V koncentračním táboře ho zachránilo know-how ze statku. Unikátní nahrávka židovského sedláka
V roce 1982 židovský sedlák ze Šumavy František Schnurmacher natočil nahrávku, kde vypráví o osudech své rodiny za 2. světové války. On a jeho příbuzní skončili v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Schwarzheide. Téměř nikdo z nich nepřežil, na rozdíl od židovské dívky ze sousedství, se kterou se František chtěl oženit už před válkou, a kterou si nakonec skutečně vzal.
Tříhodinový záznam na šesti magnetofonových kazetách poskytla rodina Františka Schnurmachera organizaci Paměti národa.
Nahrávka popisuje život rozvětvené rodiny hospodařící na polích a statku v šumavském Běhařově. Do koncentračních táborů putovala i židovská rodina ze sousedství, ve které si František ještě před válkou vybral dívku Vally.
Nahrávka, která předběhla dobu
František Schnurmacher s ženou Vally a dcerami Helenou (vpravo) a Hanou (Foto: Post bellum)
Zamilovaný pár se chystal ještě před okupací utéci do Kanady, ale ostatní členové rodiny s emigrací nesouhlasili. Proto nakonec neodjel nikdo. Nacistické tábory přežili jen František, jeho synovec Harry a zázrakem i Vally, se kterou se po válce František oženil.
Narodily se jim dcery Hana a Helena: „Naši nám samozřejmě o válce a koncentračních táborech občas něco řekli, spíše při příležitosti nějakého výročí nebo nějaké události,“ říká Helena Střeštíková. „Ucelenou historii, všeho co prožili a zažili, jsem ale až do léta 1982 neslyšela. Svého tátu jsem milovala nejvíc ze všech lidí na světě. A po jeho vyprávění k tomu přibyla ohromná úcta k jeho životní síle, morálce a absolutní slušnosti za všech okolností,“ podotýká Helena Střeštíková.
Podle šéfredaktora portálu Paměť národa Michala Šmída je svědectví Františka Schnurmachera ojedinělé také dobou svého vzniku. V roce 1982 se totiž v Československu příliš nepsalo ani nemluvilo o Židech, kteří přežili Osvětim. Společnost Post Bellum, jež založila sbírku Paměť národa, vznikla v roce 2001. První příběhy lidí přeživších holocaust tedy zaznamenala až skoro dvacet let poté, co své vzpomínky namluvil František Schnurmacher.
Nahrávku si můžete poslechnout v pořadu Českého rozhlasu Plus Příběhy 20. století
Šmíd dodává, že pan Schnurmacher se vymyká zažitým představám o Židech odvlečených do koncentračních táborů. Nepatřil mezi továrníky, obchodníky, právníky či lékaře. Hospodařil na rodinném statku v šumavském Běhařově, což mu pomohlo k přežití ve všech třech koncentračních táborech, kde ho nacisté věznili.
Koně pašovaly zeleninu
František Schnurmacher na portrétním snímku (Foto: Post bellum)
V Terezíně z Františka udělali štolbu, tedy člověka odpovědného za stáje. Staral se o 25 tažných koní a čtyři koně jezdecké.
I po 40 letech si pamatoval jejich jména i povahy. Například Jiskra zlobila, stala se postrachem stáje, nejkrásnější byl bělouš Šejdán, na nejrychlejším koni Gastonovi se projížděl velitel terezínského ghetta, fanatický nacista Anton Burger, který po válce unikl světské spravedlnosti a dožil se v Německu pod falešným jménem Wilhelm Bauer osmdesáti let.
V Osvětimi a v pracovním lágru Schwarzheide se František Schnurmacher řídil pravidlem, vyzve-li esesák vězně, jestli mezi nimi není někdo, kdo ovládá například veterinu, umí zahradnictví či udržovat kotel, okamžitě se přihlásil. Díky svým dovednostem a zkušenostem ze statku se dostával do pracovních čet v zemědělství, ošetřoval zraněného býka, opravoval parní kotel v továrně a získal za odměnu chleba navíc. Vždycky se podělil s přáteli a v Terezíně se svojí sedmdesátiletou maminkou, sestrami a bratry. Nikdo z nich ale nepřežil.
František v Terezíně také kradl zeleninu, pašoval ji do ghetta schovanou v ušitých pytlících zabalených v celtách na koňských chomoutech pod koňmi. Tím zachránil rodinu od hladu a zajistil chybějící vitamíny. Aby nemusel do transportu do Osvětimi, nechal si píchnout od přítele trochu mléka do žíly, okamžitě dostal vysoké horečky a ty ho uchránily od nástupu do dobytčích vagonů.
Hitler ustupuje
Nakonec se odjezdu do Osvětimi Březinky (Birkenau) nevyhnul. Koncem roku 1943 vypravili Němci z Terezína další pětitisícový transport. Do něj zařadili všechny jeho bratry, sestry, ale i starou maminku. Na seznamu chybělo jméno Františka a jeho synovce Harryho. Neuměl si však představit, že by nechal maminku a sestry samotné a do transportu se přihlásil i s Harrym dobrovolně.
V Osvětimi byli s bratrem Pavlem zařazeni do stejného baráku. Spali spolu pod jednou dekou a kradli přikrývky lidem, kteří vedle nich zemřeli. Jejich starší bratr David onemocněl tzv. furunkulózou, hnisavým onemocněním kůže. Místo obvazů, které nacisté vězňům neposkytovali, mu na provizorní osvětimské marodce pokrývaly hlavu krepové papíry.
František, který uplatil táborového lékaře, tajně bratra těsně před jeho smrtí navštívil. Bylo to v červnu 1944 a svému umírajícímu sourozenci ještě stihl sdělit šířící se zprávy mezi vězni: západní spojenci v čele s USA zaútočili na Hitlera, který ustupuje.
Autoři textu Miloslav Lubas a Mikuláš Kroupa působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
14 komentářů
V článku se píše jen o nacistech , proč se nepíše , že to byli Němci !?
To by mě také zajímalo, proč se nepoužívá slovní spojení „němečtí nacisté“. Je to snad proto, aby se odlišilo, že se ne nejedná třeba o nacisty z Ukrajina a pobaltských republik, kteří pokud si pamatuji, dělali dozorce v v německých nacistických koncentračních táborech, zřízených v letech 1942 až 1945, na německými nacisty dobytých územích na východě Evropy.
Protože nacismus není jen německý, ale také italský, maďarský, SLOVENSKÝ…. atd.
Poznámka k závěru článku: je pro současnost typické, že je v článku zmiňováno o invazi do Normandie, přestože Sověti v té době bojovali s Němci, s Wehrmachtem, jen v cca poloviční vzdálenosti od Osvětimi, než západní Spojenci.
25. ledna 1945, kdy Sověti osvobodili tábor, se na západě bojovalo o Ardeny, vzdálené hezkých pár set km od Osvětimi a nejdál na východ, do Plzně dorazili až 6. května 1945 v ranních hodinách.
Je pro současného Oskara (hanáka z Hané) typické, že se ve svých příspěvcích na Hlídacím psu a dost možná i jinde věnuje hlavně tomu, co se ať už doopravdy nebo údajně nepovedlo spojencům za 2. světové války a zcela mlčí o tom, co se nepovedlo nebo co se v důsledku hluboké hlouposti a ideové zaslepenosti totálně zbabralo na sovětské straně. Také je pro Oskara (hanáka z Hané) typické, že píše pouze o osvobození Osvětimi sověty a zcela opomíjí, kdo osvobodil například Buchenwald, Mauthausen, Doru a další koncentrační tábory. A rovněž je pro Oskara (/hanáka z Hané) typické, že opomíjí fakt, že spojence německých nacistů učinil z pobaltských národů Sovětský svaz přepadením těchto zemí, na čemž se ještě před válkou s německými nacisty tajně dohodl. Pro Oskara (hanáka z Hané) je také typické, že zamlčuje, že pro Ukrajince byla německá okupace, pokud nebyli právě Židy nebo komunisty, mnohem menším zlem, než okupace sovětská a tak celkem ochotně plnili dodávky zemědělských produktů pro Němce, protože věděli, že co si po splnění dodávek vypěstují navíc je jejich a že jim to nikdo nevezme, zatím co sovětský režim jim z úrody vzal vždy vše, jak o tom píše Světlana Alexijevičová ve své knize Doba z druhé ruky, odměněné Nobelovou cenou. Vřele knihu doporučuji.
Oskar (Hanák z Hané) se na dnešní Ukrajině shodou okolností narodil a má tam dodnes rozsáhlé příbuzenstvo, Proto ví o mnohém, o čem český skeptik kdesi jen četl. Je ovšem pravda, že to narození bylo mnohem dříve, než doporučovaná spisovatelka a také trochu jinde. Je také pravda, že podobu 2. světové války k žil s matkou na Moravě a žije tam dodnes, a tak celou okupaci německým Wehrmachtem, celý ten, Protektorát se vším všudy i to osvobození sověty sám zažil. O americké armádě věděl jen díky náletům, kterých několik (anglo-amerických jak se tehdy říkalo) zažil.
O té americké armádě také slyšel od Němců, kteří utíkali směrem v posledních dnech války na západ, právě k té US Army, co hrdině bez odporu Němců, dorazila do Plzně. Pak viděl americké vojáky, když jezdil do Německa, Švýcarska, a leckde jinam po Evropě a pak také když nějaký čas pobyl v USA, ovšem bylo to až po roce 1989, protože byl zapsán na čemsi, jako byla černá listina StB (doloženo lustračním osvědčením).
Pokud si dobře vzpomínám Oskare (hanáklu z Hané), tak v jednom svém příspěvku v minulosti jste uváděl, že na konci 2. světové války vám bylo devět let. Vzpomínky z té doby budou tedy pouze útržkovité a lehkou mlhou zahalené. Na tom není samozřejmě nic zlého, mé vzpomínky na dobu, kdy mi bylo devět let, jsou podobné. O komunismu jsem v té době věděl asi tolik, jako jste vy mohl vědět o protektorátu. Také si dovedu představit, co jste v tomto věku asi mohl vědět od Němců o americké armádě a jak se s vámi Němci na toto téma zasvěceně baví. Němci skutečně podle slov mého otce a dědy utíkali do zajetí k Američanům, přestože věděli, že je tam sice nečeká žádný ráj, ale že s nimi bude nakládáno jako s válečnými zajatci podle mezinárodních dohod a konvencí, s čímž u armády sovětské v důsledku svého chování k zajatcům sovětským rozhodně počítat nemohli. A co se týče paní spisovatelky Světlany Alexijevičové, tak tedy ona podle vás obdržela za svoji knihu Doba z druhé ruky Nobelovu cenu na základě nějakých lží v této knize uvedených? Proč se tedy nepokusíte napsat vy knihu plnou lží, abyste Nobelovu cenu obdržel? Myslím že byste paní Alexijevičovou dokázal v tomto umění mnohonásobně předstihnout.
Vzpomínáte si špatně, bylo mně tehdy 12 let a nikdy jsem neměl důvod si léta ubírat, proto nechápu, jak jste přišel direkt na těch 9 let.
Nemám chuť s Vámi diskutovat, na to je už můj čas, který mně zbývá, příliš drahý, ale jen k upřesnění, proč vím o Protektorátu a nejen o Protektorátu, ale i o první republice a komunistech, nesrovnatelně více, než Vy, o tom (a nejspíše i o mnohém dalším) kdy budete vědět.
Je to na příklad, mimo jiné proto, že můj otčím byl, na udání českým kolaborantem, zatčen a vyšetřován Gestapem k vůli tomu, že vyvedl několik svých zaměstnanců z transportu na nucenou práci v Německu (tak zvaný Totalansatz), a jen to, že Němci potřebovali služby firem mých rodičů způsobilo, že nebyl odsouzen do vězení či koncetráku.
Další český „dobrák“ usoudil, že kdoví jestli nemám, podle vizáže, židovského předka a tak jsem byl přeměřován před příslušnou komisí, zda nemám židovské rysy (nebyl jsem sám, v českých školách bylo přeměřováno tehdy dětí více, ale jen já z naší třídy před komisí).
Synovec mé babičky, rakouský občan, byl za války popraven, jako účastník protinacistckého odboje ve Vídni.
Také jsem zažil strach ze smrti, když se stěny sklepa, kde jsme byli schováni při bombardování Brna západními spojenci, viditělně chvěly, ale také, když mně vyhrožoval německý voják, který se právě chystal uprchnout na neosedlaném koni odřezaném od postroje u vozu, uprchnout k těm Američanům na západ, zabitím, protože jsem měl 8.května 1945 v podvečer v klopě kabátu trikoloru a jen proto, že ho druhý voják zadržel, to neralizoval (stalo se v Tišnově na Riegrově ulici po18. hodině, asi 150 metrů od brány sanatoria, dnes nemocnice).
To všechno jsou důvody, proč moje vzpomínky na Protektorát jsou stejně jasné, jako vzpomínky na včerejší den.
Moji rodiče byli docela majetní kapitalisté a po únoru 1948, proto byli oba zatčení při znárodńováni a bez soudu drženi ve vězení, matka dva měsíce, z čehož držela měsíc hladovku, a otčím jeden a půl roku. Já jsem nesměl ani do učení a abych mohl na průmyslovku, musel jsem se „seznamovat s dělnickou třídou“, jako pomocný dělník ve směnném provoze ve Zlíně, v n.p. Baťa ( od 1. ledna 1949 n.p. Svit v Gotwaldově-Zlíně) 1rok, 1/2 roku v n.p. Obnova, Gottwaldov-Malenovice, 1/2 roku ve Strojní traktorové stanici a 1rok v n.p. Fotochema.
Proto vím také ledacos o době, kdy zde vládli komunisté; rozhodně více a hlavně z jiného pohledu, zase více, než Vy kdy budete vědět.
S drzým dotazem, o předstihování Světlany Aleksejevičové (já jsem netvrdil, že její knihy jsou plné lží, to zřejmě předpokládáte Vy, ale ne já, takže nevím, proč ji předstihovat) a o psaní knihy plné lží, se obraťte na svého otce a dědu, pamatují jistě přesněji a více, než já (přestože jsou asi mladší) a „paní Alexijevičovou“ by jistě dokázali „v tomto umění mnohonásobně předstihnout“. Možná dokonce byli mezi těmi, kdo udávali za Protektorátu i za komunistů takové lidi, jako byli moji rodiče, takže viděli věci i z jiné strany než já, a teď své bývalé chlebodárce pomlouvají, jak je dnes u takových individuí běžným zvykem.
Pořádně ztrácíte nervy, Oskare (hanáku z Hané), když se snižujete k urážkám lidí, o kterých vůbec nic nevíte a které jste nikdy v životě nepotkal. Když si tak dávám do souvislostí, co jste všechno údajně prožil a porovnávám si v souvislosti s tím vaše názory současné, ve vašich příspěvcích uvedené, napadá mě otázka, jak je to vlastně s vaším lustračním osvědčením, kterým se chlubíte výše a jakým způsobem jste toto lustrační osvědčení mohl získat? A proč jste o něj vůbec usiloval? A také mě napadá otázka, zda se vaše lustrační osvědčení, pokud ovšem existuje, týká i případné spolupráce s KGB? A také mě napadá otázka, zda byste obdržel v současné době bezpečnostní prověrku, kdybyste o ní požádal, a která by se týkala případné vaší spolupráce s FSB, SVR a GRU? Zůstane bohužel pouze u otázek. Pravdivých odpovědí se sotva někdy dočkám. A jestliže tedy přiznáváte že paní Alexijevičová ve své knize Doba z druhé ruky nelže, proč mi tedy máte za zlé, jestliže se o tvrzení v její knize opírám? Vy tvrdíte, že jste se na Ukrajině narodil. Já jsem přesvědčen, že jste se nejspíše nenarodil na Ukrajině, ale na takzvané Podkarpatské Rusi, tak jako řada dalších Čechů. Na Podkarpatské Rusi, která byla před válkou součástí Československa, během války součástí Maďarska a k Ukrajině byla Sovětským svazem, připojena až po válce. Na té skutečné! Ukrajině jste tedy nejspíše nebyl ani před válkou a už vůbec ne během ní. A i kdybyste na té skutečné! Ukrajině snad byl, čemuž nevěřím, pak by vám bylo podle vašeho současného tvrzení šest let, když jste Ukrajinu opustil. Těžko tedy můžete popírat tvrzení paní Alexijevičové. Paní Alexijevičová má tedy jistě mnohem lepší informace o životě během války na té skutečné! Ukrajině, než vy Oskare (hanáku z Hané).
Ještě jeden malý dodatek Oskare (hanáku z Hané). Při čtení vašeho příběhu o tom, jak vás chtěl jeden německý voják zastřelit kvůli tomu, že jste měl na sobě trikolóru a druhý německý voják mu v tom zabránil, jsem měl takový silný pocit, že je mi tento příběh nějaký povědomý. Až nějakou dobu po odeslání mého předešlého příspěvku jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dávno kdesi tento příběh četl, jen si nemohu vzpomenout kde. Možná to byla nějaká kniha, možná to byl nějaký časopis. Už nevím. Vzpomínám si jen, že nositelem té trikolóry v onom příběhu nebyl malý kluk, ale dospělý člověk. Co tomu říkáte, Oskare (hanáku z Hané)? Náhoda nebo plagiát?
Teda vy máte v hlavě důkladný zmatek.
Vaše reakce jos celkem přesně vypovídá o stavu v hlavě vaší.
Oni jenom napsali, co řekl bratrovi, není potřeba se kvůli tomu urážet. Asi postup sovjetských vojsk nebrali jako výhru a později se bohužel ukázalo, že vzhledem k tomu, že komunsté vedli také plošný krvelačný boj s různými třídami a menšinami a naučil Hitlera koncentračním táborům, proč by se jejich postupu měli radovat?
Bratrům nic nevytýkám, ale autorovi článku jeho náznaky že historie byla jinak, než jsem ji zažil. Byl jsem vychován k pravdomluvnosti, bez ohledu na politické přesvědčení a celý život jsem se tak choval a na stará kolena to nehodlám měnit.
Když čtu, co píší dnešní čeští historici o tom, co jsem sám přímo prožil, zažil a přežil, tak ztrácím jistotu, že třeba takový Karel IV. byl skutečná živá osoba.