Syrskou provincii Idlíb zcela ovládla syrská odnož Al-Káidy. A i když prodlužování nákladného krvavého syrského konfliktu čistě racionálně není v zájmu žádné ze zainteresovaných stran, hrozí podle analytiků další fáze války. V ní se bude rozhodovat o finálním územním uspořádání Sýrie.

O vládu nad Idlíbem bojovalo dlouhé měsíce několik islamistických frakcí. Od ledna se boje zintenzivnily a vítězně z nich vyšla syrská odnož Al-Káidy – HTS. Ta ovládla vojensky až 80 procent území provincie s celkovou rozlohou šest tisíc kilometrů čtverečních. Civilní správu pak převzalo její civilní křídlo nazvané Armáda národní spásy v celém Idlíbu.

Hlavní rivalové HTS, příslušníci jednotek spojených do tzv. Národní fronty pro osvobození (NLF), se po podepsání příměří buď vzdali bojovníkům HTS, nebo přešli do sousedního afrínského kantonu, který má pod kontrolou Turecko. To je přitom předchozí měsíce intenzivně podporovalo, jak logisticky, tak výzbrojí.

Co stojí za tak překotným vývojem a bleskovým vítězstvím syrské Al-Káidy v provincii, jejíž osud může podle blízkovýchodních analytiků rozpoutat další krvavou fázi syrského konfliktu?

Podle zdrojů HlídacíPes.org přímo z Idlíbu, ale i některých odborníků, kteří vývoj v oblasti sledují, nemusí jít o náhodný sled událostí, ale o další z tahů mezinárodních mocností v rámci finálního uspořádání válkou sužované země.

Šachovnice se zachvěla

Zákulisních jednání probíhá v „diplomatické“ rovině syrské války bezpočet a je v podstatě nemožné odhadnout, jak se bude syrský konflikt vyvíjet. Proměnných je příliš mnoho.

V uplynulém roce se ale jasně prokázalo, že hlavní mezinárodní hráči syrského konfliktu, tedy Rusko, Írán, Turecko a Spojené státy, nedělají žádné kroky, o kterých by ostatní nebyli informováni a neexistovala by na nich předběžná dohoda.

Systém funguje na principu vzájemných ústupků formou „něco za něco“. Proběhla tak turecká invaze do Afrínu i dočasné řešení otázky kurdské Rojavy a problematického Idlíbu.

Protiasadovskou provincii, ve které se tísní až tři miliony lidí, mělo podle původních dohod z loňského podzimu „spravovat“ Turecko. To si kolem provincie vystavělo kontrolní posty a mělo dohlížet na 15 kilometrů širokou demilitarizovanou zónu podél hranic s územím kontrolovaným syrskou vládou.

Jenže pak přišlo překotné prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa o okamžitém stažení amerických vojáků ze Sýrie a promyšlená šachová partie se zhroutila.

Hráči začali přerovnávat pomyslné figurky a Turecko, alespoň se zdá, ztratilo v rámci nové partie o Idlíb zájem. Chce se plně soustředit na svůj primární cíl, a tím je zabránit fungování samostatného kurdského státu u tureckých hranic.

Jak s tím může souviset náhlé vítězství Al-Káidy v Idlíbu?

Hodní a zlí islamisté

Povstalci z NLF byli na Turecku závislí. Obchodně, ale především vojensky. Byl to Erdoganův režim, který je zásoboval zbraněmi a radil s vojenskou taktikou. Turky kontrola nad Idlíbem zajímala jako mocenský „trumf“, který měli v ruce proti Spojeným státům a jimi podporovaným Kurdům, ale i Asadovu režimu.

Ve chvíli, kdy se ukázalo, že Američané vyklidí prostor a Kurdové raději než boj s Turky zvolí „předání“ svého území pod kontrolu Asadovi s nadějí na zachování autonomie, pochopil turecký prezident Erdogan, že musí jednat rychle.

Nechal své dosavadní chráněnce z NLF v boji s HTS bez pomoci, a dosáhl tak jejich rychlé kapitulace a přesunu do zóny kolem hranic s územím ovládaným Kurdy.

Získal tím nejen potřebné bojovníky na proklamovaný boj s arabsko-kurdskými jednotkami sdruženými do tzv. Syrských demokratických sil (SDF), ale zároveň „vyklidil“ pole Rusku a Asadovu režimu, který chce Idlíb získat zpět.

Doteď mu v zásadním použití vojenské síly proti Idlíbu bránilo nejen Turecko, ale také argument, že nemůže použít sílu proti „umírněné“ opozici – na rozdíl od HTS nejsou islamisté z NLF mezinárodně ocejchováni jako teroristická organizace – a statisícům civilistů, kteří se do provincie přesunuli z jiných oblastí dobytých Asadovými vojsky.

Teď, když se z Idlíbu stane přístav Al-Káidy, bude pro Rusko i Asada mnohem jednodušší mezinárodně obhájit bombardování a případné civilní ztráty na životech.

Spekuluje se i o tom, že Turecko za svou vstřícnost ohledně Idlíbu získá od Moskvy zelenou pro útok na syrské město Manbidž. To se nachází západně od řeky Eufrat, pomyslné dělící čáry mezi územími pod kontrolou Turků (na západě) a Kurdů (na východě).

Manbidž dobyly od Islámského státu v roce 2016 arabsko-kurdské jednotky SDF a ačkoliv je většina obyvatel arabského původu, Kurdové mají město pod svou správou, což Turkům vadí a požadují jeho vydání.

Horká linka Ankara – Washington

Právě osud sporného Manbidže a Idlíbu bude hlavním tématem schůzky prezidentů Putina a Erdogana, kteří se mají 23. ledna sejít v Rusku. Pro civilní obyvatele Manbidže i Idlíbu může jejich dohoda znamenat další válečnou vřavu, ale možná i opak.

K Manbidži se koncem minulého roku stáhla turecká těžká technika a Turci se netají plánem město vojensky obsadit. Kolem Manbidže ale také nově patrolují ruští vojáci a přímo ve městě jsou stále přítomné americké jednotky, které doposud zajišťovaly udržení města pod kurdskou samosprávou.

Právě američtí vojáci byli s největší pravděpodobností cílem sebevražedného atentátníka, který se odpálil minulou středu v centru Manbidže před restaurací hojně vyhledávanou cizinci. Při útoku, ke kterému se přihlásil Islámský stát, zemřeli čtyři příslušníci amerických jednotek.

Atentát byl také jedním z důvodů, proč o situaci už podruhé za týden jednali po telefonu americký prezident Donald Trump a jeho turecký protějšek Erdogan. Ten označil útok Islámského státu jako provokaci, která má vést k přehodnocení odchodu 2000 amerických vojáků ze Sýrie. Zatímco americká administrativa se snaží Trumpovo předvánoční rozhodnutí přehodnotit, americký prezident stažení i nadále podporuje.

„I to je důvod, proč chce Erdogan mluvit přímo s Trumpem a vynechává z jednání jeho tým, který se domnívá, že je potřeba i nadále bojovat s Islámským státem, držet na uzdě Írán a ochránit kurdské bojovníky,“ vysvětlil pro televizi Al Džazíra ředitel Centra blízkovýchodních studií oklahomské univerzity Joshua Landis.

Podle Al Džazíry Erdogan Trumpa informoval, že Turecko je připraveno převzít kontrolu nad Manbidžem. Trump teď podle Landise řeší obrovské dilema: „Chce své jednotky zpátky domů, ale zároveň Američané nechtějí, aby oblast ovládanou Kurdy napadlo Turecko a nechtějí ani, aby případné vakuum, které svým odchodem vytvoří, vyplnil syrský režim a Rusko. Takže se tam můžou zaseknout napořád a to teď Trumpa trápí,“ popisuje situaci Landis.

V případě, že by Američané ve stahování ze Sýrie pokračovali podle původního Trumpova plánu, hrozí, že Turecko neobsadí pouze Manbidž, ale vytvoří 400 kilometrů dlouhé a 32 kilometrů široké „nárazníkové pásmo“ podél svých hranic směrem do Sýrie. To by zabralo velkou část z území Rojavy, která je pod správou Kurdů. A ti by své území rozhodně Turecku nevydali bez boje.

Zásadní prodloužení nákladného krvavého konfliktu není sice čistě racionálně v zájmu žádné ze zainteresovaných stran, zároveň je ale jasné, že co si kdo „neurve“ či neohlídá teď, nebude už mít šanci zvrátit v „mírovém“ nastavení. I proto je velmi dobře možné, že krev budou v Sýrii prolévat znovu brzy nejen bojovníci, ale bohužel i další civilisté.