ESEJ. V prvním díle jsme rozebrali, jak algoritmy a hybridní válka zneužívají naše biologické pudy k destrukci společnosti a proč si lidé tvoří iluzi statusu skrze konspirace. Dnes se podíváme na to, kam před tímto agresivním tlakem utíká inteligence, proč je nezbytné začít budovat novou kognitivní imunitu a jak může chápající menšina převzít odpovědnost za naši společnou budoucnost.

Zatímco společnost masově konzumuje povrchní celebritní konzumní prázdnotu a oslavuje ty nejhlasitější manipulátory validující její vlastní lidské nedostatky, lidé, které bychom měli poslouchat nejvíce, se tiše stahují z této pro ně nepřátelské a agresivní scény.

Lidé s vysokou inteligencí a propojujícím myšlením (schopní propojovat fakta a vidět několik tahů dopředu) čelí v moderních institucích a debatách obrovskému tlaku. Neustálá nutnost své vize zjednodušovat a morálně zplošťovat tak, aby nečelili odsouzení, u nich vede k takzvanému překladovému vyčerpání (translation exhaustion).

Zjišťují často, že cena za účast v mainstreamové společnosti – tedy nutnost nasadit konformní masku a hrát hru na povrchní srozumitelnost – je příliš vysoká a kognitivně destruktivní. Zejména když díky výše uvedenému jsou převážně terčem nenávisti. Je snazší a příjemnější využívat svůj intelekt výhradně k osobním cílům.

Nemůžeme si dovolit čekat

Místo toho, aby byli společností pro svou potřebnost když už ne vyzdvihováni, tak alespoň tolerováni, je tomu přesně naopak. Proto se stahují. Historie tento vzorec zná velmi často.

Potřebujeme integraci nezávislých, systémově a eticky myslících lidí. Jenže právě tyto lidi náš celebritní, na okamžitou emoci zaměřený systém spolehlivě znechucuje a vyštípává do ústraní.

V extrémním případě například geniální matematik Grigorij Perelman, který vyřešil Poincarého domněnku, odmítl milion dolarů i nejvyšší akademické pocty, protože odmítl komodifikaci své geniality. Nechtěl se stát celebritou, maskotem systému, který pravdě nerozumí, ale chce ji zpeněžit. Raději zvolil chudobu a absolutní izolaci.

Z pohledu dneška šílenství, z pohledu myslícího člověka jistého stupně mentálního vývoje, rozumné rozhodnutí chápající následky.

Společnost má po staletí tendenci považovat tyto nezávislé, do hloubky ponořené jedince, schopné společenské procesy komplexně vnímat, za podivíny, asociály nebo „tiché blázny“ a vytlačovat je na okraj civilizace.

Až dosud to pro lidstvo nebyl fatální problém. Myšlenky Isaaca Newtona (který položil základy kalkulu v naprosté samotě během morové epidemie) nebo filozofie Henryho Davida Thoreaua z jeho srubu u jezera Walden měly čas uzrát. Společnost je mohla objevit, pochopit a integrovat klidně až o dekády nebo staletí později. Dnes je ale situace dramaticky odlišná.

Žijeme ve světě exponenciálního technologického vývoje – od umělé inteligence po syntetickou biologii. Naše schopnost ovlivnit a tedy i zničit planetu se zrychluje raketovým tempem. My už si nemůžeme dovolit čekat padesát let, než společnost zpětně objeví komplexní chápání a myšlenky těch, kteří viděli za roh nebo alespoň neuhýbali před pohledem před sebe (ať už v ekologických, sociálních či ekonomických oblastech).

Potřebujeme integraci těchto nezávislých, systémově a eticky myslících lidí v reálném čase. Jenže právě tyto lidi náš celebritní, na okamžitou emoci zaměřený systém spolehlivě znechucuje a vyštípává do ústraní.

Prakticky nikdo netouží jejich myšlenky slyšet, i když nic nepotřebujeme slyšet víc, pokud chceme na Zemi nějak žitelně pokračovat. Jsou však příliš komplexní, rozvětvené, vyčerpávající a nikdo prý neudrží pozornost tak dlouho, aby je celé přečetl či vyslyšel a pochopil.

Budování kognitivní imunity před kolapsem

Stávající trend neustálého klipovitého zjednodušování a algoritmické manipulace má jasnou trajektorii: pokud bude pokračovat, skončí nevyhnutelným společenským kolapsem.

Systém, který dlouhodobě odměňuje ve společenských tématech lživou jednoduchost a trestá komplexní myšlení, nakonec ztratí schopnost reagovat na reálné, fyzické krize. Ztratí kontakt s realitou.

Je třeba odfiltrovat to a ty, co propadli sítem i té nejzákladnější racionality. Není to otázka cenzury, ale elementární informační hygieny a pudu sebezáchovy celého kolektivu.

Pokud je pravda základní informační matricí reality, pak je masové následování lži přesným ekvivalentem poškozeného genetického kódu na úrovni buněk. Člověk, který podlehne současným cíleným psychologickým operacím, začne ve společenském organismu fungovat jako kompromitovaná rakovinná buňka. Replikuje destruktivní kód a šíří rozklad dál.

Identifikovat tuto anomálii a zablokovat její schopnost infikovat další části systému je naprostý základ sebezáchovy jakékoliv organizované formy života.

My se však tento funkční základ dnes snažíme popřít, jen proto, že náš současný formální rámec „demokracie 1.0“ byl navržen bez něj a s industrializovaným, algoritmickým šířením rozkladné lži nepočítal.

Abychom tento volný pád zastavili, potřebujeme jako společnost vědomě vybudovat nové „imunitní filtry“. Tak, jako biologický imunitní systém organismu dokáže včas rozpoznat a izolovat viry, potřebujeme vytvořit funkční mechanismy – od vzdělávání po architekturu digitálního prostoru – které dokážou diagnostikovat toxickou manipulaci a nekompromisně odfiltrovat to a ty, co propadli sítem i té nejzákladnější racionality.

Není to otázka cenzury, ale elementární informační hygieny a pudu sebezáchovy celého kolektivu.

Kamenná věž a cesta odčítání

Útěk ze společnosti, která ztratila směr a odměňuje výhradně povrchnost, se zvenčí často jeví jako selhání, vyhoření nebo dokonce šílenství.

Zevnitř je to ale obvykle ten nejracionálnější krok k záchraně vlastního rozumu a integrity. Carl Gustav Jung tento proces, kdy se člověk vymaní z diktátu kolektivního očekávání, vtělil do fyzické podoby: ve švýcarském Bollingenu si vlastníma rukama postavil kamennou věž. Zcela bez elektřiny a bez telefonu.

Zatímco se jeho akademičtí kolegové obávali, že prožívá nervové zhroucení a stahuje se z prestižního společenského života, pro Junga to bylo jediné místo, kde nemusel svou mysl redukovat a zplošťovat pro potřeby okolí. Teprve tam mohl v klidu položit základy myšlenek, na kterých moderní psychologie stojí dodnes.

Zatímco dnešní celebritní systém definuje růst jako neustálé sčítání a hromadění (dalšího majetku a vlivu, dalšího prestižního vysokoškolského titulu, dalších sledujících na sítích, další vrstvy konformní společenské masky), skutečný mentální a spirituální posun vyžaduje pravý opak. Je to proces nekompromisního odčítání.

Potvrzuje to i moderní neurověda. Když se mozek vymaní z neustálého hluku a nutkavé potřeby reagovat na vnější podněty, aktivuje se v něm takzvaná síť základního režimu (Default Mode Network).

Teprve v tomto hlubokém tichu, kdy vědomé ego přestane křečovitě bojovat o pozornost a „vymýšlet“ lineární řešení, se uvolní prostor. Mozek začne na pozadí tvořit komplexní spojení a ty nejhlubší myšlenky doslova připlují samy, jako by ani nepocházely z nás samotných, ale z mnohem hlubšího zdroje, kterému právě Jung říkal kolektivní nevědomí.

Z nástroje pro hlubší mentální růst, pochopení komplexity a nalézání řešení se stal především ekonomický produkt, který další problémy bude spíše vytvářet.

Přesně tento stav mysli a radikální odpoutání od povrchní společnosti dokonale vystihl český fotograf a mystik František Drtikol. Učil, že k dosažení skutečného poznání a propojení se světem se člověk nepotřebuje biflovat další iluze. Naopak, musí odložit celé své umělé lidské konstrukty. Musí doslova „nic nemít (v mentálním smyslu) a nic nevědět“, aby se mohl na ten zdroj, který v něm vždy byl, napojit.

Zní to jako ezoterika, ale ve skutečnosti jde o reálnou, mnoha lidmi prožitou zkušenost. Ostatně tento stav radikálního opuštění odděleného ega a hlubokého propojení se zbytkem světa otevřeně popisovali i ti nejuznávanější vědci, například fyzikové Albert Einstein a Erwin Schrödinger, neurovědkyně Jill Bolte Taylor nebo samotný C. G. Jung.

Návrat z vnitřního ústraní

Temným paradoxem dnešní doby naopak je, že samotné základy našeho povrchního, síťového světa se zrodily z těchto hlubokých stavů rozšířeného vědomí.

Není žádným tajemstvím, že mnoho průkopníků ze Silicon Valley – od Steva Jobse až po dnešní technologickou elitu – čerpalo inspiraci pro „propojování světa“ ze svých experimentů s psychedeliky.

Došlo zde ale k fatálnímu selhání: tento hluboký přesah a prožitek kolektivního byl zcela odtržen od svého etického rozměru a bezohledně zkomercializován. Z nástroje pro hlubší mentální růst, pochopení komplexity a nalézání řešení se stal především ekonomický produkt, který další problémy bude spíše vytvářet.

Technologičtí giganti vzali stavy, které vedly ke kolektivním prožitkům lidské mysli, a vytěžili je k designu návykových algoritmů maximalizujících pro jejich vlastní zisk.

Transcendence byla hacknuta pro potřeby hyperkapitalismu a stala se z ní jen další zbraň v boji o naši pozornost. Zde ovšem číhá ta největší psychologická past i pro každého z nás.

Autor tohoto textu nesepsal tyto řádky jen jako potravu pro své vlastní ego. Stejně tak platí, že většina ze čtenářů nemá přístup do podvědomých vrstev, aby s jistotou věděla, proč se jim tento text líbí, nebo proč je naopak extrémně irituje. Obojí totiž může mít jak hluboce sebestředné, tak i odstředivé, kolektivní motivace. Právě proto musíme odejít pro zkušenost do oné pomyslné věže, ztišit se a rozkrýt to. Teprve potom budeme společnosti skutečně prospěšní.

Ti, kteří tímto procesem vnitřního ústraní a odčítání úspěšně prošli, by si však měli uvědomit jednu klíčovou věc: další nevyhnutelnou etapou skutečné individuální etiky je totiž dát své schopnosti zpět ve prospěch celku.

Je nepochybně mnohem snazší a pohodlnější létat na obláčku dosaženého klidu, poznání a z něj vycházející schopnosti nalézání řešení kdesi stranou, a nebo ho prostě vytěžit pro stav svého osobního konta.

Skutečná výzva a smysl oné „kamenné věže“ ale spočívá v návratu – v ochotě přinést tuto hloubku, nadhled a kognitivní imunitu zpět do hlučného světa, který ji, ač se tomu urputně brání, zoufale potřebuje k vlastní záchraně.

Odborné studie NATO již před lety oficiálně definovaly takzvanou ‚kognitivní válku‘ jako nové operační bojiště, kde už není cílem dobývat fyzické území, ale přímo zahltit, ovládnout a rozložit lidskou mysl.

Je bohužel evidentní, že jsme jako společnost uvízli v dokonalé psychologické pasti, ze které budeme jen velmi těžko hledat cestu ven. Ten, kdo by se měl s těmito myšlenkami seznámit nejvíce, aby přestal směrovat sebe i své okolí ke kolapsu, se jimi bude cítit natolik kognitivně ohrožen, že v defenzivním afektu paradoxně ještě více „zhloupne“.

Jeho mozek si okamžitě najde mentální zkratku, jak výše uvedené poznání odmítnout, nezačlenit jej a vyhnout se tak nutnosti vlastní proměny. Ochrana vlastního ega se pro něj stane dále ještě důležitější než to, jaký svět svým jednáním zanechá vlastním potomkům.

Ještě více se zapouzdří v iluzorní realitě, která však v nevyhnutelném souboji s fyzikálními zákony a skutečným světem nemá šanci obstát.

Proto leží veškerá tíha řešení na těch, kteří těmito obrannými mechanismy ega zneužitými hybridní válkou nejsou tolik svázáni. Právě tato chápající menšina si musí plně uvědomit svou odpovědnost. I když je v početní nevýhodě, musí vzít na sebe ten nejtěžší úkol a prosadit to jediné, co ještě dává společnosti naději na smysluplné evoluční pokračování.

Destrukce schopnosti kriticky myslet

Naše politické elity totiž v tomto úkolu fatálně selhaly, i když vojenské a strategické špičky naprosto přesně vědí, v jakém nebezpečí se nacházíme. Odborné studie NATO již před lety oficiálně definovaly takzvanou ‚kognitivní válku‘ (Cognitive Warfare) jako nové operační bojiště, kde už není cílem dobývat fyzické území, ale přímo zahltit, ovládnout a rozložit lidskou mysl.

Zatímco však bezpečnostní experti bijí na poplach před touto systematickou ofenzivou, reálná politická obrana je cíleně paralyzována.

Jakýkoliv pokus o vytvoření funkční kognitivní imunity a obranné legislativy je okamžitě torpédován silami, které z tohoto chaosu těží – ať už jde o subjekty sloužící ruským zájmům, nebo o politiky, kteří se pragmaticky lísají k moci nastupující technologické oligarchie.

Pro tyto aktéry totiž destrukce schopnosti kriticky myslet nepředstavuje národní hrozbu, ale naopak ten nejvýnosnější mocenský model.

Buď tedy můžeme nadávat na to, jak elity dopustily náš kolaps a nebo stvořit funkční strukturu zdola, která jim v tom zabrání. Tak jak to bylo v evoluci biologických systémů ostatně vždy.

Staré turecké přísloví varuje: „Když se klaun nastěhuje do paláce, nestane se z něj císař, ale z paláce se stane cirkus.“ Přesně to dnes sledujeme v přímém přenosu.

Pokud nechceme v onom cirkusu strávit zbytek svých dní, musíme ho systematicky propojit novou strukturou tak, aby jeho jediné představení nebyl náš dosud nepoznaný kolaps.  Tato struktura bude představena v příštím textu.

Autor vystudoval biochemii na VŠCHT. Dva roky cestoval převážně po Asii a Oceánii. Zajímá se o ekologické otázky, psychologii, fenomén dezinformací a jejich vliv na vývoj člověka i směřování celé společnosti. Příležitostně publikuje.