K 25. únoru 1948 mám osobní vztah. Moje maminka byla jedním z demonstrantů pochodujících toho dne na Hrad. Zde se poprvé, nikoliv však naposled střetla s nastupujícím komunistickým režimem, který průvod studentů surově rozehnal. Toho dne byly pohřbeny veškeré naděje na svobodu a demokracii pro Čechy a Slováky.

Ozbrojené Lidové milice i policie byly už od konce války pod kontrolou Komunistické strany Československa.

O 41 let později, přesně 17. listopadu, jiná demonstrace studentů předznamenala konec tohoto zločinného režimu, byť i tyto studenty policie brutálně zbila.

Sliby blahobytu pro všechny

25. února je datum, kdy byl završen komunistický státní převrat, den, kdy komunisté s podporou stalinistického Sovětského svazu převzali veškerou moc ve státě a dovedli k naprostému ekonomickému, kulturnímu a morálnímu úpadku prosperující a demokratickou zemi, jíž Československo před válkou bylo.

Tato tragická událost byla výsledkem dlouhodobého procesu, posíleného během druhé světové války Benešovým podpisem smlouvy o spolupráci se SSSR v roce 1943, a přijetím Košického vládního programu v roce 1945, který již jasně nasměroval naši zemi do područí Sovětského svazu.

Ani tyto dva dokumenty nedokázaly vyburcovat demokratické strany k boji o záchranu svobody a demokracie v zemi. Přetrvávala řevnivost, v předvolební kampani každá ze stran prosazovala své politické programy a cíle, ani hrozba komunistického převratu politiky nestmelila do jednotné fronty.

Komunisté byli naopak nesmírně aktivní, jezdili do okresů, mluvili s lidmi, slibovali blahobyt pro všechny. Lidem se to líbilo, nevadilo jim, že to jsou plané sliby, nepřemýšleli, jen tleskali a opakovali jednoduchá hesla.

KSČ zároveň dokázala výborně využít poválečné sympatie vůči sovětské armádě. Po válce již sice bylo známo, co doopravdy se děje v Sovětském svazu i jaké zločiny páchala jeho Rudá armáda na osvobozených územích, ale pravda se nikomu do volebního programu nehodila.

Ve volbách roku 1946 komunisté naplno zúročili svoji taktiku, získali neuvěřitelných čtyřicet procent. Předseda KSČ, neotesaný alkoholik a obratný politik školený v Moskvě Klement Gottwald se stal předsedou vlády.

Na základě výsledků voleb jmenoval prezident Beneš do vlády nejen komunisty, kteří ovládli silové rezorty, ale také kandidáty demokratických stran. Taková konstelace nevyhovovala ani Gottwaldovi, ani Kremlu.

Stalin vedení KSČ kritizoval, že dosud plně naši zemi neovládli a vyslal Gottwaldovi na pomoc další poradce, posily z řad tajné policie a zvláštní brigádu KGB. Naše odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947 proběhlo přesně dle instrukcí z Kremlu, osud země byl zpečetěn. Komunisté stupňovali provokace i nátlak na prezidenta.

Společnost se již štěpila

Vládní únorová krize roku 1948 byla zahájena nehoráznými požadavky komunistů na složení vlády. 20. února podalo demisi dvanáct nekomunistických ministrů na protest proti čistkám na ministerstvu vnitra, jež nařídil ministr Nosek.

Demokratičtí politici předpokládali, že prezident jejich demisi nepřijme, a že dojde k předčasným volbám, to se ale nestalo. Naopak, Gottwald svůj tlak stupňoval, naléhal na prezidenta Beneše, aby demisi přijal, a na uvolněná místa jmenoval kandidáty KSČ.

Neváhal vyhrožovat prezidentovi zatýkáním i vojenským zásahem Sovětského svazu, pokud tyto podmínky nepřijme. Hrubý nátlak, výhrůžky a vydírání nakonec zvítězily, nijak statečný prezident demisi přijal, a komunistické ministry do vlády jmenoval.

Na odpor proti hrozbě komunistického režimu se jako jediní ve společnosti postavili studenti, na den 25. února svolali pochod na Hrad na podporu prezidenta a na protest proti Gottwaldovým požadavkům.

Podle vyprávění mojí maminky, které v únoru 1948 bylo necelých 17 let a chodila do 2. ročníku Obchodní akademie v Praze, se o konání studentského pochodu dozvěděla od kamarádů z vedlejší třídy.

Spolu se svojí spolužačkou Vlastou se bez váhání rozhodly akce účastnit, musely ale dávat pozor, komu dalšímu o chystaném protestu řeknou, protože společnost se již štěpila. Ve třídě působila skupina „pokrokových“ studentek, které přijaly komunistické praktiky, slídily mezi studenty, kdo má jaké smýšlení a pilně donášely vedení školy.

Sraz byl na nábřeží u Palackého mostu, studenti nenesli žádné transparenty, ani neměli žádné vedení, jen se sešli na smluveném místě a vyšli směrem na Hrad. Dorazili převážně studenti smíchovských průmyslovek, žádné učitele nebo jiné dospělé maminka neviděla.

Cestou se postupně přidávali další studenti z různých středních škol z okolí. Z Malostranského náměstí postupoval Nerudovou ulicí už téměř neprostupný dav, v jeho čele byli vysokoškoláci. Když moje maminka a její kamarádka došly pod Hradčanské náměstí, najednou se první řady otočily a lidé křičeli, že policisté jsou na koních a chtějí střílet.

Obě dívky se v hrůze snažily obrátit a utéct, ale v té tlačenici, která vznikla, neměly šanci, musely zůstat, jakmile největší tlak pominul, rozeběhly se a zastavily až u Seminářské zahrady, odtamtud maminka spěchala do Krakovské ulice, kde bydlela.

Studenti v přední části průvodu byli surově zbiti příslušníky SNB, téměř stovka demonstrantů byla zatčena a uvězněna, mnozí byli vyloučeni ze škol. Ještě před policejním zásahem se dostala na Hrad pětice studentů, které přijal jen kancléř Smutný. Ve stejnou dobu již Gottwald oznamoval davu na Václavském náměstí své vítězství: prezident všechny jeho podmínky přijal.

Lépe pochopit zlo komunismu

Převzetí moci komunisty neznamenalo vládnutí, ale hrůzovládu, pomstu za vlastní neschopnost. Komunisté bez prodlení rozpoutali teror ne nepodobný řádění gestapa za války.

Zabavování soukromého majetku, drastické personální čistky, drancování, zatýkání, kruté výslechy, dlouholeté žaláře, dokonce se neštítili popravovat své spoluobčany.

Veškerá lidská práva byla pošlapána, kolem Československa byla vybudována neproniknutelná ostře střežená hranice. Vše pod taktovkou Sovětského svazu a k jeho spokojenosti.

S určitým zadostiučiněním jsem proto přivítala schválení novely trestního zákoníku, která považuje propagaci komunistického hnutí za trestný čin.

Doufám, že výklad a uplatňování nového paragrafu přispěje k lepšímu pochopení zla, které v naší zemi komunistický režim a jeho poskoci napáchali.

Velice bych si přála, aby nás nejen výročí Února 1948 přimělo přemýšlet o křehkosti demokracie a o ničivé síle lži a manipulace.