ROZHOVOR. Vypadá to, že si v Bruselu všimli, že se v Evropě poněkud mění vítr – a vzali si k ruce kompas: Kompas konkurenceschopnosti. V něm Evropská komise slibuje změny v ekonomickém směřování EU, podporu inovací, energetické bezpečnosti i snížení byrokracie. Dá se to brát i jako přiznání, že jsme došli se záplavou regulací a opatření do slepé uličky, z níž chceme ven?

„Mně to samozřejmě evokuje parafrázi známé hlášky z filmu Pelíšky: práce s kompasem, to není jako práce s buzolou, děti! Kompas většinou ukazuje jen na jednu stranu, jenže problém s politikou, ekonomikou a se sociálními vědami, na rozdíl od exaktních věd je, že tam většinou nic neukazuje jedním směrem. Je to komplex doplňujících faktorů neustále ovlivňovaných lidským konáním; občany a politiky Evropské unie, ale i externími hráči jako je Čína, Spojené státy, Donald Trump a další osoby,“ říká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Dokument typu Kompasu je podle mne sám o sobě dobrá myšlenka: „Je určitě dobře reagovat na tragicky vyznívající Draghiho zprávu o tom, jak to funguje a nefunguje v Evropské unii. Druhá věc ale je najít to správné řešení a hlavně ho být i schopen prosadit a realizovat. Což je asi ten největší balvan na cestě.“

Rozhovor je textovou verzí podcastu Bruselská setba, který upozorňuje na nové nařízení a zákony s původem v Bruselu a na jejich dopady na Česko. Připravuje jej šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Asi nikdo nebude rozporovat, že – a budu citovat přímo z Kompasu – „přílišná složitost a nahromadění regulací brzdí konkurenceschopnost Evropy“. Plyne z toho, že teď má EU v plánu začít své směrnice, nařízení, regulace a akty spíše škrtat, než chrlit nové?

Ono to tak navenek vypadá, ale toho razantního škrtání je tam málo. Navíc, jak se říká, není dobré vylít s vaničkou i dítě. Každá ta regulace, zákon, evropský předpis byl původně veden nějakou dobrou myšlenkou – ne vždycky byla dobrá pro všechny, to jistě ne, ale nějaké ratio, proč to vzniklo, bylo. I když pro někoho pak může být daná regulace nesnesitelná, nákladná, obtížná, má i své pozitivní efekty. To si musí při tom škrtání všichni uvědomit a vyhodnotit si pro a proti. Protože, (a to už vidíme i dnes třeba u diskuse o spalovacích motorech), ať je nějaký předpis třeba pitomý, když už je na stole, a jeho příjemci se na něj začnou nastavovat, smíří se s ním a investují do jeho implementace, vznikne logicky i opozice proti jeho zrušení.

V textu Kompasu je zmíněno nějakých čtyřicet návrhů nových opatření a patnáct konkrétních změn legislativy. Protože se v podcastu Bruselská setba bavíme obvykle o právu, co je z tohoto hlediska právě ten Kompas konkurenceschopnosti?

Ten dokument je něco, čemu se říká soft law, měkké právo. Hard law, to jsou opravdu zákony, pravidla, která jste povinni dodržovat, soft law je něco, co je okolo, ale co má významný vliv i na to tvrdé právo. Ten dokument, kterým je Kompas, se nazývá communication, komunikace. Je to formalizované sdělení toho, co si Evropská komise, coby nejvyšší výkonný orgán EU, myslí o konkrétních věcech, o tom, kde jsou problémy, kde vidí jejich řešení a čeho chce dosáhnout na legislativní úrovni.  Je to v podstatě takový plán toho, co komise zamýšlí. A má často i funkci lakmusového papírku nebo nasliněného prstu ve větru, kdy se zjišťuje, z které strany fouká vítr; čili to, jak na to bude Evropský parlament a vlády členských států reagovat. Zda to podpoří, nebo budou proti.

V tomto případě to vypadá, že Evropská komise ten vítr trefila. Když třeba vidíme nedávné výsledky německých voleb, tak vítěz a očekávaný kancléř Merz říká, že by chtěl zapracovat právě na konkurenceschopnosti své země, že by rád některé změny regulací, třeba opatření týkajících se spalovacích motorů. A spousta lidí si řekne, pokud chce Evropská komise teď něco měnit, neměla by tedy měnit ten zlopověstný Green Deal?

I toho se to určitě dotkne. Nejen Kompas, ale celá ta změna nálady, politického mínění i vnější faktické reality bude mít nepochybně vliv i na změnu právních předpisů, které tvoří Green Deal. Připomeňme, že ta nařízení v sobě mívají zabudovaný interní mechanismus pro pravidelné vyhodnocování toho, jestli fungují, zda se plní a zda a jak se mají změnit a upravit. U českých zákonů to není zvykem, ale u evropských nařízení nebo směrnic upravujících celá odvětví je to běžné. A je to tak i u všech předpisů, které se týkají Green Dealu či reportingu ESG. V době, kdy se to schvalovalo, řada z těch, kteří ty předpisy prosazovali, počítala spíše s tím, že revize půjde směrem k přitvrzení. To ale neznamená, že teď se naopak nebude ubírat – spíše bude.

I když má Evropská unie mnohem lepší výsledky v realizaci strategií, než Česká republika, pořád to neznamená, že se to povede a že se to povede rychle.

Je také dobré si připomenout, že u Green Dealu nemělo jít jen o dekarbonizaci, tedy o snahu bránit se klimatické změně, ale druhá zásadní podmínka byla, že to povede i ke zvýšení blahobytu všech občanů Evropské unie. A na to jako by se přestal brát úplně ohled. Předpoklad třeba byl, že elektroauta ve velkém nahradí běžná auta a pojede se dál, ale tak to zjevně není, jak vidíme. Takže bude nutné jít zpátky i do tohoto základního kritéria Green Dealu tak, aby ta opatření fungovala v rámci celé ekonomiky.

To, co se Evropské unii pravidelně vyčítá, je ohromný nárůst byrokracie, různých povinností, administrativní zátěže, nejrůznějšího reportování a tak dále. V tom Kompasu konkurenceschopnosti je vyčísleno, že se má ta administrativní zátěž snížit nejméně o 25 %, u malých a středních podniků dokonce o 35 %. Je tam možné najít i propočet, že za pět let by to mělo firmám ušetřit skoro 40 miliard eur. Není to ale jen střílení od boku, nadhodit 25 %, 35 %?

Jak se říká, slibem neurazíš, neboli „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit…“ Nechci tvrdit, že tam nebyl žádný reálný propočet, ale úplně důvěru to nebudí. Nicméně rolí každého zákonodárce a každého státu, i Evropské unie jako celku, má být primárně vytvářet prostředí, ve kterém budou občané a firmy fungovat a kde jim nic, nebo jen v nutné míře, nebrání v tom, aby prosperovaly. K tomu chce směřovat i Kompas konkurenceschopnosti. Za skoro všechny věci, které v něm jsou napsané, se dá v zásadě postavit, říct, že mají hlavu a patu. Vidím tam ale dva problémy. Za prvé zahrnuje hodně oblastí a chybí tam prioritizace, kdy si řekneme, co je to hlavní, co chceme a co budeme dělat. Když dojde na lámání chleba a na pořad jednání se dostanou tři různé věci, které si budou vzájemně konkurovat, bude nutné se mezi nimi rozhodnout. Potřebujeme proto vědět, jestli je primárním cílem ekonomický růst nebo třeba rozvoj evropských vysokých škol, vzdělanosti, inovativnosti, rozvoj podnikání či cokoliv jiného. A druhý problém je, že něco jiného je napsat ta opatření na papír a něco jiného je prosadit je a implementovat. I když má Evropská unie mnohem lepší výsledky v realizaci strategií, než má Česká republika, pořád to neznamená, že se to povede a že se to povede rychle.

Nějaký návod byste měl?

Velmi často dnes narážíme na kritiku Elona Muska, respektive Trumpovy administrativy v tom, jakým způsobem přistupuje k reformám veřejné správy, k snižování nebo eliminaci výdajů, byť původně určených na různé důležité nebo bohulibé účely. To ale hodnotit nechci, mluvím o tom proto, že pokud by příští česká vláda měla třeba v úmyslu významně osekat veřejné výdaje, snížit počet zaměstnanců placených ze státního rozpočtu, kterých každým rokem za poslední dvacet let přibývalo, snížit podíl mandatorních výdajů státu, tak by šlo o změny klíčové, ale i kontroverzní. A ty je potřeba udělat vždy hned na začátku. Přičemž zpracování a implementaci nelze svěřit lidem, kteří jsou na státu zároveň existenčně závislí. S tím prostě musí přijít někdo zvenčí, jako třeba teď v USA Musk. Jestli to dělá dobře nebo špatně, to je jiná věc, ale je potřeba to dělat zvenčí, razantně, rychle a na začátku funkčního období. Jinak se výsledky vůbec nedostaví a nic se nestane.

Tady si neodpustím poznámku, že si vůbec neumím představit, že by u nás přišel někdo jako je Musk, napadají mě v českých reáliích třeba pánové Tykač, Dospiva nebo Křetínský, kdo by zaklepal Andreji Babišovi – jako potenciálnímu příštímu premiérovi – na rameno a řekl: Andreji, já ti tady osekám státní zprávu…

A třeba se to stane… Na druhou stranu Andrej Babiš sám taky říká, že stát se má řídit jako firma. Ale jedna věc samozřejmě je mít zkušenosti úspěšných podnikatelů třeba v oblasti finančního investování a druhá věc je mít zkušenost s komplexním managementem, který se týká státního aparátu. Ani tím neříkám, že by ve státním sektoru nebyli schopní a zkušení lidé, jsou tam, nicméně platí, že kapr si rybník sám nevypustí a radikální změna by měla přijít zvenčí.

Zpět ke Kompasu konkurenceschopnosti. Vy jste zmínil, že je tam spousta vět, které by asi podepsal skoro každý. Mám tu krátkou citaci z jinak dlouhého dokumentu, například: „Evropa už více než dvě desetiletí nedrží krok s ostatními velkými zeměmi kvůli přetrvávajícímu rozdílu v růstu produktivity. Evropská unie zaostává za USA v oblasti vyspělých technologií, zatímco Čína je v mnoha odvětvích lídrem. Hlavní příčinou je nedostatek inovace, vliv mají i vysoké ceny energií, vysoká regulační zátěž…“ Takže Evropská unie asi ví, co je špatně, ale když si třeba z této krátké pasáže vytáhnu jednu věc, která pálí mnoho podnikatelů: vysoké ceny energií. Najdeme v tom dokumentu nějaký konkrétní návrh, nápad, co s těmi vysokými cenami energií dělat?

Nápady tam jsou, otázka je, jestli povedou k cíli. Ten dokument dál říká, dekarbonizace nadále ano, tím pádem obnovitelné zdroje ano, ale nestaví se ani proti jaderné energii. Na druhou stranu je jasné, že ceny energií souvisejí s dostupností zdrojů. To, proč mají dnes Spojené státy tak velmi nízké ceny elektřiny vůči Evropě, je primárně dáno tím, že jsou soběstačné v produkci zemního plynu, respektive mají dost i na vývoz. Jsou schopny plyn produkovat za výrazně nižší ceny než řada jiných zejména díky těžbě z břidličných polí. Evropa má tu kapacitu zásob taky, ale těžit takto plyn je ekologicky i politicky náročné a jakýkoliv nový projekt těžby je v EU problematický. S tím, aby se do toho šlo, investovalo a začalo se těžit ještě nikdo nepřišel. To ukazuje na to, že jsme pořád v situaci, kdy krize v EU není taková, aby se zvažovaly úplně všechny reálné možnosti.

I když pro někoho může být regulace nesnesitelná, nákladná, obtížná, má i své pozitivní efekty. To si musí při tom škrtání všichni uvědomit a vyhodnotit si pro a proti.

V tom dokumentu se zmiňuje i důležitost technologických inovací a to, jak jsou USA a Čína v mnohém dále než Evropská unie a jednotlivé země. Je i tam nějaký nápad, idea, co s tím?

Obecně vzato je to nutnost investovat do modernější digitální infrastruktury, do kabelových propojení, bezdrátových a satelitních řešení, investice již ne do 5G, ale do 6G sítí a tak dále. To jsou oblasti, kde komise i může něco přímo udělat. Třeba to, že vznikne Digital Networks Act, který umožní snáze budovat sítě, uvolní se prostředky pro jejich financování, a to že nám pomůže. Jenže to nám samo o sobě nepomůže. Vytvoří to jen jeden z nutných předpokladů, ale hlavní je to, aby tady byly firmy, které ty sítě budou účinně využívat. To vyžaduje celkovou změnu prostředí. Já ale v tom Kompasu vidím relativně málo opatření, která by rozhodným způsobem odbourala mezery ve vnitřním trhu Evropské unie. Jak se dnes často zmiňuje v diskusích o tarifních opatřeních mezi EU a USA, v rámci EU jsou často mnohem vyšší bariéry, než jaká jsou cla na dovoz. Jenže to je zrovna věc, na kterou nikdo moc sahat nechce, protože to je pro řadu oblastí trhu kontroverzní. Pro každou zemi navíc trošku jinak: pro Francii a Polsko v oblasti zemědělství, pro jiné v oblasti volného pohybu pracovních sil, kvalifikovaných služeb a tak dále. Na úpravě vnitřního trhu by se mělo pracovat s mnohem větší razancí a intenzitou. Tohle očekávání kompas úplně nenaplňuje.

Jedna taková možnost tam zdá se je: pod pojmem 28. režim. Ten je prezentovaný právě jako snaha vytvořit jednu sadu pravidel, která by nahradila různorodé národní předpisy v oblastech, jako je daňové právo, pracovní právo, insolvenční právo, korporátní právo. Tento rámec by měl být dostupný pro firmy, které by si ho mohly dobrovolně zvolit, což by mělo usnadnit jejich působení na tom jednotném trhu.

Idea společného řešení tady je, otázkou ale zůstává, nakolik se tomu budou bránit národní státy. Ona ta různorodost má své důvody: je to forma ochrany domácího trhu na společném evropském trhu. Nicméně 28. režim je určitě zajímavá myšlenka, i když sám zatím nedovedu úplně domyslet, jak by to mohlo v praxi vypadat. Míří to na spoustu oblastí, kde pravidla nejsou unifikovaná a měla by být. Tváříme se a v řadě oblastí se v EU i chováme jako jednotná evropská ekonomika, ale zůstává řada věcí, kde to tak není – ať je to daňová politika, vymáhání práv, civilní právo… V řadě předpisů se od sebe jednotlivé státy EU liší, a tím vytvářejí bariéry pro volný pohyb a pro činnost firem napříč Evropskou unií. To, na co by měl ten Kompas cílit, je právě vyšší integrace ekonomik, regulatorních předpisů a kompetencí. Je zjevné, že se to bude dít třeba v oblasti obrany, což se s ohledem na Rusko a teď i Donalda Trumpa zdá být nutností pro všechny.

V úvodu jsme řekli, že Kompas je pokusem o praktické uchopení Draghiho zprávy. A ta se mnohdy interpretovala tak, že se v ní píše o potřebě více Evropy, nikoli méně, spíše navrhuje cestu federalizace, více společných peněz EU. Jde Kompas konkurenceschopnosti skutečně tímto směrem?

Zatím tam třeba nevidím jednoznačné navýšení unijního rozpočtu, který je na rok 2025 zhruba ve výši 155 miliard eur. Zní to jako velké číslo, ale ve skutečnosti je to zhruba jen jedno procento hrubého národního důchodu všech zemí v Evropské unii dohromady. A je proto jasné, že sama EU tolik peněz na společné projekty a jejich prosazování nemá. Má to svůj důvod – opět ten, že národní státy a národní politici se nechtějí vzdávat svých kompetencí a „svých“ peněz. Ty peníze ale nejsou samozřejmě jejich, ale mají sloužit k zajištění potřeb občanů. Na druhou stranu, pokud chceme mít funkční evropskou ekonomiku, která bude schopná se postavit jako rovná k rovnému globálním hráčům, jako je Čína a USA, případně výhledově Indie, tak je potřeba touto cestou jít.

Jak myslíte, že se nakonec bude měřit úspěch toho nápadu, celého Kompasu konkurenceschopnosti?

Ten text je na světě několik týdnů, myšlenky v něm se zpracovávaly řadu měsíců, ale už teď je zjevné, že pro Evropu se dost změnila vnější situace a i ta vnitřní se teď dynamicky rozvíjí. Předpokládám, že další krok bude upgrade Kompasu a jeho přesnější zacílení. To, jak měřit jeho úspěch, prověří jen praxe. Osobně mi tam chybí třeba větší důraz na rozvoj vysokoškolského vzdělávání v EU, aby se tu vysoké školy staly globálními centry vzdělávání. Tomu nepomohou pouze dotace, je nezbytné být mnohem flexibilnější i v oblasti migrační politiky pro vysoce kvalifikované pracovníky, pro nadané studenty i absolventy vysokých škol včetně jejich rodin. Je také potřeba mnohem více pracovat na financování z jiných zdrojů, než jsou bankovní půjčky. Navržená reforma kapitálového trhu je jen první krok, který by měl jít mnohem dál. Tak, aby opravdu vznikl společný evropský kapitálový trh. Bez toho bude velmi obtížné vytvořit evropské šampiony, kteří budou schopni konkurovat stávajícím neevropským lídrům.