Válka na Ukrajině je zprostředkované trauma i pro Čechy. Ovlivňuje zdraví i to, čemu věříme

ROZHOVOR. Z českého pohledu aktuální konflikt na Ukrajině plynule navázal na jiný zdroj stresu a nejistoty, pandemii koronaviru. Ukrajinci však obě náročné situace zažívali a stále prožívají najednou. Výsledkem ruské invaze jsou miliony nových případů duševních onemocnění v ukrajinské společnosti. Situace na Ukrajině se ale odráží i na psychice Čechů.

Válka na Ukrajině, byť se neodehrává v Česku ani jeho bezprostředním sousedství, má vliv na duševní zdraví Čechů. Po pandemii koronaviru, migrační vlně či diskusích o klimatických změnách jde o další dlouhodobou vlnu stresu, která podporuje vznik různých psychických onemocnění i ochotu věřit manipulacím, vysvětluje profesor psychiatrie z Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček.

Teprve když jsem to viděl na vlastní oči, mi najednou došlo, jaké ta kombinace pandemie a války měla dopady na tamní rodiny a jak to ovlivňovalo tamní společnost.

„Už roky žijeme v nepřetržité nejistotě, jsme zahlceni informacemi a nedaří se nám odhadovat, jak to bude v budoucnosti. To je z hlediska psychického zdraví jedna z nejhorších věcí, protože je spojená se zvýšením stresových hormonů, což je spojeno jednak s kardiovaskulárním systémem a jednak se zvýšením rizika onkologických onemocnění. Také to přímo souvisí s rozvojem úzkostných poruch, depresí, sebevražedných myšlenek, ale i s jistou rigiditou myšlení,“ shrnuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org

Jaký dopad má rok a půl trvající válka na většinovou českou společnost z pohledu duševního zdraví? 

Zatím k tomu nemáme čerstvá data, ale podle mě je to v podstatě pokračování trendu dvacátých let. Česká populace, stejně jako zbytek světa, je exponována jednomu globálnímu problému za druhým. Migrační krize, globální oteplování, covid. To vše je obrovský zásah do duševního zdraví.

Což se týkalo i Ukrajiny..

Přesně, to se týkalo i Ukrajiny. Tam taky dramaticky zasáhla pandemie, která se tam ale navíc prolínala s pokračující válkou. Abych to přiblížil, když jste na Majdanu v Kyjevě, uvidíte tam zeď s tisícovkami padlých vojáků již od roku 2014. Probíhala pandemie a mezitím ozbrojený konflikt. Tomu jsme my vystaveni nebyli. Často jsme si mysleli, že ten konflikt na Ukrajině je zamrzlý, ale on ve skutečnosti nebyl a umíralo tam obrovské množství lidí, jen jsme to tady nenazývali válkou a média směřovala pozornost jinam. Teprve když jsem to viděl na vlastní oči, mi najednou došlo, jaké ta kombinace pandemie a války měla dopady na tamní rodiny a jak to ovlivňovalo tamní společnost. Protože ty faktory a zkušenosti se násobí a vytváří stres, který život člověka zásadně ovlivňuje.

Covid, válka a kumulace stresu

Podle informací Národního ústavu duševního zdraví má padesát procent Ukrajinců v Česku deprese a úzkosti. Máme více informací o duševním zdraví ukrajinské menšiny u nás?

Musíme si nejdříve uvědomit, že do Evropské unie přišlo celkem sedm až osm milionů lidí. To je obrovská masa, v rámci které se zcela přirozeně vyskytují nejrůznější psychické obtíže nehledě na válku. Na Ukrajině ta situace už předtím byla daleko horší než ve zbytku Evropy a to je ten hlavní problém. Co ale můžeme o lidech, kteří sem prchají, říct, je to, že mají absolutně různorodé problémy. Menší část má problémy s přímou traumatizací z války a z pocitu akutního ohrožení. Daleko větší část těchto lidí má strach o blízké, které tam nechali nebo kteří tam museli zůstat. Úplně nejběžnější jsou ale zcela normální psychické potíže, jako má kdokoli jiný, jen je mají zasazené do toho extrémního kontextu války, která se odehrává v jejich domovině.

Už roky žijeme v nepřetržité nejistotě, jsme zahlceni informacemi a nedaří se nám odhadovat, jak to bude v budoucnosti. To je z hlediska psychického zdraví jedna z nejhorších věcí.

Můžete být podrobnější? 

Když pracujeme s ukrajinskými uprchlíky, nejčastěji se setkáváme s úplně obyčejnými vztahovými problémy. Běžně jde o to, že člověk, který je tady, řeší svůj vztah s někým, kdo je na Ukrajině. Někdo chce ten vztah uzavřít, jiný zase prohloubit, posunout a řeší, jak na to. Jde prostě o nejčastější problém pro jakoukoli prychoterapeutickou péči, akorát s tím specifikem, že ten, s kým chtějí ten vztah upravit, zůstal v místě války a oni se bojí o jeho život. Je to vlastně nesmírně zajímavá modifikace běžného problému.

Jaký mají ukrajinští uprchlíci teď přístup k psychoterapeutické péči v Česku?

Je to jako na začátku války. To znamená, že stát cestou všeobecného zdravotního pojištění pokrývá vlastně všechny zdravotní zdravotní potřeby, stejně jako českým občanům, kteří ho mají. Přístup se ale samozřejmě odvíjí i třeba od jazykové bariéry. Já se svými klienty komunikuji v ruštině, která se mi na Ukrajině krásně vybavila poté, co jsem ji dvacet let nepoužíval. Existují ale také sítě psychoterapeutů specificky pro Ukrajince. Národní ústav duševního zdraví v tom hraje důležitou roli, protože doktorka Andrashko tam postavila program založený na využití ukrajinských odborníků žijících v Čechách. Ta péče funguje skvěle, ale kapacita se samozřejmě odvíjí od počtu profesionálů, kterých je u nás asi dvacet.

Rozumím tomu, že přímý válečný konflikt je úplně jiná stresová zátěž, ale nehromadí se ten stres tedy i v případě Česka? Přece jen i česká populace je vystavena inflaci, pandemii, nyní válce v Evropě. 

Ano, určitě. U nás je ten rozdíl, že z našeho pohledu ten žhavý konflikt na Ukrajině zdánlivě navazuje na pandemii koronaviru, tam to bylo najednou. Ale samozřejmě to i pro nás znamená dlouhodobé znejistění společnosti ohledně našich životních priorit a prediktability vlastního života. Už roky žijeme v nepřetržité nejistotě, jsme zahlceni informacemi a nedaří se nám odhadovat, jak to bude v budoucnosti. To je z hlediska psychického zdraví jedna z nejhorších věcí, protože je spojená se zvýšením stresových hormonů, což je spojeno jednak s kardiovaskulárním systémem a jednak se zvýšením rizika onkologických onemocnění. Také to přímo souvisí s rozvojem úzkostných poruch, depresí, sebevražedných myšlenek, ale i s jistou rigiditou myšlení.

Máte na mysli zvýšenou důvěřivost v neověřené a nepravdivé informace?

Obecně se to týká zvýšené popularity konspiračních teorii a dezinformací. Jde o jisté zkratkovité myšlení, aby se v tom nejistém a zmateném světě člověk vyznal. Myslím tím tendenci najít jedno všeplatné vysvětlení, které dodá logiku tomu těžko pochopitelnému světu. Jde o adaptivní reakci, která začala už v době covidu a táhne se i s tématem války. Očekávám, že se to bude, bohužel, stupňovat, pokud to bude pokračovat a trvat dlouho. Bude klesat procento lidí podporujících Ukrajinu a stoupat počet těch, kteří se přikloní na stranu jistého pochopení pro Rusko. Jde o něco, s čím bychom výhledově měli pracovat a snažit se to riziko snížit.

Digitalizované trauma

V době internetu a sociálních sítí můžeme válku sledovat doslova v přímém přenosu. Často jde o brutální záběry bez jakékoli novinářské selekce a editace. V oblasti psychiatrie se v souvislosti se sledováním mluví o takzvaném zprostředkovaném traumatu. Je i naše společnost obětí kolektivního zprostředkovaného traumatu?

Kolektivní zprostředkované trauma je zajímavé pojmenování a já s ním vlastně souhlasím. Problém dopadu mediálního zobrazení světa na duševní zdraví je zcela zásadní a intenzivně studovaný obor. Obecně jde o vysokou míru propojenosti světa, který vede k naší traumatizaci, přestože se dané události přímo neúčastníme. Může jít o něco úplně okrajového a vzdáleného, ale nám se to zdá blízko na základě mediálního zobrazení. Problém přichází s tím, že média mají tendenci se zaměřovat spíše na to negativní. Odpovídá to lidské přirozenosti, protože negativní zprávy jsou pro nás evolučně důležitější, jsou varovné. Takže ta traumatizace vzdálenými událostmi je tímto způsobem ještě zesilována a podněcována.

Vztah s člověkem, který má odlišný názor na válku na Ukrajině nebo na vakcinaci, bychom měli normálně udržovat, akorát přes jiná témata. Putinovi a covidu se můžeme vyhnout a do těchto témat neinvestovat, protože to je nevratná investice.

Neblahým trendem je pak fakt, že se lidé primárně informují skrz sociální sítě, kde toto zkreslení funguje ještě o kus více ve prospěch negativních událostí, než je tomu u standardních médií. Je dobré to vědět a počítat s tím, jen tak se můžeme té kolektivní traumatizace vyvarovat. Proběhla okolo toho řada výzkumů a dnes víme, že konzumace negativních zpráv o covidu nebo válce, ale i dalších událostech, která trvá více než dvě a půl hodiny denně nebo si ten zdroj informací zkontrolujeme více než sedmkrát denně, pak přecházíme jistou hranici, kdy jsme si ten negativní pohled schopni kompenzovat. Poté už toho schopni nejsme, stoupá úzkost a depresivita.

Pozoruji to i u lidí v mém okolí. Neustálé sledování zpráv, na které se nabaluje frustrace nebo ztráta víry v lidstvo a nějaký lepší konec…

Přesně tak. A bohužel jde o systematický efekt, což znamená, že to není jednorázové. Neznamená to, že válka skončí a najednou se to vypne. Pojede to stále dál, bude to působit pořád. Může to vést až k hrubému narušení lidské psychiky ve smyslu víry v to, že je země placatá, že existuje něco jako QAnon nebo chemtrails. Může jít o úplné blbosti, které jsou na hranici vážné duševní poruchy a vzdorují jakékoli evidenci, přetrvávají v prostoru psychiky a ovlivňují masy. To může vyústit až v synchronizované akce, jako byl útok na Kapitol ve Spojených státech. Nebyla totiž náhoda, že k tomu došlo. To, co je bez zpětné vazby a systematicky působí, jako třeba dezinformace, se samopodněcuje a způsobuje větší a větší dopady. Mám teď na mysli riziko občanských válek nebo ohrožení liberální demokracie jako takové.

V minulých měsících po internetu kolovaly záběry, na kterých údajně ruští vojáci řezali hlavu ukrajinskému vojákovi. Napadá mě, zda vůbec taková videa je potřeba sledovat, když stejné informace můžeme získat z textu a nemusíme to vidět na vlastní oči. Setkal jsem se ale i s názory, že je potřeba vědět, čeho jsou lidé schopni. Co si o tom myslíte vy?

Oba ty názory mají jisté opodstatnění. Osobně jsem narazil na několik takových videí a viděl jsem z nich jedno poté, co jsem hodně zvažoval, zda se na to podívat, nebo ne. Většinou zvítězil argument, že jsem mrtvých ve svém životě viděl už dost a tohle prostě nepotřebuji. Zároveň jde o věc, na kterou když se podívám, byť jen ze zvědavosti, tak zůstane v prostoru mé psychiky a já si myslím, že by každý z nás měl svou psychiku spíš kultivovat a chránit. Proto je dobré zvažovat naši motivaci a udržet si nějaký odstup, pokud samozřejmě nejsme třeba forenzní patologové, kteří to vidět musí. Druhá rovina pak je, že dívat se na to je poměrně dost nevkusné. Nejen, že je to těžké pro naši psychiku, ale je to i nevkusné.

Ztráty a nálezy lidskosti

V souvislosti s tím mě ještě zajímá jedna rovina. Nedávno internetem kolovaly záběry žraloka, který usmrtil ruského turistu v Egyptě. To video se rozšířilo s řadou posměšných komentářů vůči té oběti, že to byl Rus, že si to zasloužil kvůli invazi na Ukrajině a že žralok odvedl dobrou práci. Mohou taková videa kromě traumatizace způsobit i posunutí jistých hranic naší lidskosti a racionálního úsudku na různých stranách názorového spektra?

To je moc chytrý dotaz a já si myslím, že je to kombinace několika faktorů. Zaprvé tady máme všudypřítomnou dostupnost těchto drastických záběrů, která vede k otupení, zcyničtění. Znecitlivění je pochopitelná a nezbytná reakce. Promítat se to může právě třeba v komentářích na sítích a platí to, co jsem řekl u minulé otázky: člověk by se měl starat o svůj psychický prostor a snažit se ho příliš nezanášet. Další věc, která je ve hře, je obecně digitální ekosystém, ve kterém poslední dvě desetiletí žijeme. Je spojen s nárůstem xenofobie, radikalizace a polarizace, což je podle mě systematický efekt zavedení feed algoritmů a algoritmů personalizovaného obsahu na sociálních sítích. Radikalizujeme se ne na jednu nebo dvě strany, ale na mnoho stran podle různých os. Zatím to vypadá, že jsme oběti architektury a chování digitálního světa. Nedělíme se na dobré a špatné, na cyniky a citlivé lidi, ale jsme všichni pod velkým tlakem, abychom se přiklonili na jednu ze stran a aby se náš názor, který byl do nedávna ještě v průměru, posunul k úplnému extrému.

Takže nemáme očekávat, že se to po válce na Ukrajině nějak výrazně zlepší?

Těžko říct, protože ta radikalizace se neodvíjí jen od samotného konfliktu, ale také od toho digitálního ekosystému a dalších věcí. Já jsem ale optimista, protože člověk je adaptivní tvor a když toho bude moc, věřím, že přijde nějaká reakce a lidé se začnou od sítí buď odpojovat, nebo upraví algoritmy a budou přemýšlet více o tom, proč sítě používají, proč se na ta videa dívají a co to pro ně znamená. 

Co ale můžeme dělat už teď, abychom si onu lidskost zachovali a třeba vytvářeli mosty nad vzniklými společenskými propastmi?

Myslím si, že nejdůležitější téma jsou teď rodiny. Ve Spojených státech mají obrovské množství rodin, které jsou rozdělené okolo podpory Donalda Trumpa a podobně. Vůbec si nemohou povídat o politice. U nás vidíme rodiny, které se rozpadly kvůli vakcinaci nebo podpoře Ukrajiny. Nejdříve je podle mě zásadní si uvědomit, že naše myšlení není samozřejmá věc a je dáno nějakými podmínkami, ve kterých se utváří. Proto je dobré mít odstup od svého vlastního úsudku a názoru, ale zároveň být opatrný v tom, abych soudil druhého člověka kvůli tomu, že má nějaký extrémní názor.

Stojím si za tím, že jsme oběti a to by nás nemělo rozdělovat. Ten vztah s člověkem, který má odlišný názor na válku na Ukrajině nebo na vakcinaci, bychom měli normálně udržovat, akorát přes jiná témata. Putinovi a covidu se můžeme vyhnout a do těchto témat neinvestovat, protože to je nevratná investice. Aktuálně jsme nastaveni bohužel tak, že opačný názor, byť fakticky podložený, posiluje názor druhého člověka. Nemůžeme to samozřejmě potvrzovat a podporovat, když víme, že je to lež, ale jít proti tomu je nesmyslu. Měli bychom stavět vztahy především na tématech, která nás nerozdělují.