„Kdyby měla ČNB reagovat na všechny fake news v oblasti peněz a měnové politiky, nedělala by poslední tři roky skoro nic jiného. Chyba v komunikaci? Možná. V politice ale těžko,“ píše ve svém textu pro HlídacíPes.org viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl.

Varování čtenářům: tento text je zcela subjektivním vyjádřením názorů člověka, který byl celou dobu blízko „u toho“. Nemá být pokusem o nestranné shrnutí z nadhledu.

Autor přesto doufá, že i tento zaujatý pohled insidera může pomoci otevřenému čtenáři tříbit si v hodnocení měnové politiky ČNB v posledních letech vlastní názor a snad i získat tolik potřebný odstup.

Ten totiž díky často i základním omylům nenabízejí mnozí z těch, kteří si na objektivitu a kompetenci při hodnocení ČNB v posledních letech činí neprávem nárok.

Pocit, že nás někdo obral

Česká republika se málokdy objeví na přední straně Financial Times, klíčového světového hospodářského listu. Při naší velikosti je rozumné si spíš přát, aby se tam o Česku psalo málo či vůbec. Je to znakem stability, klidu poměrů a potvrzením, že se u nás neodehrávají reportovatelné katastrofy jakéhokoli druhu.

Letos v dubnu se právě tam Česká republika ocitla, opakovaně, a dokonce v pozitivních a uznalých textech. To když Česká národní banka ukončila po více než třech letech hladce kurzový závazek – v běžné češtině zvaný „intervence“ – a byla díky tomuto manévru dávána za zdroj poučení i pro tak supervyspělou zemi, jakou je Švýcarsko.

Ani relativně klidný průběh kurzového závazku, zavedeného v listopadu 2013, ani jeho hladké ukončení ale paradoxně nijak neumenšily vášně, které vzbudil doma, a pro mnohé ani nepřinesly finální rozhřešení a odpověď, zda ČNB učinila tímto opatřením dobře či ne.

Nikoli překvapivě jsem silně přesvědčen, že platí první možnost – tedy, že jsme udělali dobře. Vysvětlím proč.

Ale nejprve k té vlně negativních emocí, které závazek vyvolal. Samozřejmě nelze ignorovat ji a nesnažit se pochopit její podstatu. Mám osobně dvě vysvětlení.

Zaprvé: česká společnost je nesmírně peněžně konzervativní a cenově citlivá. Jsme němečtější než Němci. Co jiného vysvětlí, že jsme jako jediní široko daleko a poslední z celého někdejšího Rakouska-Uherska nezměnili od roku 1892 název měny a pořád platíme tou starou monarchistickou „korunou“ císaře Františka Josefa?

Hyperinflace navíc není v naší ekonomické paměti, na rozdíl od většiny střední Evropy. To je veskrze pozitivní. Ale znamená to též, že populace má zakořeněnou řadu prehistorických představ o peněžním systému (množství peněz je „fixní“, peníze jsou čímsi „kryté“, „tvoří“ je v první řadě centrální banka apod.), které mohou přežívat proto, že systém funguje a nikdo jeho podstatu nemusí řešit a chápat.

A zadruhé: v nás, Češích, je snadné v jakémkoli okamžiku vzbudit dojem, že nás někdo okradl a něco nám sebral. Je to nedílná část naší identity či psyché a je zřejmě komplementárně spojena s onou konzervativností. Koneckonců někteří politici z brnkání na tuto českou strunu vystavěli větší část svých letitých kariér. A ještě vystavějí.

Tento mix působí, že populaci napříč politickým spektrem spolehlivě vyděsí slova jako inflace či tištění peněz. A přesně k tomuto vyděšení po zavedení závazku v 2013 došlo. Zesíleno o oblíbenou frázi, že lidé kvůli posunu kurzu o 4,7% „zchudli“, „snížily se jim mzdy“ nebo dokonce „přišli o úspory“.

Mýtus natištěných peněz

Vážně? Ale kdeže… To jen vznikla nová měnová a ekonomická mytologie. Tak si ji proberme postupně.

• Zchudnutí?

Vážně ne, chudli jsme naopak v té dlouhé, doma uvařené recesi, končící v roce 2013. Ale už pár měsíců po zavedení kurzového závazku se růst dostává zpět do kladných čísel. Opět bohatneme a to po celou dobu trvání kurzového závazku. Ze země na chvostu EU jdeme během roku naopak do čela pelotonu.

Reálné mzdy v roce 2013 klesaly, teprve od opatření ČNB rostou, dosud v průměru už skoro o tři tisíce na každého pracujícího. To k oblíbené frázi že kurzový závazek způsobil nízké mzdy. Naopak přispěl k jejich růstu!

Nezaměstnanost začíná klesat teprve od posledního čtvrtletí roku 2013 a klesá doteď. Za tu dobu ubylo přes 200 tisíc nezaměstnaných. Stejně tak investice podniků a produktivita práce setrvale rostou (když odmyslíme rok 2016, v němž jsme nečerpali EU fondy a bohužel to ovlivnilo i investice privátních firem).

To k dalšímu oblíbenému mýtu, že podniky „zlenivěly“ a kvůli kurzovému závazku „neinvestují“. Čísla říkají pravý opak. Spíše zlenivěli někteří analytici, kteří přestali sledovat statistiky.

• Ztráta kupní síly peněz a ohrožení úspor?

Ne. V letech 2014 či 2015 jsme zažívali období nejnižší inflace za desetiletí!  Vyvolaný strach z inflace byl, i když inflace sama jaksi nebyla.

• Tištění peněz?

To je zřejmě největší mýtus vůbec. ČNB sice zvýšila devizové rezervy o více než dva biliony korun, a tak zvýšila i svou bilanci (a to ještě nemalá část jde na vrub sterilizace EU fondů  –  čím více a úspěšněji Česko čerpá eurofondy, tím více narůstají devizové rezervy ČNB, na což mnozí rádi zapomínají).

Ale tyto peníze se nedostaly do oběhu, nezvýšily peněžní zásobu a nezvýšily peněžní zůstatky lidí či podniků, ať už na účtech či v hotovosti. Devizové rezervy se za dobu závazku zvýšily skoro čtyřikrát, ale peněžní zásoba desetkrát méně; rostla zhruba jako dříve.

Asi každý člověk potvrdí, že za dobu kurzového závazku nemá sám na účtu či v hotovosti čtyřikrát více peněz. Korunovou likviditu, která vznikla intervenčními nákupy, prostě komerční banky jen uložily u banky centrální. A popravdě řečeno, nemohly s ní udělat nic jiného.

Tyto prostředky neopustily finanční systém a nemají tedy s „tištěním“ (pouštěním peněz do oběhu) přímo nic společného. Jak málo i tzv. mediálních hlav třeba chápe tuto věc, je dechberoucí.

Zbraň proti recesi

Samozřejmě výše zmíněný ekonomický obrat k lepšímu není jen důsledkem měnové politiky centrální banky. Ale z velké části ano. Makroekonomie totiž – pro mnohé překvapivě – funguje.

A vazba mezi reálnou úrokovou sazbou a domácí poptávkou také. Snižte sazbu a lidé budou víc spotřebovávat a podniky investovat. Zvyšte – a budou víc spořit a investovat méně.

Manévr s kurzem přinesl jak větší zahraniční poptávku po všem, co zde produkujeme, a tím zvýšil ekonomice příjmy, tak vedl k dalšímu poklesu reálné úrokové sazby, kterou by banka jinak provedla sražením sazby základní (to ale nemohla, základní sazba byla od roku 2012 na nule, a tak vedla k oživení spotřeby i investic). Učebnicová záležitost. Pokračovala jinou cestou v tomtéž, co předtím v krizových a pokrizových letech bez kritiky léta dělala.

Kdyby ovšem po módním vzoru měla ČNB reagovat na všechny fake news v oblasti peněz a měnové politiky, nedělala by poslední tři roky skoro nic jiného. Chyba v komunikaci? Možná. V politice ale těžko.

Měnová politika v systému elastických peněz je zde totiž právě od toho, aby zmírňovala výkyvy a tlumila šoky a jejich dopady na nejširší vrstvy, a obzvlášť ty nejzranitelnější. Aby byla polštářem, který brání nejhorším zraněním při nárazu. Aby šlapala na plyn ve špatných časech a preventivně brzdila v dobrých.

Právě fakt, že je možné upravovat měnové podmínky – ve špatných časech snižovat úrokové sazby a oslabovat kurz a v dobrých opačně – způsobuje, že si třeba recese nemusí vybírat tak krutou daň v podobě vyšší než nutné nezaměstnanosti, razantnějšího poklesu příjmů lidí či vyššího než nutného počtu insolvencí.

Je obranou před zbytečnou ztrátou příjmů, byť to samozřejmě platí v průměru, ne nutně u každého jednotlivce. Přerozděluje tedy centrální banka bohatství?

Ano, ve špatných časech od budoucnosti do současnosti a od těch s největšími úsporami k těm nejchudším a nejvíce ohroženým ztrátou zaměstnání a neschopností splácet dluhy (čtenáři je asi jasné, jak je to naopak v těch dobrých, kdy se ekonomika přehřívá). To je přece její ctnost, ne problém.

Pokračování příště: popletení kritici centrální banky, ztráty ČNB jako neexistující problém, anglosaská měnová politika ve střední Evropě a poučení do budoucna.