Čína chce uzákonit nová pravidla týkající se výchovy k vlastenectví. Spíše než lásku k vlasti ovšem mají posilovat lásku ke komunistické straně. Návrh zákona o výchově k vlastenectví má v nejbližších dnech schvalovat Všečínské shromáždění lidových zástupců. Povinnost vlastenecké výchovy ukládá školám všech typů i úrovní, ale také rodičům.

Zákon se též zaměřuje na internetové prostředí a po poskytovatelích služeb vyžaduje aktivní šíření vlasteneckého obsahu. Nemá se omezovat jen na Čínu, ale týkat se má i Tchaj-wanu či Číňanů žijících v zahraničí. Znění zákona nenechává nikoho na pochybách, jak by mělo toto vlastenectví vypadat. Paragraf 4 to shrnuje jasně – „výchova k vlastenectví znamená držet se vedení KS Číny“.

Rudé geny

Ideologická výchova je nedílnou součástí čínské každodennosti. Již od založení Čínské lidové republiky probíhaly a stále probíhají v zemi různé kampaně, jejichž cílem je indoktrinace nejširších mas obyvatel. S koncem Kulturní revoluce tyto aktivity polevily, ovšem po masakru na náměstí Tchien-an-men strana opět zintenzivnila ideologickou výchovu, aby upevnila své podlomené postavení, a zaměřila se zejména na studenty a mládež.

Autorkou textu je Simona Fantová. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Od devadesátých let minulého století je součástí těchto kampaní důraz nejen na ideologii komunistické strany Číny, ale i na vlasteneckou výchovu. Od roku 2012, kdy se prezident Si Ťin-pching dostal k moci, obdobných kampaní nejen přibylo, ale zároveň se kvůli rozvoji nových technologií začaly k lidem dostávat mnohem snadněji a účinněji.

Zesílil také tlak na zachování kontinuity revolučního smýšlení, jež strana označuje metaforou „rudých genů“. Ty mají být předávány z generace na generaci, čímž se v praxi realizuje teorie dědičnosti třídního původu. Ta v době Kulturní revoluce přivedla zemi na pokraj občanské války.

Návrh zákona o výchově k vlastenectví na stranické proklamace o rudých genech navazuje, zároveň také názorně ukazuje, co nyní čínská vláda považuje za hrozbu. Jeho zaměření zejména na žáky a studenty je logické z důvodu, že s ideologickou výchovou je z pohledu strany nejlépe začít v co nejranějším věku.

Vlastenectví povinné na síti…

Mladí lidé v současné Číně vyrostli v relativním dostatku a nezažili již období politické nestability, jež vedla například ke zmíněnému masakru na náměstí Tchien-an-men. Zachování blahobytu je tak pro ně citlivou otázkou. Právě na mladé také v minulých letech při pandemii výrazně dopadla takzvaná politika nulového covidu, která ještě zredukovala jejich již dříve velmi omezenou svobodu.

Mnozí z nich na to reagovali protesty proti vládním opatřením, při nichž drželi v rukou bílé papíry na znamení nemožnosti se v současné Číně otevřeně vyjádřit či nesli transparenty s Friedmannovými rovnicemi (Friedmann zní podobně jako „freed man“ – osvobozený člověk). V posledním roce navíc věková skupina 16–24 let trpí vysokou nezaměstnaností, která před dvěma měsíci překročila hranici 21 %.

Studentská hnutí mají v Číně dlouhou tradici: studenti stáli před více než sto lety za Májovým hnutím bojujícím proti tradicím a imperialismu, studenti vedli protesty za demokracii, které skončily masakrem na náměstí Tchien-an-men, studenti byli též v centru masových protestů proti přijetí zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu. Vláda se proto obává, že právě z této skupiny obyvatel by se znovu mohl rekrutovat výraznější odpor.

Jelikož mladí lidé nejčastěji ke komunikaci i k vyjadřování svých názorů používají internet, cílí zákon právě na kontrolu moderních technologií. Zajímavostí je, že poskytovatelům služeb přikazuje nejen cenzurovat závadný obsah, ale podle paragrafu 30 jim také nařizuje, aby „posílili tvorbu online obsahu (…), jež nese ducha vlastenectví, a vyvíjeli a využívali nové technologie a produkty k oživení vlastenecké výchovy“.

…i v rodině

Návrh zákona také maže hranice mezi veřejným a osobním životem, když v paragrafu 16 ustanovuje, že „rodiče i jiní opatrovníci nezletilých mají zahrnout lásku k vlasti do své rodinné výchovy, mají podporovat a podílet se na aktivitách výchovy k vlastenectví, jež provozují školy, a vést a podporovat nezletilé, aby se účastnili společenských aktivit výchovy k vlastenectví“.

Návrh zákona o výchově k vlastenectví v paragrafu 22 dále říká, že předmětem jeho působnosti nemá být pouze samotná Čínská lidová republika, ale i Hongkong, Macao, Tchaj-wan a komunity zámořských Číňanů. Zatímco Hongkong a Macao jsou území, která už fakticky ztratila svou autonomii po přijetí zákona o státní bezpečnosti, Tchaj-wan je zemí s vlastní demokratickou vládu, která se nikdy nenacházela pod jurisdikcí Číny. Je tedy otázkou, jak si Peking představuje vymáhání zákona na území, jež nikdy nespravoval.

Stejně tak Čína nemá pravomoc ovlivňovat komunity Číňanů žijících v cizích státech, jejichž členové často mají cizí občanství již po několik generací a s „vlastí“ už je pojí pramálo.

V západních zemích navíc v poslední době vzrůstá nedůvěra vůči Číně, kvůli jejím nelegálním aktivitám na územích cizích států, kde protiprávně pronásleduje své občany žijící v zahraničí i cizí občany čínského původu. Schvalovaný zákon v této souvislosti obsahuje i paragraf 22, podle nějž má Čína „posilovat komunikaci se zámořskými Číňany, odvádět dobrou práci při zajišťování jejich práv, zájmů a potřebných služeb a povzbuzovat v zahraničních Číňanech vlastenecké city a udržování vlasteneckých tradic“.

Co je to vlastenectví?

Za pozornost stojí i to, jak vlastenectví zákon vlastně definuje. Paragraf 6 říká, že výchova k vlastenectví se má zaměřit především na náledujících devět okruhů:

1. marxismus-leninismus, Mao Ce-tungovo myšlení, Ťiang Ce-minova „teorie trojího zastoupení“, Chu Ťin-tchaovo „vědecké pojetí rozvoje“ a Si Ťin-pchingovo myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou éru, 2. historie KS Číny, nová Čína, reformy a otevírání se, vývoj socialismu a rozvoj čínského lidu, 3. velké výdobytky KS Číny, její historická zkušenost a živá praxe vedení lidu k jednotě v boji.

4. výjimečná kultura Číny, revoluční kultura a vyspělá socialistická kultura, 5. státní vlajka, státní hymna, státní znak a další státní symboly, 6. velkolepé přírodní scenérie vlasti a její krásná krajina, 7. znalost a pochopení oblastí, jakými jsou etnická jednota, státní bezpečnost a obrana, 8. činy hrdinů, mučedníků a pokrokových vzorových osobností a jejich zosobnění ducha našeho lidu a ducha doby, 9. obsah, který je bohatý na vlasteneckého ducha.

Zákon o výchově k vlastenectví patrně nepřinese žádnou převratnou změnu, ale spíše kodifikuje již déle trvající praxi. Způsob, jakým je návrh zákona napsaný, nicméně ukazuje, v jakých oblastech se nyní čínští komunisté cítí nejistí. Bojí se nespokojenosti mladých lidí, odporu čínskojazyčných komunit v zahraničí i ztráty kontroly nad moderními technologiemi.