MAPA JUSTICE. Jak číst několik po sobě jdoucích rozhodnutí soudů, které si v hodnocení zákonnosti odposlechů protiřečí? Jsme svědky „odposlechové revoluce“, kdy soudy hledají novou cestu v posuzování toho, co je ještě v mezích zákona, a co už ne? A jak se má laická veřejnost smířit s tím, že soudy různých instancí dokážou při hodnocení téže konkrétní situace vynášet diametrálně odlišné rozsudky?

Advokát a prezident Unie obhájců Tomáš Sokol detailně rozebírá třecí plochy, které se v souvislosti s odposlechy v poslední době vynořují. Ale nejde podle něho jen o odposlechy.

Citlivý je každý podobný zásah do soukromí, vedle klasického odpolechu ale může jít třeba o nahrávání hovoru na veřejně přístupném místě, kde není třeba k povolení souhlas soudce. Sokol zmiňuje i prohlídky v kancelářích advokátů, které v minulých letech přinášely řadu střetů mezi obhájci na straně jedné a policií a státními zástupci na straně druhé.

„To vše v takto citlivé oblasti, kdy dochází každým odposlechem k zásahu do ústavou chráněných práv občanů, minimálně do práva na soukromí, v některých případech na nedotknutelnost obydlí, v podstatě automaticky zaručují nestálou situaci a z ní pak plynoucí rozhodnutí, která následně vzrušují média a do značné míry iritují veřejnost,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Tomáš Sokol.

Když sledujeme dění kolem odposlechů a jejich zákonnosti, zdá se, jako by na povrch vylézaly věci delší dobu skryté někde pod povrchem. Jsme svědky nějakého dlouhodobějšího obratu v postojích justice?

Budete-li po nějakou dobu sledovat právnické časopisy, zjistíte, že v této oblasti pořád „vylézají na povrch věci, tam nějakou dobu ukryté“. Jinými slovy praktická aplikace nebo jen analýza právní normy odhalí, že existuje výkladový problém, protože prostě existuje víc interpretačních možností. Někdy to je důsledek legislativní chyby, v jiných případech to prostě napsat lépe nešlo a je nutné se dobrat nějakého jednotícího závěru. Tím v té vrcholné fázi bývá judikatura Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, v některých případech i rozhodnutí nižších soudů, publikovaná v tzv. zelené sbírce. Vychází také modrá sbírka, v níž jsou judikáty Evropského soudu pro lidská práva, také svého druhu zlomové. „Zjevování“ se problémů a případné spory o to, jak je řešit, tedy nejsou ničím neobvyklým.

To je odpověď, která jistě uspokojí právního profesionála, nicméně laický lid může být zmaten třeba vývojem v kauze bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. Ale to jen pro příklad, problematických věcí bylo v poslední době víc.

V daném případě jsou spory o výklad vedeny ve vztahu ke dvěma ustanovením trestního řádu. Jednak ve vztahu k § 88 tr. řádu, který umožňuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu, ale současně stanoví podmínky, za kterých lze takový odposlech nařídit a případný záznam použít jako důkaz. Druhým ustanovením je § 158 d) tr. řádu, který upravuje sledování osob a věcí a na jehož základě lze mimo jiné povolit i to, čemu se obecně říká odposlech či prostorový odposlech, tedy sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové či obrazové záznamy a při tom zasaženo do nedotknutelnosti obydlí. K tomu už jen pro ilustraci toho, že nejde o výkladový problém ojedinělý, připomínám, že spor je veden o to, jak má být například vykládáno ustanovení § 85 b) tr. řádu (prohlídky u advokátů), a to přesto, že v tomto směru už dost nejasností odstranilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Tomáš Sokol. Foto: facebookový profil AK Brož & Sokol & Novák

Výkladový problém týkající se toho, za jakých podmínek lze provádět tzv. odposlechy, má hned několik problémů dílčích. Prvým je, který soud by měl být místně příslušný pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení prostorového odposlechu. A druhý problém se týká toho, za jakých podmínek. Ten se ale také ještě štěpí na problém, kdy jsou tyto podmínky splněny, a další, do jaké míry soud, který nařizoval nebo povoloval odposlech, své opatření odůvodnil. Míněno tak, aby opatření bylo přezkoumatelné.

Veřejnost je podle vás k rozporným nálezům kolem odposlechů citlivá oprávněně?

Jistě, to vše v takto citlivé oblasti, kdy dochází každým odposlechem k zásahu do ústavou chráněných práv občanů, minimálně do práva na soukromí, v některých případech na nedotknutelnost obydlí, v podstatě automaticky zaručuje nestálou situaci a z ní pak plynoucí rozhodnutí, která následně vzrušují média a do značné míry iritují veřejnost. Nejde tedy podle mého názoru o obrat v postojích justice či první „vlaštovku“, ale o vcelku logický vývoj, byť provázený někdy dost dramatickými průvodními jevy. Takovým dramatickým průvodním jevem bylo rezolutní zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci, kterou označujete jako kauzu dr. Ratha, v níž Vrchní soud dost zásadním způsobem odmítl použitelnost důkazů získaných odposlechy. Většinově kvůli tomu, že jejich odůvodnění nebylo dostatečné pro posouzení, zda byly odposlechy nařízeny či povoleny důvodně. Dle Vrchního soudu v Praze chyběla jistota, že soud náležitě zvážil, zda zásah do výše zmíněných ústavních práv nařídí či povolí.

Pak ovšem následovala stížnost pro porušení zákona ze strany ministra spravedlnosti…

… a kterou já osobně považuji za hodně nesystémový až možná neústavní krok. A pak rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl na podmínky, za kterých byly odposlechy nařizovány či povolovány a úroveň rozhodnutí, dost jiný názor než Vrchní soud v Praze.

Jak tento rozpor číst?

Je nutné mít na paměti, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývalo konkrétními postupy soudů v konkrétním případě. Může být do určité míry orientací v podobných případech, ale jen do určité míry, protože vždy bude na konkrétním soudu, jež opatření vydává, do jaké míry si vyžádá, respektive budou předloženy a bude považovat za dostatečné argumenty o tom, že je třeba nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu anebo povolit prostorový odposlech. A na posouzení okolností daného případu.

Co to znamená pro lidi, kteří by měli pochybnost o tom, zda v jejich případě byl odposlech povolen řádně, pokud se o něm tedy vůbec dozvědí?

Zatím nepříliš využívaným zdrojem informací o tom, jak má opatření vypadat či jaké má mít náležitosti, přinášejí nepříliš známá a zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná na základě § 88 odst. 8 tr. řádu. Toto ustanovení umožňuje tomu, kdo byl odposloucháván a nedozvěděl se to v průběhu trestního řízení, aby byl po právní moci skončení věci informován o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a takto informované osobě dává právo obrátit se na Nejvyšší soud s návrhem na přezkoumání zákonnosti příkazu. V některých případech Nejvyšší soud konstatoval, že příkaz byl vydán nezákonně, zejména vzhledem k absenci přesvědčivého rozhodnutí. Míněno přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí.

V databázi Nejvyššího soudu se v roce 2017 objevilo deset nových rozhodnutí o těchto přezkumech. Proti počtu povolených (a skončených) odposlechů je to křiklavě nízké číslo.

Ve čtyřech z těchto deseti případů soud zjistil, že zákon porušen nebyl. Ve třech naopak ano. Celkový počet případů, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že při povolování odposlechu byl porušen zákon, od roku 2012 narostl na 11. 

Ony průvodní jevy jsou ovšem často dramatické možná až příliš.

Obecněji řečeno je zde trvalejší spor o to, jak mají soudy v uvedených věcech rozhodovat, což je, jak jsem v úvodu uvedl, vcelku nikoliv neběžná situace. Logickým, ale trochu nepříjemným faktem je, že tato diskuze se nevede ve „sterilním“ akademickém prostředí, ale v souvislosti s jednotlivými případy, které jsou mnohdy velmi vypjaté, sledované médii, a tedy rozličným způsobem komentované z úhlů pohledu, které jsou ve skutečnosti dost irelevantní. Tak například prezident republiky začne vyhrožovat soudci, který byl jedním ze tří členů senátu, jenž měl na Vrchním soudě zmíněný odlišný názor na podmínky povolování či nařizování odposlechů, což je prvek, který v akademické diskuzi působí hodně cizorodě. Podobně pak různé spekulace o vnitřních motivech rozhodování soudců, přičemž ani ty nelze vyloučit úplně, ale v rámci zmíněné diskuze jsou bezpředmětné. Podstatné je, zda se lze dobrat jednoznačného výkladu, což v daném případě tak úplně možné není.

Hodně se mluví i o roli státních zástupců, kteří dokázali z nejednoznačného výkladu těžit ve svůj prospěch.

Ano, do toho všeho, jak zmiňujete i ve své otázce, přišla i dost nešťastná praxe státních zastupitelství, která si vybírala v mezích toho, co jim právní předpisy umožňovaly, soudy, u nichž podávala návrhy na povolení či nařízení odposlechů nebo návrhy na vzetí do vazby. Lidsky je to pochopitelné, méně již z pohledu práva nebýt odňat svému soudci. A tak se pochopitelně vyrojily s postupem doby spekulace o tom, že tak činí ve vztahu k soudům, u nichž očekávají mnohem vstřícněji naladěné soudce, nebo prostě soudce, kteří nemají tak přísně stanovena kritéria pro zmíněné rozhodování. Tuto praxi, ať již byla ve skutečnosti motivována čímkoliv, dost zásadně odsoudil Ústavní soud a lze doufat, že tento problém již je do budoucna vyřešen.

Existuje modelový popis toho, jaké nepravosti se v přípravném řízení dějí? Případně kdo je viníkem takového stavu?

Hledání viníků je v českých zemích oblíbená kratochvíle, v daném případě to ovšem bude trochu problém, samozřejmě pokud se na věc nedíváme jako pan prezident. Ustanovení upravující nařizování či povolování odposlechů jsou ustanovení, která mají umožnit a současně regulovat odposlechy. A jejich použití z logiky věci přichází v úvahu v relativně velmi raných fázích trestního řízení, obvykle ještě před zahájením trestního stíhání a namnoze mají sloužit k obstarání zásadních důkazů o tom, zda je trestná činnost páchána anebo k vyvrácení tohoto podezření. Z logiky věci tedy nemohou soudy, které rozhodují, mít k dispozici nějaké skutečně zásadní a konkrétní informace na úrovni důkazů, které mají v době, kdy rozhodují o podané obžalobě. Vždy se tak trochu pracuje s hypotézami, spekulacemi, indiciemi a neprověřenými informacemi. Na druhé straně ale leží hrozba nedůvodného zásahu do občanských práv, a proto je na soudy vyvíjen tlak, aby rozhodovaly skutečně zodpovědně a podobně zodpovědně pak svá rozhodnutí odůvodňovaly. Co to je „dostatečná zodpovědnost“ či jakýkoliv jiný obecně použitelný pojem, anebo do jaké míry je naplněna dikce zákona, kterou jsem tímto pojmem zestručnil, je pak velmi často věcí diskuze a osobního názoru. V tomto směru nikdy žádná exaktní pravidla existovat nebudou.

Žádný globální viník tedy podle všeho neexistuje.

Ne. Ale je na státním zástupci, aby v konkrétním případě dostatečně odůvodnil svůj návrh na nařízení nebo povolení odposlechu, a na soudu, aby pečlivě zvážil svoji místní příslušnost a pak stejně pečlivě posoudil důvodnost návrhu. Což se ne vždy děje. A jen na okraj podotýkám, že dost identické to je či bylo v případě rozhodování o vazbě nebo o nařízení domovní prohlídky.

A to, co vidíme v mediálně nejsledovanějších kauzách?

Vcelku logicky taková situace nehrává i excesům, tedy zneužití systému k prosazování řekněme partikulárních, či dokonce protiprávních zájmů. Jenže ve skutečnosti jde spíše o prosazování „svatého“ přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, že podezřelý je pachatel a kdo nejde s námi, jde s ním.

Článek je součástí projektu Mapa justice, který HlídacíPes.org připravuje za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Cílem projektu je zmapovat skutečné vlivy v české justici, popsat osoby a skupiny, které mají na její chod rozhodující vliv.