I necelé dva roky po ruské invazi na Ukrajinu zůstává ve Lvovské oblasti na západě země na čtvrt milionu lidí, kteří uprchli z východu před válkou. Řada z nich se potýká s psychickými problémy, výrazně se zvýšil počet závislých na alkoholu a drogách a často těžce hledají práci: „Ukrajina si nemůže dovolit mít tolik nezaměstnaných. Žádná ekonomika na světě by to nevydržela,“ popisuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org Halyna Bordunová, která ve lvovském regionu vede konzultační centra pro vnitřní uprchlíky.

Kolik vnitřně vysídlených Ukrajinců se teď ve Lvovské oblasti nachází? Odkud pocházejí a jaký mají vlastně status?

Podle oficiálních statistik střediska administrativních služeb má v regionu status vnitřně vysídlených osob 240 tisíc lidí. Domnívám se ale, že ve skutečnosti je v regionu vnitřních uprchlíků méně, protože lidé migrují do jiných regionů a my nemáme nástroje, jak tyto statistiky sledovat. Můžeme sledovat pouze informace o lidech, kteří migrují do zahraničí. Na lvovském nádraží jsme vytvořili dobrovolnickou komunitu, kde jsou psychologové, lékaři a další zodpovědní lidé. Sledujeme všechny evakuační vlaky přijíždějící do Lvovské oblasti z východu a také tok lidí vracejících se vlakem ze zahraničí. Na základě těchto údajů mohu říci, že migrace lidí, kteří se neustále přesouvají mezi regiony a zeměmi, je poměrně významná.

Propast mezi východem a západem

Kolik lidí, kteří ve Lvovské oblasti zůstali, tedy využívá pomoci, na kterou mají jako vnitřní uprchlíci nárok?

Pokud mluvíme o nejzranitelnějších kategoriích vnitřně přesídlených osob, jedná se o osoby, které žijí v azylových domech nebo v místech přechodného pobytu. Takových lokalit máme 130 a pobývá v nich okolo deseti tisíc osob. Máme také třicet tisíc registrovaných lidí v důchodovém věku a deset tisíc lidí se zdravotním postižením, kteří nebudou migrovat nikam dál. Jedná se o nejzranitelnější kategorie osob, které byly evakuovány specializovanými institucemi nebo nevládními organizacemi. Tito lidé potřebují zvláštní životní podmínky a sociální podporu.

Jsou lidé, kteří se za rok a půl, co jsou ve Lvově, nepohnuli ve svých životech ani o kousek dopředu. Nehledali ani nenašli práci, nepracují ani na řešení svých psychických problémů

Zranitelné jsou také ženy a děti vnitřně přesídlených osob, které většinou žijí v ubytovnách. Další skupinou jsou lidé, kteří nemají žádné vzdělání. Tito lidé nikdy nebyli v zahraničí, chybí jim základní znalosti o cestování. Pro tyto lidi je také těžké najít práci, protože jakýkoli rekvalifikační program vyžaduje o něco víc než jen zcela základní vzdělání.

Co tito lidé dělali do začátku války? To je rozdíl mezi západem a východem Ukrajiny skutečně tak propastný?

Halyna Bordunová. Foto: HlídacíPes.org

Ve východní části Ukrajiny zajišťovaly značný počet pracovních míst velké průmyslové a těžařské podniky, které pro zaměstnání ne vždy vyžadovaly specializované vzdělání. Problém je, že tady na západní Ukrajině vyžadují zaměstnavatelé často vysoce specializované dovednosti. Na našich pracovních úřadech jsme tedy zahájili program, do kterého jsou zapojeny instituce odborného vzdělávání, nabízející možnosti rekvalifikace. Narážíme ale na nuance ve státní legislativě, protože se ukázalo, že takový program, tedy program rekvalifikace, můžou absolvovat pouze osoby, které mají alespoň nějakou odbornost, respektive nějaké jiné vzdělání kromě pár tříd základní školy.

Jenže se ukázalo, že mezi vnitřními uprchlíky z východní Ukrajiny jsou lidé, kteří nesplňují ani tato kritéria, takže teď řešíme, kudy se s touto zranitelnou skupinou obyvatel ubírat. Jsou lidé, kteří se za rok a půl, co jsou ve Lvově, nepohnuli ve svých životech ani o kousek dopředu. Nehledali ani nenašli práci, nepracují ani na řešení svých psychických problémů. To je navíc provázaný cyklus, protože, když se lidé nevěnují žádné činnosti, jejich psychický stav se zhoršuje. Výzev, které vidíme, je poměrně dost.

Chápu, že za dva roky ve válečném stavu je složité podchytit všechny problémy. Co se tedy dá pro tyto zranitelné skupiny uprchlíků dělat, aby se ještě byli schopni nějak zapojit do společnosti?

Tu strategii budujeme postupně. Jak jsem zmínila, máme týmy, které nepřetržitě pracují na nádraží a shromažďují informace o potřebách lidí různých kategorií přijíždějících do Lvova. Spustili jsme také koordinační centra pro vnitřně přesídlené osoby ve velkých městech Lvovské oblasti, která synchronizujeme s prací regionální horké linky, ale také se zástupci našich mezinárodních partnerů, kteří vnitřně přesídleným osobám poskytují psychologickou, humanitární a právní pomoc. Pro zpracování žádostí máme dva typy formulářů.

V prvním uvádějí vnitřně vysídlené osoby své potřeby a ve druhém naopak partnerské organizace uvádějí seznam nabídky, respektive s čím pracují, například, které nabízejí rekvalifikační kurzy, které psychosociální pomoc a tak dále. Takže zjednodušeně řečeno, snažíme se sladit poptávku s nabídkou.  V letošním roce jsme přijali komplexní program pro duševní zdraví a psychosociální podporu v našem regionu. V rámci tohoto programu jsme otevřeli centra duševního zdraví v nemocnicích.

Pro zranitelné kategorie vnitřně přesídlených osob a starších vnitřně přesídlených osob, které nejsou schopny samostatného života, jsme vytvořili speciální azylové domy, které provozují především místní komunity s částečnou podporou mezinárodních partnerů. Školíme také psychology, aby uměli lépe s problémy vnitřních uprchlíků pracovat.

Kdo tuto péči financuje? Region? Vláda? Dokážu si představit, že to může být na rozpočet poměrně náročné…

Především se snažíme, aby systém, který vyvíjíme, byl dlouhodobý, tedy aby poskytnul dlouhodobé řešení problému práce s vnitřně přesídlenými osobami. Co se rozpočtu týká, zdroje jsou různé. Některé programy hradí stát, jiné jdou z rozpočtů kraje nebo přímo města, další pak z fondů mezinárodní pomoci.

Podle mých informací začíná být právě s financováním od mezinárodních nevládních organizací trochu problém, protože větší část z nich soustředí své aktivity a pomoc především na východ Ukrajiny, do oblastí takzvaného horkého konfliktu. Pocítili jste případně nějak snížení rozpočtů na péči o vnitřní uprchlíky?

Navzdory přestěhování kanceláří některých mezinárodních partnerů směrem na východ fungují ve Lvovské oblasti dál kanceláře klíčových mezinárodních partnerů. Mezi zahraničními nevládními organizacemi jsou takové, které pracují pouze v krizových podmínkách, takže jejich přesun blíže k válečné zóně je přirozený proces.

Většina lidí, kteří našli útočiště na ubytovnách a v zařízeních dočasné ochrany, další migraci neplánuje, takže péče o ně vyžaduje dlouhodobější strategii

Ale i u těchto partnerů zůstává jejich „know-how“, protože nám na západě zůstávají lidé, kteří v těchto organizacích pracovali, tedy jejich místní zaměstnanci, kteří si už udrží nabyté odborné znalosti, takže například jak psychologové, tak sociální pracovníci, co zůstávají, můžou nadále pomáhat s výzvami, které tu řešíme.

Navíc, jak jsem už naznačila, Ukrajina má Národní koordinační centrum pro ochranu práv osob deportovaných nebo násilně vysídlených v souvislosti s ozbrojenou agresí proti Ukrajině a tahle centrála organizuje práci regionálních koordinačních center a udržuje komunikaci s mezinárodními partnery. Snažíme se vytvořit systém, který by byl o dlouhodobých, strategických řešeních a řekla bych, že zatímco ještě třeba vloni byly naše aktivity spíše chaotické, letos je vše celkem předvídatelné.

Psycholog – nejžádanější profese

V čem jsou tedy hlavní rozdíly při řešení problémů lidí, kteří museli prchnout před válkou, a přitom chtějí zůstat na západě Ukrajiny a nejdou dál do Česka nebo Polska?

V loňském roce jsme byli zaměření především na poskytování humanitární a právní pomoci a také na hledání míst, kde by se uprchlíci mohli usadit. V letošním roce už se dá říct, že ubytovací prostory pro vnitřně přesídlené osoby jsou opravené, fungují a do centra pozornosti se dostala hlavně výzva poskytování psychologické podpory, hledání práce a zapojování lidí do společenských aktivit. Důležitá je také podpora starších lidí a lidí se zdravotním postižením, kteří rozhodně neplánují v blízké budoucnosti opustit území Lvovské oblasti a pravděpodobně zde budou pokračovat ve svých životech. Máme také už k dispozici data, která ukazují, že většina lidí, kteří našli útočiště na ubytovnách a v zařízeních dočasné ochrany, další migraci neplánuje, takže péče o ně vyžaduje dlouhodobější strategii.

Sama jste to už naznačila, pro Ukrajinu bude do budoucna zjevně velkou výzvou množství lidí s posttraumatickou stresovou poruchou, psychologickými problémy, ať už z důvodů ztráty domova, kompletní změny života, ale také ztráty příbuzných, rozpadů rodin. A to nemluvím o problémech válečných veteránů… Kapacity psychologů a psychiatrů schopných pečovat o takové lidi nejsou neomezené, jak k tomu problému přistupujete?

Počty psychologů se oproti loňskému roku výrazně zvýšily. Vloni se ale odborníci věnovali především krizové psychologické pomoci, teď stojíme před výzvou pořádat dlouhodobá terapeutická setkání pro práci s hlubšími problémy vnitřně přesídlených osob. Jenže vyškolit specialistu schopného takto vysoce odborné práce je za pár měsíců nemožné, je to dlouhý proces. Letos navíc zaznamenáváme čím dál větší poptávku po psychiatrech a také odborníků, kteří umí pracovat se závislostmi.

Problém se závislostmi se vyskytuje čím dál více i mezi ženami, je to pravda?

Ženy s dětmi, které ztratily manžela nebo jejichž manžel šel do války, jsou tu ponechány a některé prostě nevědí, co mají dělat se svými životy. Tyto okolnosti je přivádějí na cestu závislosti, ať už na alkoholu nebo na drogách. Oblast práce se závislostmi je naší slabinou. V této oblasti se teprve začínáme orientovat. Plánujeme nově zřízení sedmi center duševního zdraví v sedmi klíčových nemocnicích ve Lvovské oblasti, kde bude pracovat psychiatr, psychoterapeut a psycholog.

Nemáme přesné statistiky o všech problémech souvisejících s poskytováním pomoci vnitřně přesídleným osobám, ale pokud mluvíme o lidech se závislostmi, tak jejich počet se zpětinásobil až zdesetinásobil

Tyto projekty budou pod dohledem místní správy, protože mezinárodní partneři můžou poskytovat pouze psychosociální podporu nebo primární psychologickou péči, ale nejsou oprávněni poskytovat psychiatrickou péči. To jsou pozice, kde je nutné lékařské vzdělání.  Zrovna před naším rozhovorem jsem měla schůzku se zástupci odborů zdravotnictví, školství a sociální ochrany, abychom zorganizovali pět až šest velkých mezisektorových setkání pro zhruba tisícovku lidí, kteří v rámci těchto odborů pracují s dětmi a vnitřně přesídlenými osobami.

Vloni jsme také na všech školách v našem kraji spustili edukační program zaměřený na duševní zdraví, kde rodičům a učitelům vysvětlujeme, co se děje nebo může dít s jejich psychikou. Ten program je určen nejen vnitřním uprchlíkům, ale také lidem, kteří s nimi přijdou do kontaktu, ať už osobně nebo online. Musím říct, že to pomohlo, protože se zájem o psychologickou podporu nebo péči v rámci této skupiny osob značně zvýšil.

Existují už statistiky, které by nějakým způsobem mapovaly, jakým psychickým problémům uprchlíci čelí? Co je potřeba řešit nejpalčivěji?

Nemáme přesné statistiky o všech problémech souvisejících s poskytováním pomoci vnitřně přesídleným osobám, ale pokud mluvíme o lidech se závislostmi, tak jejich počet se zpětinásobil až zdesetinásobil. Vést statistiky v rámci péče o duševní zdraví, ale i závislosti v nemocnicích je složité, protože plno lidí přichází opakovaně, ale s různými problémy nebo potřebami. Nemocniční zařízení vedou údaje o poskytnuté péči, ale neevidují, jestli člověk přijde vícekrát s různými žádostmi.

„Žádná ekonomika by to nevydržela“

Zvýšenou péči psychologů a psychiatrů potřebují také děti. K jejich vnitřní pohodě asi nepřispívá ani fakt, že řada dětí vnitřních uprchlíků stále studuje online. Pokud připočteme období covidu, vyrůstá tu poměrně velká skupina dětí, které prakticky přišly o kontakt s vrstevníky, o tradiční frontální výuku, možná o vzdělávání jako takové. To do budoucna může představovat obrovský problém, nebo se mýlím?

Tam, kde není vyřešena otázka včasné psychologické pomoci rodičům, děti často školu offline nenavštěvují. A ano, jsou případy, kdy osobně také nevěřím, že studují online, i když to říkají. Situace je taková, že stát nemůže na legislativní úrovni přikázat rodičům, aby posílali své děti do školy na frontální výuku, pokud řeknou, že studují online v oblasti, odkud utekli.

Naší strategií na krajské úrovni proto teď je, že se snažíme koordinovat různá oddělení mezi sebou, abychom alespoň s těmito lidmi neztratili kontakt a případně jim poskytovali psychosociální pomoc. Často je to tak, že pokud si matka po útěku sehnala práci a pracuje, zvyšuje se pravděpodobnost, že dítě bude chodit do školy, protože nebude moct být doma samo. Když je ale matka doma, často ponechává děti na online výuce, aby se necítila osaměle. A kontrolovat docházku dětí online je pro nás velice obtížné.

Pokud dítě studuje dejme tomu v Záporoží online, nemůžeme ho donutit, aby chodilo do „offline školy“ tady ve Lvově. Obecně jsme ale vysledovali, že když rodiče mají práci a zvládli i po útěku žít relativně normální život, snižuje to počet problémů, které musíme řešit.

To je ale asi opět spojeno s rekvalifikačními programy. Kolik lidí, kteří se rozhodli zůstat ve Lvovské oblasti, projevilo zájem o rekvalifikaci nebo hledání nové práce?

Jsou lidé, kteří měli nějaké odborné znalosti a uplatnili se i po útěku ve svém oboru. Ti jsou samostatní a nemusí je dotovat stát. Pak jsou ale další kategorie vnitřně přesídlených osob, které se práci nesnaží najít. Na úřady práce se hlásí jen velmi málo vnitřně přesídlených osob. A i když existuje státní program rekvalifikací, zaměstnavatelé nabízejí na trhu práce spoustu nabídek a vláda poskytuje podporu zaměstnavatelům, kteří najímají vnitřní uprchlíky, evidujeme někdy třeba deset volných pracovních pozic na jednoho vnitřního uprchlíka. A to jsme zpět u psychologické podpory. Ta je zkrátka nejpalčivějším problémem, protože ti lidé potřebují namotivovat k tomu, aby byli schopni jít dál. Aby zkrátka nečekali „na návrat“, ale pokračovali ve svých životech jinde.

Nebylo by řešením snižování finanční podpory, pokud si lidé do nějaké doby nebudou schopni nalézt práci nebo se o to nebudou snažit? Tak je to nastavené například v Česku, když lidé ztratí zaměstnání.

Jak jsem zmínila, lidé s vyšším vzděláním nebo počty titulů tyto problémy většinou neřeší. Je běžné, že pracují i v několika zaměstnáních nebo jsou samostatně výdělečně činní. Mezi uprchlíky z východu se ale nachází velký podíl lidí, kteří nemají žádné specializované vzdělání. Téma případného odnětí sociálních dávek je složité.

Řešili jsme ho na několika posledních jednáních našeho ústředí a vyvolalo to velkou diskusi. Proti odnětí sociálních dávek, pokud člověk nechce pracovat, se postavil ombudsman pro lidská práva a tak dále. Nakonec ale nakonec zvítězily argumenty ekonomů, protože Ukrajina si nemůže dovolit mít tolik nezaměstnaných. Žádná ekonomika na světě by to nevydržela.

Pokud člověk bydlí v azylovém domě, dostává ubytování a stravu zdarma, nejde to tak dělat navěky. Takže počínaje lednem 2024 budou nastavena nová pravidla pro pobírání pomoci. Každý vnitřní uprchlík schopný práce bude muset po dvou až třech měsících pobírání pomoci jít na úřad práce a začít si hledat práci, protože jinak ztratí možnost pobírat podpůrné dávky. Stát sice platí menší podporu i vnitřním uprchlíkům, kteří pracují, ale to jsou částky, které stačí tak na zajištění stravy.

Musíme zkrátka zařídit, aby více lidí, kteří k nám přišli, a jsou v té „zranitelné kategorii“ vnitřně přesídlených osob, mělo motivaci účastnit se rekvalifikačních kurzů nebo třeba využilo grantů našich zahraničních partnerů na zahájení vlastního podnikání. Být uprchlíkem je těžké, ale ta síť nabízené pomoci k restartování života tu funguje a snažíme se, aby podchytila větší skupinu lidí.