Exilová tibetská vláda hledá způsob, jak udržet mezinárodní pozornost v tibetské otázce. Chce proto znovu otevřít téma historického statusu Tibetu. To má přimět Čínu, která tvrdí, že Tibet je její historickou součástí, aby po více než deseti letech s exilovou vládou znovu začala jednat. Tibeťané se obávají, že v budoucnu, bez známé osoby současného dalajlamy, bude zájem světa o Tibet dále klesat.

Nejvyšší představitel tibetské exilové vlády, sikjong („prezident“) Penpa Cchering, na přelomu dubna a května navštívil čtyři evropské země: Velkou Británii, Norsko, Dánsko, a krátce také Německo. Setkal se zde se zástupci tibetských komunit i členy parlamentních i jiných skupin na podporu Tibetu. O jeho cestě a programu se však ve velkých médiích objevily jen sporadické zmínky. Tibet jako živé téma z veřejného prostoru na Západě téměř vymizel.

„Tibetská otázka“ se rozplynula v síti globálních politických a ekonomických zájmů. Toto téma rezonovalo i v exkluzivním rozhovoru, který Penpa Cchering začátkem května poskytl pořadu Hard Talk britské stanice BBC, a problesklo i během slyšení v americkém kongresu na konci března.

„Neodvratná pomalá smrt“

Sikjong ve videoprohlášení adresovaném Exekutivní komisi pro Čínu amerického kongresu (CECC) varoval, že „pokud Čína nezmění svou současnou politiku, Tibeťany a Tibet neodvratně čeká pomalá smrt“. Zmiňoval zvyšující se snahy čínské vlády o sinizaci Tibeťanů i dalších etnických menšin Číny. Upozornil také mimo jiné na masivní přesuny mladých Tibeťanů za prací do čínských oblastí a naopak vládní podporu čínské migrace do Tibetu.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Čím dál větší roli v sinizaci Tibeťanů podle něj hrají internátní školy „koloniálního stylu“, které vytrhnou tibetské děti z původního prostředí. Ztrácejí tak kontakt s vlastním jazykem, kulturou, tradičním stylem života a hodnotami. Vyjádřil se i k otázce, proč Tibet po roce 2008 prakticky zmizel ze západních médií:

„Často se nás ptají, proč už o Tibetu není slyšet. Orwellovský systém Číny využívá umělou inteligenci k dohledu nad lidmi, kontrole informačních toků a izolaci Tibetu od zbytku světa. Dokonce i ti Tibeťané, kteří zastávají významné pozice v oblasti vzdělávání, náboženství, kultury a ochrany životního prostředí, mohou být kdykoli zatčeni nebo prostě zmizí.“

Po masivní sekuritizaci v odpovědi na poslední protesty z roku 2008 tak Tibeťanům zbylo jen málo možností, jak vyjádřit nespokojenost. Tou nejradikálnější, a zároveň nejtragičtější, je protest formou sebeupálení. K takovému kroku se v posledních patnácti letech uchýlilo 157 Tibeťanů. Nicméně i k tomuto krajnímu protestu už dochází jen zřídka, protože vystavuje tvrdé perzekuci pozůstalé, členy rodiny i celé místní komunity.

Tibet, historická součást Číny?

Za této situace chce tibetská exilová vláda znovu obrátit mezinárodní pozornost k historickému statusu Tibetu, což je klíčová otázka, v níž se tibetský exil zásadně rozchází s oficiálním stanoviskem Pekingu. Čína legitimizuje připojení Tibetu po vojenské invazi v roce 1950 tvrzením, že „Tibet byl vždy součástí Číny“. Exilová vláda se oproti tomu zaštiťuje poukazem na to, že „Tibet byl nezávislý až do čínské okupace“, případně, že „nikdy nebyl součástí Číny“, jak zní i název publikace, kterou v roce 2018 vydala Ústřední správa Tibetu, tedy exilová vláda v Dharamsale.

Peking od roku 2010 jednání s dalajlamou a exilovou vládou odmítá a jako podmínku pro další rozhovory si stanovil přijetí argumentu, že Tibet byl vždy nedílnou součástí Číny

Bývalý tibetský vůdce, 14. dalajlama, který v roce 2011 odstoupil z vedoucí politické funkce a ponechal si pouze roli náboženskou, během obnovených jednání s Čínou v 80. letech minulého století ustoupil od požadavku nezávislosti a prosazoval tzv. „střední cestu“ žádající „skutečnou autonomii Tibetu v rámci Číny“. Současní představitelé exilu se této cesty stále drží, chtějí však upozornit na to, že Tibet reálně „součástí Číny“ nikdy nebyl. Penpa Cchering dokonce připustil, že svým vystupováním chce zvýšit tlak na Peking, aby ho znovu přiměl s exilem jednat:

„Myslíme si, že je důležité změnit naši strategii a zaměřit se na historický status při zachování základního přístupu střední cesty. Chceme tak znovu získat váhu pro další jednání, jinak s námi Čína nebude mít důvod mluvit.“

Peking od roku 2010 jednání s dalajlamou a exilovou vládou odmítá a jako podmínku pro další rozhovory si stanovil přijetí argumentu, že Tibet byl vždy nedílnou součástí Číny. Na to však dalajlama nikdy nepřistoupil, protože by tak Tibet ztratil jakoukoli legitimitu.

Diskusi o historickém statusu Tibetu jsou na formální úrovni ochotny vést pouze Spojené státy, kde na konci loňského roku skupina zákonodárců předložila návrh legislativy na „podporu řešení tibetsko-čínského konfliktu“. Návrh označuje „konflikt mezi Tibetem a Čínou“ za dosud „nevyřešený“, přičemž právní status Tibetu by podle něj „měl být rozhodnut v souladu s mezinárodním právem“.

Velká Británie byla od roku 1914 vůči statusu Tibetu ambivalentní. V době koloniální vlády v Indii jako jediná z velkých mocností uzavřela s tibetskou vládou smlouvy vycházející z předpokladu jeho autonomie. Jak však upozornil přední britský tibetanista Robert Barnett, v roce 2008 definitivně potvrdila historické nároky Číny a formálně uznala Tibet jako „součást Číny“. Británie (ani žádný jiný stát) ve skutečnosti nikdy formálně neuznala nezávislost Tibetu, do roku 2008 však považovala Tibet za autonomní entitu, nad níž Čína historicky uplatňovala nikoli suverenitu, ale tzv. suzerenitu, tedy jistou formu protektorátu.

„Jako strýc a synovec“

Historický status Tibetu je tudíž komplikovaná otázka, v níž více než historická fakta rozhodují mocenské zájmy a jejich proměny. Tibeťané se nicméně nikdy necítili jako Číňani a „Tibetem“ rozumí entitu odlišnou od „Číny“. Pojem „Čína“ tak, jak se používá v čínštině, tedy ve smyslu nikoli etnickém, ale jako označení čínského impéria a civilizačního centra, které pohlcovalo a sinizovalo kultury a národy na periferii, tibetština až do 50. let neznala.

Číňané odvozují „historické spojení“ Tibetu s Čínou nejčastěji od dob Tibetské říše, kdy král Songcän Gampo v 7. století pojal v rámci sňatkové politiky za ženu jednu z princezen čínské říše dynastie Tchang (618–⁠907). Právě tchangská princezna Wen-čcheng se po roce 1950 stala jedním z nejoblíbenějších symbolů čínsko-tibetské jednoty.

Druhým takovým symbolem je pak kamenná stéla umístěná před chrámem Džokhang ve Lhase nesoucí čínský a tibetský text smlouvy mezi oběma říšemi z let 821–⁠822. V ní je vztah mezi čínskou a tibetskou říší připodobněn ke vztahu mezi „strýcem a synovcem“, kdy Tibet je spatřován jako mladší příbuzný.

„Prohráváme, protože zde není žádný kontranarativ, který by se postavil proti čínskému narativu o Tibetu“.

„Součástí Číny“ se však Tibet ve skutečnosti stal až mnohem později, za vlády mongolské dynastie Jüan (1271–⁠1368). Mongolové Tibet dobyli dokonce ještě dřív, než pod svou kontrolu dostali celé území Číny. Poté, co jejich dynastie v Číně padla, s Tibetem dále udržovali blízké vztahy a postupně přejali tibetskou formu buddhismu.

Nová čínská dynastie Ming (1368–⁠1644) však jakýkoli vliv nad Tibetem ztratila. Součástí čínské říše se tak centrální Tibet znovu stal až za poslední dynastie Čching (1644–⁠1911), jejíž vládci byli mandžuského původu. Právě v této době byl vzájemný vztah charakterizován jako suzerenita, v jejímž rámci si tibetská vláda v čele s dalajlamou zachovávala značnou míru vnitřní autonomie.

Předchůdce současného dalajlamy vyhlásil nezávislost po pádu čchingské dynastie v roce 1912. Uznalo ji však pouze Mongolsko, které mělo podobný zájem o vlastní osamostatnění. V roce 1914 se o otázce tibetské nezávislosti jednalo na konferenci v Simle. Jednání však skončila patovou situací, když republikánská čínská vláda neuznala mezinárodní dohodu mezi Tibetem a koloniální Británií za legitimní. Status Tibetu tak zůstal nerozhodnutý, což hrálo důležitou roli v jeho připojení k Čínské lidové republice v roce 1950, proti němuž mezinárodní společenství nijak nezasáhlo.

Čínská vláda začala již od 50. let systematicky rozvíjet historický narativ, který její vládu na Tibetem legitimizoval na základě historických nároků a ideologických argumentů o „osvobození tibetského lidu“ z teokraticko-feudálního nevolnictví. Jak nyní pro Financial Times vysvětlil Penpa Cchering: „Prohráváme, protože zde není žádný kontranarativ, který by se postavil proti čínskému narativu o Tibetu“.

Jak dál bez dalajlamy?

Hodnocení situace v Tibetu ze strany exilové vlády v dubnu znovu potvrdila skupina expertů z kanceláře vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) upozorňující na stálé porušování základních práv Tibeťanů.

Experti OSN zmiňovali zejména čínský vládní program odborného vzdělávání a přesunu obyvatelstva za prací, který se v praxi zaměřuje primárně na ideologickou a vlasteneckou výchovu. Tento program vytváří pracovní příležitosti převážně v nekvalifikovaných a špatně placených oborech pro tibetské obyvatelstvo, které bylo často nuceně přestěhováno z pastvin a vesnic do nově vystavených sídlišť a kvůli politice rozvoje zbaveno původních způsobů obživy.

Exiloví Tibeťané ztrácejí kontakt s původní vlastí a každá další generace Tibeťanů vychovaná v Tibetu je o krůček blíž k přijetí sinizované identity.

Velká míra urbanizace v posledních letech je tak významným faktorem přispívajícím k postupné asimilaci Tibeťanů do většinové čínské společnosti. Podle tiskové zprávy OHCHR programy, do nichž se musely zapojit až stovky tisíc Tibeťanů, „podrývají jejich náboženskou, jazykovou a kulturní identitu“ a slouží k „politické indoktrinaci“.

Více než sedmdesát let trvající čínské úsilí o „zkrocení“ Tibetu a jeho obyvatel procházelo vývojem. Zpočátku se zakládalo hlavně na politické indoktrinaci a socialistické transformaci původního soběstačného hospodářství, dokonale přizpůsobeného náročným klimatickým podmínkám náhorní plošiny. Od 90. let minulého století se vláda zaměřila na masivní rozvoj infrastruktury, urbanizaci a moderní, tedy čínské, vzdělávání. Klíčovou součástí čínské vlády nad Tibetem je také rozsáhlý systém sledování a kontroly obyvatel zasahující až do soukromé sféry rodin.

S přibývajícím věkem úřadujícího 14. dalajlamy se pro exilovou vládu stává stále důležitější otázka dalšího směřování. Exiloví Tibeťané ztrácejí kontakt s původní vlastí a každá další generace Tibeťanů vychovaná v Tibetu je o krůček blíž k přijetí sinizované identity.

V budoucnu, bez osoby dalajlamy, který spojuje Tibeťany v Tibetu i exilu, a bez historické paměti, kterou se čínský systém snaží systematicky vymazat, bude politický zájem o řešení „tibetské otázky“ nadále slábnout. Proto nyní exilová vláda „vkládá naděje do historie“, aby našla přesvědčivý narativ, který by Tibetu nejen pomohl získat mezinárodní politickou podporu, ale také udržel „tibetskou otázku“ živou.