KOMENTÁŘ. V souvislosti s možnými žalobami na stát kvůli škodám způsobeným vládními opatřeními se objevuje myšlenka, že by majitelé firem žaloby nejen podávat mohli, ale dokonce měli – aby se sami vyhnuli hrozbě postihu. Jde o konstrukci o péči řádného hospodáře a poškození vlastní firmy, které orgány činné v trestním řízení občas využívají v trestním řízení. Týkat se to ale může i obecních i městských zastupitelů, píše v komentáři pro HlídacíPes.org advokát Tomáš Sokol.

Prakticky každá činnost, jejíž součástí je oprávnění disponovat nějakým způsobem s cizím majetkem, je také formou správy cizího majetku.

Počínaje dělníkem, který převzal nástroje potřebné k výkonu své práce od zaměstnavatele, přes jednatele s. r. o., člena představenstva akciové společnosti, ministry, primátory, starosty a obecně zastupitele, též i pokladní spolků až ke generálnímu řediteli banky mají všichni nějakým způsobem v zákoně zakotvenou povinnost řádné péče o svěřený majetek.

Závazek řádně pečovat

Zastupitelé dokonce podle zákona o obcích, o hlavním městě Praze nebo o krajích slibují na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě a v zájmu obce, Prahy či kraje. Orgánům obchodních korporací tuto povinnost vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí ukládá občanský zákoník.

Pro jistotu pak ještě bývá zvykem v obchodních společnostech, že statutární zástupci nebo členové statutárního orgánu (akciová společnost) mají ve smlouvách o výkonu své funkce navíc i závazek řádně pečovat o svěřený majetek.

Až potud je to v podstatě jednoduché. Složité to začíná být ve chvíli, kdy není jasné, kam až tato péče má sahat. Součástí péče řádného hospodáře je i vymáhání pohledávek. Například ve zmíněném zákoně o obcích je výslovně uvedeno, že obec je povinna včas uplatňovat právo na náhradu škody. A podobně i v ostatních zákonech upravujících práva a povinnosti územních celků.

Pro úplnost dodávám, že stejnou povinnost má ale také insolvenční správce, který by měl vymáhat pohledávky úpadce, a to v zájmu jeho věřitelů a jejich co nejvyššího uspokojení.

Podmínkou nároku na náhradu škody je protiprávní jednání, majetková újma a příčinná souvislost mezi prvým a druhým. Případně zavinění. V případě škod utrpěných v souvislosti s koronavirovou karanténou je to zase o něco složitější.

Ministerská klička

Omezení či zákazy byly ukládány zprvu podle krizového zákona, později podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Krizový zákon má dnes již pověstný § 36, který jasně hovoří o tom, že je povinností vyhlašovatele nouzového opatření uhradit škody, které v příčinné souvislosti s ním vznikly. Tedy není ani zapotřebí protiprávní jednání, ale jen škoda a příčinná souvislost mezi ní a vyhlášeným zákazem.

Zákon o ochraně veřejného zdraví, podle kterého stejná omezení vydávalo Ministerstvo zdravotnictví, takové ustanovení nemá.

Část právníků dovozuje, že i přesto, vzhledem k tomu, že šlo o omezení v rámci nouzového stavu, odpovídá vyhlašovatel, tedy Ministerstvo zdravotnictví. Ve skutečnosti ale stát. Jiní právníci tvrdí, že nikoliv, což působí další nejasnost.

O tom, jaký je rozsah škody, na jejíž úhradu bude nárok, se vedou diskuze, nicméně je zřejmé, že minimálně z části může být uplatnění takového nároku úspěšné.

Jde o to, co způsobil koronavirus, například tím, že nepřijeli turisté z Itálie, a co čistě příkaz zavřít provozovnu, kupříkladu trafiku, kam by lidé asi chodili i v době epidemie. Jde tedy o příčinnou souvislost.

Dobrý hospodář žaluje

V takto nejisté situaci se lze dobrat k závěru, že pokud v rámci posouzení s péčí řádného hospodáře, včítaje v to třeba i právní analýzu, dospěje zodpovědná osoba k závěru, že jí spravovaný subjekt má na náhradu škody nárok, uplatní jej a stát odmítne platit, nezbývá než podat žalobu. Nikoliv ale proto, že dotyčný řádný hospodář vysloveně chce, ale protože musí.

Ten, kdo by nárok neuplatnil, a tím způsobil na jím spravovaném majetku škodu spočívající ve snížení objemu tohoto majetku o neuhrazenou škodu, se vystavuje riziku možného postihu pro porušení zmíněné povinnosti péče řádného hospodáře, jinak též řádné správy cizího majetku.

Postih může být dvojího rázu. V případě, že by šlo o hrubou nedbalost, by přicházel v úvahu postih dle trestního zákoníku. Kdyby o takový případ nešlo, pořád ještě zbývá možnost civilní žaloby toho, komu škoda vznikla, proti tomu, kdo škodu způsobil.

Typicky například akcionáři akciové společnosti, jejíž představenstvo nenárokovalo náhradu škody způsobené krizovým, respektive nouzovým opatření za krizového zákona. Zejména pak, pokud jiná akciová společnost v podobném postavení, ale aktivnější, náhradu škody získala.

Z toho všeho vyplývá ještě jeden jediný logický závěr. Pokud se advokáta klient za této situace zeptá, co by měl dělat, a advokát není schopen jednoznačně dovodit, že klient nemá na žádnou náhradu škody nárok, ale pouze je schopen tvrdit, že nárok zde je, byť je sporné, v jaké výši bude prosazen například soudním řízením, nezbývá než doporučit vymáhání tohoto nároku, a to včetně podání soudní žaloby.

Pak nemůže nikdo nic vyčítat ani správci cizího majetku, ani advokátovi, že chybnou radou způsobil škodu. Právní praxe vychází z toho, že ten, kdo spravuje cizí majetek, sice nemusí detailně rozumět problematice škodní události, ale jeho povinností je si v takovém případě sehnat kvalifikovaný odborný názor, v tomto případě kvalifikovaný odborný názor právníka.