Alexandru Gajdošovi šlo za 2. světové války nejméně třikrát bezprostředně o život. Zachránili ho přitom lidé, od kterých pomoc rozhodně čekat nemohl: nacistický velitel věznice ho za podivných okolností propustil. Podruhé ho důstojník wehrmachtu bránil před podřízenými, kteří ho chtěli popravit. Do třetice ho nacistický kolaborant varoval před nočním útokem na opilé partyzány.

Ještě před tím tento válečný veterán židovského původu přežil průstřel hrudníku, když ho zasáhl německý odstřelovač ukrytý na stromě. Vzpomínky Alexandra Gajdoše přinesly Příběhy 20. století.

Gajdoš vyrůstal v Žilině. Potom, co na Slovensku začaly platit protižidovské zákony, tzv. Slovenský kódex, ho roku 1942 zatkla nacionalistická Hlinkova garda. Od té chvíle prožíval život, který by stál za hollywoodské zpracování.

Dva roky strávil s rodiči a sestrou v otřesných podmínkách sběrného lágru u žilinského železničního nádraží. „Mačkali jsme se v dřevěných barácích. Dostávali jsme jen vodovou polévku s kouskem chleba na den. Každý den odjížděly transporty kamsi do Polska, odkud se lidé nevraceli,“ vyprávěl Gajdoš krátce před svou smrtí. Z lágru ho zachránilo Slovenské národní povstání.

Kdo nemohl chodit, toho popravili

Jakkoliv bylo povstání na Slovensku vojensky neúspěšné, nelze mu upřít jedinečný úspěch: osvobodilo tisíce vězněných židů: „Z tábora zmizeli dozorci a brána se otevřela. Každý se podle svých možností zdekoval. Hlavní starostí vězňů bylo dostat se do hor,“ popisoval konec léta 1944 Alexander Gajdoš, který se před lágrem rozloučil s rodinou, která mířila do lesů Fatry.

Přihlásil se na žilinský štáb povstalecké armády: „Říkal jsem si, že člověk má šanci, jen když se může bránit.“

Gajdoš dostal pušku z první republiky, ukázali mu jak nabít a střílet, a už s jednotkou mašíroval do průsmyku Strečno, kudy se valily německé tanky: „Nějaký major Dobrovolný tam mezi námi běhal s pistolí v ruce a křičel: ´Za mnou do útoku!´,“ vzpomínal Gajdoš na své první a poslední ostré boje na frontě. Měl se ukrýt v lesíku. Přes pole, které přebíhal, se už nedostal: „Odstřelovač na mě střílel třikrát. První kulka kolem mne zasvištěla, druhá dopadla někam vedle mě a tu třetí jsem koupil,“ vyprávěl Gajdoš, kterého zasáhl německý voják schovaný na stromě.

Kulka mu prolétla ramenem a hrudníkem, přičemž mu zlomila dvě žebra. Probudil se až v nemocnici po operaci. Odpočíval jen dva dny, pak mu doktor oznámil, že musí utéct, protože Němci budovu bombardují. Zraněný mladík se odbelhal na nádraží a odjel do Banské Bystrice na hlavní partyzánský štáb. Tady se dozvěděl, že nemocnici zatím nacisté obsadili. Všechny nemocné, kteří se nedokázali postavit na nohy, na místě popravili.

Židé chtěli přežít válku v lesích

U partyzánů dlouho nezůstal. Povstání se rozpadalo a vojáci utíkali do hor, kde jim sovětský důstojník oznámil, že pro ně nemá dost jídla, ať si poradí sami. Alexander Gajdoš s přítelem (pamatoval si ho jako Rudlu z Ostravy) měli smělý plán.

V hluboké lesní pustině Velké Fatry vykopali holýma rukama zemljanku, shromáždili žebrotou po vesnicích jídlo na zimu a chtěli přečkat uzavření v tomto úkrytu celou válku. Obávali se, že by je ve sněhu prozradily stopy.

V lesích pátraly německé oddíly. Jednu chladnou podzimní noc vyrazili pro jídlo – prý naposledy, pak chtěli vchod uzavřít a zamaskovat. Jídla měli dost na měsíc, možná dva. Jenomže je za svítání zatkli Vlasovci (v té době ruští zajatci pod vedením velitele generála Andreje Vlasova, kteří vytvořili jednotky bojující na straně nacistického Německa) a odvlekli je do věznice. Opilí dozorci se po nocích bavili náhodným losováním z vězeňské kartotéky. Vylosované vězně pak zastřelili v nedalekém lomu.

Gajdoš a jeho přítel měli neuvěřitelné štěstí. Jejich vyšetřovací protokoly dozorci ztratili. Mladíci se stali bezejmenným, a protože věznice měla být zcela zlikvidována, velitel snad z nějakého náhlého hnutí svědomí poslední vězně propustil. Vystavil jim i popouštěcí dokumenty.

Nacista se lekl vojenské dikce

Alexander Gajdoš se s Rudlou vypravili po silnici směrem na východ k frontě, chtěli se dostat k Rudé armádě. Rudla potřeboval na záchod. Poodešel hlouběji do lesa, svlékl kalhoty a ztuhnul. Objevil se před ním chlap v zimní německé uniformě s namířeným samopalem: „Samozřejmě jsme vzali nohy na ramena. Ale daleko jsme se nedostali, když se ozvalo: Halt!,“ popisoval další eskapádu Gajdoš, kterého zadržela zásobovací jednotka wehrmachtu vezoucí jídlo a munici na frontu.

„Ukázali jsme doklady z věznice. Chvíli si je velitel prohlížel, pak nám je vrátil a naložil na nás kulometné pásy. Tak jsme s nimi pochodovali až do noci do nějaké vesnice, kde jsme přenocovali. Náhodou jsem vyslechl hádku mezi velitelem a jeho zástupcem – fanatickým nacistou. Chtěl nás ráno zastřelit jako sovětské špiony. Velitel na něho křičel, že se tady nikdo střílet nebude, ať nás ráno naloží na vůz a odveze do věznice. Jestli velitel nepotvrdí, že nás propustil, může nás na místě zastřelit,“ vyprávěl Gajdoš.

Obavy byly na místě, velitel byl Slovák a mohl se německého praporčíka bát a všechno popřít. „Nechali nás stát na chodbě. Slyšeli jsme, jak velitel věznice na toho Němce s vojenskou dikcí zařval: ´Idiote, pitomče, copak nepoznáváš propouštěcí dokumenty?!,´“ smál se Gajdoš, který byl s Rudlou opět volný a vyrazili stejnou směrem jako den před tím. Tentokrát šli lesem.

Vesnice mrtvých partyzánů

Dorazili do vesnice Priechod, kde měli tábor partyzáni: „V ležení se nás ujal jakýsi muž v civilu. Ukazoval nám, kde co je. V táboře se něco slavilo, nebo co. Partyzáni měli dosti upito. Byli jsme hrozně unavení, chtěli jsme se někde natáhnout. Ale najednou nás ten chlapík začal vyhazovat. Zničehonic. Že tu v žádném případě nesmíme přespat, a že kousek výš v horách je jiné ležení, tam mají pro nás místo. Přitom v Priechodu bylo místa dost,“ vzpomínal Gajdoš.

„Nedal se uprosit, tak jsme šli. Ráno jsme se vrátili, a koukáme! Všichni tam leží mrtví, podřezaní ve spánku. Jediný, kdo mezi nimi chyběl, byl ten chlapík v civilu. Musel to být německý kolaborant, který partyzány opil a v noci tam pustil Němce. Aby neupozornili ostatní partyzány v horách, použili dýky. Nás si ten chlapík musel asi nějak oblíbit nebo co, prostě nás nechal žít.“

Alexander Gajdoš nakonec úspěšně přešel frontu a připojil se k československé armádě.

Po válce se shledal jen s otcem, matka a sestra zahynuly v koncentračním táboře. Kde přesně a za jakých okolností, není dodnes známo. Alexander Gajdoš se usadil v Karlových Varech, kde se v roce 2004 stal předsedou židovské obce. Zemřel v roce 2008 v čtyřiaosmdesáti letech.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.