Ještě v roce 2017 uváděla zpráva organizace Freedom House, že „čínský buddhismus a taoismus jsou užívány jako prostředky k podepření stranické legitimity a čínského nacionalismu v době, kdy marxistická ideologie ztrácí na široké oblibě“. Ťeď ale Čína zažívá vlnu bourání chrámů a odstraňování rozměrných náboženských soch.

Zlom přišel s novými Pravidly pro náboženské záležitosti, uveřejněnými v srpnu 2017 a platnými od loňského února, a se začleněním Státní správy náboženských záležitostí pod Pracovní oddělení jednotné fronty v březnu 2018.

Od května 2018 monitoruje probíhající kampaň internetový magazín Bitter Winter založený při turínském Centru studií nových náboženství. Disponuje sítí korespondentů, kteří jsou ovšem v hledáčku Strany.

Když nepomůže ani Mao Ce-tung

Bourání chrámů se na papíře zdůvodňuje nejčastěji jejich protiprávní výstavbou či přestavbou, nebo nelegálním zabíráním půdy. Mnohé zprávy ale dokazují, že byly zničeny i chrámy, které evidentně povolení ke stavbě dostaly (další příklad zde, zde a zde), některé z nich dokonce byly financovány mj. místní vládou.

V rámci neformální komunikace úředníci zdůvodňují své počínání tím, že praktikování náboženství se neslučuje s „vírou“ v Komunistickou stranu Číny. Na schůzích svolaných ve všech vesnicích okresu Čching-jang provincie An-chuej, představitelé stranických orgánů zdůraznili, že nelze dál tolerovat situaci, kdy jen 90 milionů Číňanů věří ve stranu, zatímco 200 milionů věří v Buddhu.

Dalším příkladem je demolice chrámu Nefritového Buddhy v horách Čchin-ling okresu Chu-i, postaveného za tři miliony jüanů. Zatímco úřady prohlásily stavbu za financovanou ze zahraničí, majitel tvrdil, že peníze pocházely z příspěvků návštěvníků. Když žádal místní Kancelář pro náboženské záležitosti o povolení stavby, odmítli ho s tím, že lidé, kteří chtějí věřit v Buddhu, by měli opustit zemi, protože obyvatelé ČLR mají věřit ve stranu.

Ve vesnici Paj-ša, spadající pod Čeng-čou, hlavní město provincie Che-nan, byly letos v dubnu zničeny za čtyři dny hned čtyři chrámy – tři taoistické a jeden buddhistický (rekord v rychlosti ničení však nepřekonali, už v r. 2014 se straníkům v provincii Če-ťiang podařilo zničit šest chrámů za jediný den).

Stalo se tak po inspekční cestě předsedy Čínského lidového politického poradního shromáždění, zaměřené na „náboženskou práci“. Wang při ní zdůrazňoval nutnost převzetí iniciativy v boji proti „ilegálním aktivitám“ lokálními kádry. Chrámy byly zbudovány v nedávných letech za soukromé peníze.

Na dveře buddhistického chrámu Te-šan nechali místní úředníci napsat, že pálení vonných tyčinek a klanění buddhům je pověra a vylučuje to víru v komunistickou stranu. Majitelé taoistického chrámu Cu-mu se podobnému nařčení snažili bránit vztyčením sochy Mao Ce-tunga v jeho jádru. Nepomohlo ani to.

Majitel buddhistického chrámu na hoře Čching-lung pod správou města Žu-čou zvolil podobnou taktiku, ale dotáhl ji o krok dál. Jelikož se mu nepodařilo získat povolení k provozování běžného buddhistického chrámu, vyhnul se demolici tím, že z něj vytvořil Chrám předsedy Maa – Buddhy-zakladatele.

Titul „Buddha-zakladatel“ se běžně užívá pro Buddhu Šákjamuniho, Mao je v chrámu uctíván současně i jako „nebeské božstvo“ a Nefritový císař – hlava lidového panteonu. Místní kancelář pro náboženské záležitosti chrám označila za „rudou základnu vlastenecké výchovy“.

Zákaz vonných tyčinek

Demolice se dějí za masové účasti najatých sil, doprovázejí je zatýkání a bití demonstrantů, někdy i falešná obvinění a jiné formy nátlaku. Jeden případ skončil pokusem o sebevraždu. Dopady pociťují zejména majitelé, mniši a kněží – kompenzace jsou mizivé nebo žádné a obyvatelé objektů ztrácejí střechu nad hlavou.

Ušetřeni nezůstávají ani představitelé strany, kteří projevují náboženské cítění. Například vesnickému tajemníkovi strany v okrese Jü-čcheng v provincii Che-nan se nevyplatil dar chrámu Kuan-tiho. Přestože tajemník nechal zničit sochu, na kterou obnos daroval, nevyhnul se vyloučení ze strany a celý chrám byl zlikvidován.

V dalších případech se chrámy nebourají, ale reguluje se jejich činnost. Podle ustanovení „čtyř vpřed“ – rozuměj čtyř pravidel pokroku směrem k sinizaci náboženství – platného od června 2018 se v chrámech musí:

1) zpívat státní hymna a vyvěšovat státní vlajka tak, aby čněla nad ostatními vlajkami a symboly; 2) propagovat ústava, zákony a vládní nařízení; 3) propagovat ústřední hodnoty socialismu; 4) předávat jedinečná čínská kultura.

Kromě toho musely některé chrámy vyvěsit portréty Mao Ce-tunga (který v šedesátých letech vyslal studenty, aby ničili vše, co souvisí s náboženstvím), jiným bylo nakázáno nabílit zdi a sloupy s odůvodněním, že „červené  sloupy se nehodí do civilizovaného města“. Chrám Fu-šeng ve vsi Tung-kuo v provincii Che-nan byl nejen nabílen, ale i přeměněn v Paj Ťü-iho akademii, nesoucí jméno tchangského básníka, který je známý výpady proti náboženskému šarlatánství.

Jakožto pověra se zakazuje pálení vonných tyčinek. Pálení tyčinek je přitom základní formou náboženského jednání, jejich dým je považován za hlavní prostředek komunikace mezi lidmi a božstvy.

Represe se kromě buddhistických a taoistických chrámů dotkly i dalších náboženských center – chrámu předků, o který se starají rodiny stejného příjmení, knihkupectví s náboženskou tematikou, buddhistické vegetariánské restaurace či buddhistického studijního centra.

Když socha „vadí letadlům“

Likvidace soch probíhá v kontextu kampaně proti komercializaci náboženství, deklarované již v Národním akčním plánu Číny ohledně lidských práv (2016–2020). V předchozích letech si věřící i náboženští představitelé pravidelně stěžovali na to, že se místní hodnostáři přiživovali na náboženských centrech a zvyšovali vstupné na částky neúnosné pro běžné věřící.

Ruku v ruce s tím šla jakási soutěž ve vztyčování stále větších soch náboženských postav. Tak vznikla například nejvyšší socha bóddhisatvy soucitu Kuan-jin na světě, tzv. Kapající Kuan-jin. Skoro šedesátimetrovou sochu před dvěma lety vytesali do skály v Ekologickém parku Wu-wu-šuej v provincii Che-pej za asi 17 milionů jüanů (asi 56,8 milionů korun) a během svátků lákala až desetitisícové zástupy.

Stížnosti na komercializaci se věřícím vrátily jako bumerang v podobě jednoho z Pravidel pro náboženské záležitosti, podle kterého je zakázáno stavět velké venkovní náboženské sochy organizacím a jednotlivcům, kteří nejsou „náboženskými skupinami, chrámy či kostely“.

Kapající Kuan-jin odstřelili v únoru, asi o polovinu menší Kuan-jin byla demontována ještě před zavedením nových pravidel a podobný osud dopadl na stovky, ba tisíce dalších soch buddhistických i taoistických figur. Děje se tak v sousedství chrámů, v turistických lokalitách i na pohřebištích, často za pomoci stovek kilogramů výbušnin. V některých případech úřady jako důvod demolice uvádějí rušení letového provozu, jindy jejich přílišnou výšku či fakt, že jsou příliš nápadné.

Stavba soch stála někdy až milionové částky, které věřící nashromáždili v dobrovolných sbírkách. V některých případech byla jejich stavba financována z půjček, které majitelé splácejí z příspěvků návštěvníků, o které demolicí přijdou.

Nasadit hlavu Konfucia

Kampaň nabírá někdy až komických rysů. Například když stejné úřady, které v r. 2010 s velkou slávou odhalily nejvyšší sochu Lao-c’a na světě, ji loni v listopadu nakázaly zakrýt. Stalo se tak v Kulturním parku Lao-ťünovy hory v provincii Che-nan.

Jelikož se první pokus o zakrytí sochy žlutou látkou nezdařil, druhý se uskutečnil v prosinci za pomoci horkovzdušného balónu. Také věřící sami se pod hrozbou demolice uchylují k zakrývání soch, čímž se podařilo zachránit stovky soch před likvidací.

Dalším bizarním případem je svérázný příklad „sinizace“ sochy Kuan-jin v Čcheng-tung-pu ve východočínské provincii Šan-tung. Jejímu zničení se podařilo zabránit nahrazením její hlavy hlavou Konfucia.

Přestože konfuciánství bylo maoisty zavrhováno, současná garnitura ho vyzdvihuje jako učení agnostické, ba přímo ateistické. Tato interpretace ignoruje mnoho aspektů konfuciánství, které lze označit za náboženské, jako jsou oběti předkům, víra v nebesa jako v božskou sílu reprezentující morálku apod.

Za císařské Číny bylo konfuciánství státní „ortodoxií“ a z této pozice kritizovalo ostatní tradice. Když se do Číny dostal západní pojem náboženství spolu s pojmy jako věda a filosofie, konfuciáni své učení interpretovali jako filosofii, která je nadřazená náboženství buddhistů a taoistů a lidovým pověrám. V dnešní době je tento postoj demonstrován například odmítáním stavby kostelů v Konfuciově rodišti.

Nová kulturní revoluce?

Server Bitter Winter a další komentátoři často přirovnávají probíhající kampaň k Velké proletářské kulturní revoluci. Je ale třeba poukázat na zásadní rozdíly. V 60. letech bylo ničení náboženských a dalších kulturních památek v rámci kulturní revoluce inspirováno Maem a vysoce postavenými kádry, jako byli Čchen Po-ta a Lin Piao.

Ničení samotné ale vykonávali studenti, kteří se bouřili nejen proti učitelům, ale všem lokálním autoritám včetně stranických funkcionářů. Dnešní kampaň je oproti tomu řízena shora a snahou regulovat, dozorovat a ničit kulty, které se vymykají centrální kontrole, což se podobá spíše náboženské politice Číny v době císařství.

Císařská politika však většinou nedováděla represe do důsledků, ostatně k tomu ani neměla tak mocné prostředky, jaké má dnes k dispozici strana.

Současní studenti se k provádění nové kulturní revoluce nezdají být dostatečně ideově zpracováni. Po dlouhém období ideologického vakua a po „náboženské horečce“ 80. let se ve společnosti projevuje k tradičním náboženstvím spíše rozpačitý postoj.

Přestože je ale současná vlna ničení řízena shora, kontinuita s kulturní revolucí tu přeci jen je. Místní funkcionáři jsou často gerontokraté odkojení ideály kulturní revoluce. Vrací se ke slovu představa náboženství jako prostředku k ohlupování lidí, proti kterému je třeba zakročit ve jménu vědy. S tím se pojí i chápání různých náboženství jako učení, která konkurují straně na poli kolektivní spásy národa či lidstva.

Někteří funkcionáři naplno přiznávají, že se vracejí k cestě nastolené Mao Ce-tungem. Nelze ovšem tvrdit, že lokální kádry jsou zpravidla oddaní maoisté – rozhodující roli zde hraje spíš tlak shora ve formě osobní odpovědnosti za náboženské záležitosti.

Chrámy, které padají za oběť snaze vyhovět požadavkům shora, byly postaveny ze soukromých peněz a představují (stejně jako za doby císařství) ostrůvky lokální autonomie, která se zdá být v cestě sílícímu tažení za ideové sjednocení vedené Jednotnou frontou. Současně odstřelované obří sochy jsou často výtvory místních kádrů, mladé pomníky období bujícího konzumerismu a ideologické rozkolísanosti období před nástupem Si Ťin-pchinga.

Jestliže v počátečním období Siovy vlády heslo „Lid má víru, stát má sílu, národ má naději“ zažehlo ve věřících jistou naději v toleranci náboženství, vývoj posledních dvou let ji zcela uhasil. Místní úřady ve městě Šang-tien heslo upravily do podoby „Lid má víru, stát má sílu, vždy následuj stranu“.