Většina západních ekonomů tvrdí, že státní kapitalismus nedokáže dlouhodobě fungovat. A přesto to je právě Čína a Singapur, jejichž ekonomiky se v posledních třiceti letech rozvíjely rychleji než skoro všechny ostatní.

Role státu v ekonomice nemusí být nutně škodlivá a nemůžeme ji zamítnout hned zkraje – říká Joshua Kurlantzick v rozhovoru s Maciejem Nowickim.

Ian Bremmer ve své slavné knize Konec volného trhu (The End of the Free Market) tvrdí, že konflikt mezi státním kapitalismem a volným trhem určí budoucnost světa. Vy ale toto tvrzení ve svém Státním kapitalismu (State Capitalism) ale odmítáte…

S Bremmerem nesouhlasím. Naše budoucnost nezávisí pouze na výsledku bitvy mezi státním kapitalismem a volným trhem. Vezměme si demokracii; ta je po celém světě jednoznačně na ústupu. A jsou vůbec demokracie s volným trhem spojené? Pokud bude více volného trhu, budeme mít i více demokracie? Mnoho důkazů svědčí proti. A další věc – musíme vnímat také rozdíly mezi různými typy státních kapitalismů. Zatím byla zaujímána pouze extrémní stanoviska: tento model nám byl předkládán jako neslučitelný s naším životním stylem a se světovým pořádkem, nebo byl zcela ignorován na základě tvrzení, že nepřináší nic užitečného a časem pod vlastní tíhou zkolabuje. Házet všechny varianty státního kapitalismu do jednoho pytle je ale nesmysl. Známe například Rusko, neefektivní, predátorskou zemi. Známe ale také země velmi úspěšné, třeba Norsko a Singapur. I Čína – navzdory všem výhradám – je pozitivním příkladem. Role státu v ekonomice nemusí být nutně škodlivá. Nemůžeme ji zamítnout hned zkraje.

Proč ubývá demokracie

Demokracie je na ústupu a státní kapitalismus získává rostoucí počet fanoušků, zatímco do devadesátých let se všichni soustředili naopak na privatizaci. Nedokazuje to tedy spojitost mezi státním kapitalismem a úbytkem demokracie ve světě?

Možná že ano, ale státní kapitalismus je nanejvýš jen jedním z více důvodů, proč ubývá demokracie. Sled událostí byl totiž často rozdílný. Ve své knize Demokracie na ústupu (Democracy in Retreat) jsem se pokusil ukázat, že na mnoha místech byly v devadesátých letech demokracii připisovány zásluhy, které jí nepříslušely: lidé tvrdili, že je to nejlepší recept pro hospodářský růst. Nejsou pro to ale žádné důkazy – nikdo nedovede přesvědčivě prokázat, že demokratizace vede k hospodářskému růstu v krátkodobém horizontu, obzvlášť v období pouhých pěti až deseti let. Privatizační vlny navíc obvykle vedou k propouštění, což v mnoha zemích vyvolalo odpor vůči demokracii jako takové. Někde to vedlo k okleštění demokracie při zachování volného trhu, například v Maďarsku. Jinde upadlo v nepřízeň obojí, jako v Rusku.

Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.

Aspen Review vydává Aspen Instute Central Europe. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.

A pak nám to všechno korunovala finanční krize.

Přesně. Slabiny volného trhu jsou dalším důvodem, proč v mnoha zemích přistoupili na státní kapitalismus. V letech 2008 a 2009 byly západní ekonomiky volného trhu v tak katastrofálním stavu, že jakýkoliv jiný model tím mocně získal na atraktivitě, ačkoliv jeho dlouhodobá úspěšnost nebyla prokazatelná. Mnoho zahraničních bank navíc v té době přestalo půjčovat rozvojovým zemím. Vyschlá koryta na finančním trhu přesvědčila řadu lídrů rozvojových zemí, že přílišná závislost na volném trhu může být nebezpečná.

Čínský ekonomický růst s sebou ale v posledních letech přinesl ještě větší útlak.

Menší svoboda nezaručuje lepší ekonomiku. Ty nejvíce autokratické režimy, mající nulovou schopnost a potřebu reflektovat postoje veřejnosti, jsou také ty nejhorší „státně-kapitalistické“ ekonomie. Pokud chcete zůstat efektivní, musíte si zachovat určitý stupeň otevřenosti. Toho nejsou režimy založené na kultu osobnosti – jako je Putinovo Rusko či Mugabeho Zimbabwe – schopné. A platí to i naopak – ukázkovým paradoxem tohoto modelu je Brazílie pod vedením Luly a Rousseffové. Jakmile je země plně demokratická, jen stěží si dovede udržet státní kapitalismus. Stát může mít buď účinný „státní kapitalismus“ a k tomu politickou svobodu jen do určité míry, anebo může mít skutečnou politickou svobodu, ale jen částečně úspěšný „státní kapitalismus“. Oboje najednou mít nelze.

Čína versus Rusko

Proč je Čína o tolik úspěšnější než Rusko? Začínala jako země mnohem více zaostalá, chudá a s méně vzdělanou populací.

Za Jelcina a Putina se velké firmy podřídily oligarchům napojeným na Kreml. Není tam žádná snaha podpořit soutěživost firem mezi sebou. Jakmile jim někdo vkročí na jejich území, prostě mu useknou nohy. Rusko je kolos, zaostalý desítky let ve všech oblastech: technologie, management, pracovní síla. Není divu, že v dnešním Rusku nenajdeme jediný významný start-up. Přitom Rusové jako takoví jsou velmi podnikaví – emigranti z Ruska jsou na významných pozicích v Silicon Valley a v Londýně.Čína má k dokonalosti daleko. Ale na rozdíl od snahy dominovat na domácím trhu a ve východní Evropě podle nahodilých pravidel jako Gazprom se Čína snaží vybudovat své vlastní konkurenty vůči velikým nadnárodním korporacím. Ostatně Čína má bující soukromý sektor. Rusko je vůči tomu nesrovnatelné. Proto je Čína druhou největší světovou ekonomikou a vynesla 300 milionů lidí z chudoby. V mnoha oblastech (zelená energie, solární energie, malé spotřebiče) už mají čínské firmy silnou pozici na mezinárodním poli. Brzy napodobí další asijské firmy jako LG, Samsung či Hyundai, které dominují na trhu s automobily a počítači. Nevím ale o jediné ruské firmě, která by dosáhla takového postavení. Čína se od Ruska liší natolik, že srovnání jednoduše nedává smysl.

A přesto už řadu let čítáváme, jak Čína dřív nebo později zkolabuje.

Mluvilo se o tom, že levné úvěry a státní intervence v ekonomice musí způsobit rychlý kolaps. Je vidno, že přání bylo otcem myšlenky. Po úvěrové krizi v roce 2013 rostla Čína rychleji než všechny ostatní srovnatelně velké a rozvinuté ekonomiky. Míra korupce je celkem vysoká a je jedním z největších problémů. Nicméně není to tak špatné, aby to ekonomiku ohrozilo. Léta se také tvrdilo, že v Číně vypukne problém s rostoucí nespokojeností střední třídy. Nic takového se neděje. Podobně jako v mnohých jiných zemích s poměrně vysokým tempem růstu (mimo Západu), je to právě střední třída, na níž dnešní autoritářství stojí. Po protestech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 zavedla Komunistická strana Číny mnoho opatření, která měla zajistit podporu střední třídy. A zabralo to – průzkumy ukazují, že největší podpoře se komunisté těší právě v této třídě.

Ale v Číně se pořád protestuje…

Ano, jde o lidi nově přistěhované do měst nebo žijící v odlehlých rurálních oblastech, kde jsou důsledky čínského boomu sotva znatelné. Úspěch Číny nespočívá pouze v otevření se světu a v jeho dohnání. Ani v tom, že tato země je prostě veliká. Čínská prosperita je výsledkem rozumné ekonomické strategie. Nicméně jednu věc stále ještě nevíme: jak dlouho lze udržet autoritářský stát, když úroveň příjmů a vzdělání obyvatelstva stále roste. Zkrátka – čínský problém je rázu politického spíše než ekonomického.

Když je řeč o korupci, do jaké míry je nevyhnutelným vedlejším produktem státního kapitalismu?

V zemích jako je Rusko, Venezuela a Vietnam, je korupce se státním kapitalismem úzce provázaná. Zkorumpovaní aparátčíci jsou potrestáni jen zřídkakdy, zatímco spolky snažící se o monitoring korupce následky nesou – jejich členové jdou do vězení či prostě zmizí. Celé je to ale ještě komplikovanější. Úroveň korupce v Číně je srovnatelná s Indií. V Singapuru panuje státní kapitalismus, ale míra korupce je mizivá. V Nigérii je volný trh a korupce neskutečná. Lze z toho vyvodit závěr jen jeden: míra korupce se odvíjí spíše od politické kultury než od ekonomického systému.

Trumpova obchodní válka

Je možné, že bude státní kapitalismus nabývat na popularitě?

Až donedávna většina západních ekonomů tvrdila, že státní kapitalismus je dlouhodobě neudržitelný. A přesto je to právě Čína a Singapur, jejichž ekonomiky se v posledních třiceti letech rozvíjely rychleji než skoro všechny ostatní. Jenže jen stěží můžeme okopírovat všechny elementy, které vedly k jejich úspěchu.

To je stejné jako s ekonomikou volného trhu.

Ano. A také bychom měli mít na paměti, že v USA je soukromý sektor velmi silný – nejsilnější na světě. Má ohromný vliv na politiku. Volný trh je schopen neskutečným způsobem bránit své zájmy.

Donald Trump má snad obchodní války v lásce. Obchodní válka s Čínou se zdá být dokonce jeho prioritou. Co to pro nás znamená do budoucna?

Nevěřím, že dojde na nejčernější scénáře. Celní válka by neprospěla ani Číně ani USA. Nedovedu si představit, jak bychom mohli potrestat Čínu, aniž bychom při tom utrpěli sami.

A to není všechno. Začínáme chápat, jakým způsobem dotace a vládní podpora pomáhají firmám fungovat pod křídlem státu. Těžko spočítat, jaká bychom museli nasadit cla, aby to pocítili obři čínského státního kapitalismu. Veřejně to nikdo neřekne, ale v soukromí vám kongresmani přiznají, že předchozí pokusy se neukázaly moc úspěšné.

A ještě neco – jak Spojené státy, tak Čína jsou členy Světové obchodní organizace. Ta všem ukládá velmi přísná omezení a je dalším důvodem pro mé tvrzení, že drastický postup je nepravděpodobný.

Joshua Kurlantzick je Senior Fellow pro jihovýchodní Asii při Koncilu mezinárodních vztahů (Council on Foreign Relations), sloupkař pro Time a mj. autor knihy Státní kapitalismus: Jak návrat k etatismu proměňuje svět (2016)