Čína má dlouhodobý problém s terorismem. Stovky lidí mají za poslední roky na svědomí útoky vedené příslušníky Ujgurů – muslimského etnika žijícího v západní čínské provincii Sin-ťiang. Právě na tento region cílí i propaganda ze strany tzv. Islámského státu, Al-kájdy a dalších. Rozhovory s ujgurskými bojovníky ale ukazují, že spíš než náboženský fanatismus je žene vidina samostatnosti.

Čínská vláda razí ve světě svoji verzi toho, co se v Sin-ťiangu děje. Podle ní jsou ujgurští teroristé stejní jako v Evropě ostatní džihádisté; mezi Ujgury se šíří náboženský extremismus, proto jich tisíce uprchly do Sýrie, aby tam s místními bojovníky vytvořili islámský chalífát.

Západní pozorovatelé však dlouhodobě upozorňují na mnohem světštější příčiny ozbrojeného odporu tohoto etnika turkického původu – touze po pomstě a vytvoření vlastního státu nezávislého na Čínské lidové republice. Nový rozhovor s devíti ujgurskými bojovníky v Sýrii nasvědčuje právě tomu, že jejich agendou je spíše “separatismus” a pomsta než fanatický džihád v boji za nastolení islámského řádu ve světě.

Jediná cesta vede ven

Sin-ťiang je sice oficiálně ujgurskou autonomní oblastí, fakticky zde ale vládne přímo čínská centrální vláda. Sin-ťiang je dlouhodobě kolonizován čínskými přistěhovalci z majoritního etnika Chan. Zatímco v roce 1955 tvořili Ujguři 73 % z 5,11 milionů obyvatel provincie, v roce 2015 už to bylo pouhých 46 % z celkových 23,6 milionů.

Nátlak není jen kulturní (například tlak na konzumaci vepřového masa), ale hlavně ekonomický. Pokud chtějí Ujguři studovat vysokou školu nebo zastávat vládní funkce, musí bezpodmíněnečně umět čínsky. Tento nátlak je v posledních letech také doprovázen tvrdou represí a zakazováním náboženských projevů.

Od roku 2016 došlo k masivnímu nárůstu množství policistů, policejních stanic a také zapojení nových technologií a kamerových systémů do neustálého sledování veškerých aktivit místní populace. Při jakémkoliv náznaku neloajality vůči čínskému režimu jsou Ujguři posíláni do vězení nebo převýchovných táborů.

To vše podle pozorovatelů vytváří atmosféru strachu, z níž často není jiné cesty ven než útěk ze země. Masový exodus posiluje exilové skupiny ujgurského disentu, které jsou často organizované pod vlajkou islámu. Ty představují jednu z nejjednodušších cest, jak se dostat do vytoužené lokality, najít si v ní práci a v konečné fázi, především u mladých mužů, jak získat výcvik pro budoucí boj s čínským nepřítelem.

Syrská válka jako cvičiště

Nová velmi detailní zpráva od Associated Press poskytuje unikátní vhled do příběhů devíti ujgurských bojovníků v Sýrii. Zdá se, že jejich motivace pro boj v místní občanské válce je především pomsta Číně, bezvýchodnost situace ve vlastní domovině a absence alternativ. Článek rozhodně stojí za přečtení celý; zde jen stručné shrnutí a výběr z toho nejdůležitějšího.

Příběh Aliho, chudého pěstitele bavlny, začal v roce 2009 po již zmíněných násilnostech v Urumči. Bez jakýchkoliv důkazů byl mučen a perzekvován za protesty a násilí, kterých se nijak neúčastnil. Jeho rodiče jej pomocí tučných úplatků, které si jen sotva mohli dovolit, dostali z vězení, ale na svobodě svobodný nebyl.

Nemohl si koupit lístek na vlak, nemohl si pronajmout pokoj v hotelu. A tak začala jeho cesta, na jejímž konci byl o několik let později vytoužený výcvik s kalašnikovem, ironií osudu plným levných čínských nábojů, nejdříve ve výcvikovém táboře a nakonec naostro v syrském konfliktu.

Džihádisté studující sionismus

„Bylo nám jedno, jak úspěšný ten boj je, nebo kdo je to Assad. Chtěli jsme se jen naučit používat zbraně a vrátit se do Číny,“ prohlásil Ali.

Nakonec však nebyl s bojováním v cizí válce spokojený. Do Číny se vrátit nemůže, a tak je zpět v Istanbulu, přes který se do Sýrie dostal, a prodává tam mléko.

Podobný je příběh i dalších z více než 10 tisíc Ujgurů, kteří od roku 2013 opustili Čínu, aby šli bojovat do Sýrie.

Například Rozi Mehmet, který se před třemi lety dostal do výcvikového tábora Turkestánské islámské strany (strana usilující o obnovení nezávislého Východního Turkestánu, někdejšího státu krátkodobě existujícího na území Sin-ťiangu). Spolu s dalšími o půl roku později bojoval v Sýrii, nikoliv za Alláha nebo přislíbené panny, ale za svou vlast.

Zajímavé také je, že inspiraci Ujguři nacházejí i na nejnečekanějších místech – třeba v Izraeli. Ali sám byl ve skupině, která četla knihy o sionismu, a společně řešili, jak postup při budování samostatného židovského státu aplikovat ve své vlasti. Žádný arabský džihádista by asi knihu o úspěchu sionismu do ruky nevzal…

Terč: Hedvábná stezka

Nicméně zdá se, že si Ujguři začali uvědomovat, že bojem v Sýrii nic nezískají a nezávislost vlasti zůstává v nedohlednu. S očekávaným Assadovým vítězstvím začali Ujguři Sýrii opouštět. S velkou pravděpodobností ale budou dál v zahraničí bojovat proti Číně.

Projekt Jedno pásmo, jedna cesta, známý také jako Nová Hedvábná stezka, totiž prochází oblastmi, ve kterých mezinárodní islamistické skupiny často a bez většího omezení operují. Dá se očekávat, že na plánované čínské infrastrukturní projekty budou Ujguři čím dál častěji útočit.

První útok financovaný Al-Kájdou a provedený ujgurskými bojovníky byl vedený na čínskou ambasádu v Kyrgyzstánu v roce 2016. Červnová poprava dvou čínských misionářů rukou Islámského státu v pákistánské provincii Balúčistán, klíčovém bodě Hedvábné stezky, by podle Associated Press také mohla zapadat do tohoto kontextu.

Na Blízkém východě a ve Střední Asii tak zřejmě vzniká další začarovaný kruh a spirála násilí. Ujgurský ozbrojený odpor a terorismus v Číně a mimo Čínu je převážně reakcí na čínské represe. Ujguři zahnaní do kouta se brání, jak umějí. Islamismus a účast na mezinárodních teroristických aktivitách je pro ně jedním z mála dostupných nástrojů v boji proti útlaku.