť s výkyvy) bylo naopak období 80. let minulého století, které nakonec ukončil masakr na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. V 80. letech minulého století došlo v ČLR k bezprecedentnímu rozkvětu křesťanství. Systém oficiálního dozoru nad církvemi zůstal beze změny, ale lidé přestali být perzekvováni za to, že se hlásí k náboženství.

Stát dokonce financoval obnovu řady kostelů. Čína se také otevřela světu a obnovovaly se kontakty čínských věřících se zahraničím. Místní úřady obecně polevily v dozoru nad obyvatelstvem a nad náboženskými aktivitami, které přesahovaly povolený rámec, často přivíraly oči.

Aby Velký bratr neviděl…

V této době se začala formovat „domácí církev“ (v anglických zdrojích jako „house church“), přesněji řečeno volně organizované skupiny věřících scházejících se ke společné modlitbě a studiu náboženských textů mimo státem kontrolované kostely a modlitebny. Tato neoficiální náboženská společenství začala vznikat jak ve městech, tak i na venkově.

Týkají se jak části katolíků, kteří v souladu se svou vírou tajně obnovovali vazby na Vatikán, včetně utajovaného svěcení podle římskokatolické církve jediných regulérních biskupů, tak různých církví protestantských.

Právě v tomto období se v Číně rychle začaly šířit různé formy letniční víry, charakterizované charismatickými osobnostmi, důrazem na přímý kontakt věřících s Bohem a víru v zázračnou schopnost uzdravovat. Křesťanství se zde dostává do úzkého kontaktu s domácí lidovou vírou a vznikají náboženská společenství propojená s místním společenstvím (v nové víře hledají útěchu a oporu celé vesnice) a vlastními kněžími či učiteli, kteří nejsou svázáni s oficiálními strukturami.

Po násilném potlačení protestů na jaře 1989 nastává další vlna posilování křesťanské víry jak ve městech, tak i na venkově. Ke křesťanství se začíná hlásit i řada aktivistů z potlačených protestů.

Někdy se v souvislosti domácí církví mluví o „podzemní“ církvi, i když ve skutečnosti tato společenství nepůsobí nutně v utajení. To je samo o sobě v čínských podmínkách, kde jsou obyvatelé neustále pod dozorem místních buněk komunistické strany a různých „rezidenčních“, „uličních“ a „vesnických“ výborů, obtížně uskutečnitelné.

Místní úřady navíc tyto aktivity až do nedávna tolerovaly. Na bázi těchto neformálních shromáždění začaly vznikat také skutečné neoficiální církve, nejznámější z nich je kalvínská církev Brzkého deště (angl. Early Rain Covenant Church), kterou založil významný veřejný intelektuál Wang I v hlavním městě provincie S´-čchuan – Čcheng-tu. Církev byla zakázána na podzim 2018 a Wang I byl na konci roku 2019 odsouzen za podvracení státní moci na devět let vězení a zákaz náboženské činnosti.

Zakázat heretiky v zájmu lidu

Rostoucí popularita křesťanství postupně vedla státní a stranické orgány k odklonu od tolerantnějšího postoje k náboženství. Nedůvěru státní moci ke křesťanství posílily domácí reflexe rozpadu komunistického bloku ve východní Evropě, kde křesťanství a zejména působení papeže Jana Pavla II. hrálo svou roli.

Pronásledování domácích církví se liší v závislosti na momentálním tlaku oficiální politiky, ale také regionálně a často závisí na toleranci, či naopak nepřátelství místních stranických tajemníků, a úzce souvisí s absencí vlády zákona v ČLR. Příčiny konkrétních pronásledování mohou být také motivované snahou zalíbit se nadřízeným (pokud se zrovna v ideologických kampaních „nosí“ boj proti církvím), místní úřady mohou používat obvinění z „podvratné“ činnosti věřících také s cílem dosáhnout osobních výhod na jejich úkor či vyrovnat si účty s „nepohodlnými“ spoluobčany.

Pronásledování křesťanů se také může lišit skupinu od skupiny. Pronásledované skupiny jsou označovány za „heretické sekty“ a obviňovány z nejrůznějších zločinů. Faktické opodstatnění těchto obvinění je velmi těžké prokázat vzhledem k tomu, že v Číně jsou soudy podřízené rozhodnutím komunistické strany. Toto označení se používá od roku 1999, kdy se poprvé objevilo v Zákoně zakazujícím heretické sekty, původně namířeném na prvním místě proti Fa-lun-kungu, posléze však aplikovaném i na křesťanské skupiny. V zákoně se mimo jiné uvádí:

„V zájmu zachování společenské stability, ochrany zájmů lidu, obrany politiky reforem a otevírání se a výstavby moderní socialistické země je nezbytně nutné zakázat organizace heretických kultů.“

Křesťanství přineslo Číně pokrok

Podmínkám v ČLR, kde je pravidlem, že období mírného uvolnění střídají léta zesílených represí, odpovídá střídající se tolerance a represe vůči neoficiálním církvím. Zatímco do nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga k moci na konci r. 2012 byla řada domácích církví tolerována, pokud nevystupovaly příliš hlasitě na veřejnosti, Si Ťin-pching nastolil represivní přístup.

Od roku 2018 probíhá zatím nejintenzivnější vlna perzekucí od dob Kulturní revoluce. Poměrně podrobně o ní informoval světový tisk, například v prosinci 2018 BBC nebo v lednu 2019 Guardian.

Tažení proti neoficiálním církvím usiluje nejen o likvidaci neregistrovaných a nepovolených církví a náboženských skupin. Prosazuje také jako povinnou součást náboženského vzdělání a praxe výuku základních dogmat komunistické ideologie. Prezident Si Ťin-pching v této souvislosti hovoří o „počínštění“ křesťanství.

Paradoxně se přitom právě křesťanství původně zapsalo do čínského kulturního povědomí jako nositel moderního vědění a pokroku. Do kdysi zaostalé země misionáři přinášeli vědecké poznatky (překládali knihy o technice a základech přírodních věd) a moderní instituce (veřejné knihovny, periodický tisk, moderní školství, včetně škol pro dívky a univerzit) a s jejich činností byla spojena rozsáhlá charitativní činnost moderního typu, jaká do té doby v Číně neexistovala (nemocnice, sirotčince).

Od počátku modernizačních snah na konci 19. století tak bylo křesťanství vnímáno jako významná součást procesu, jehož cílem bylo proměnit Čínu v silný a prosperující stát podle západního vzoru. Křesťanské vzdělání získala řada významných osobností čínského kulturního a společenského života první poloviny 20. století (a mnozí byli i věřící křesťané). Domácí kněží působí v Číně od konce 19. století.