Senioři patří z hlediska dokonaných sebevražd statisticky k nejohroženějším skupinám. Když ale lidé v důchodovém věku dají najevo sebevražedné myšlenky, setkávají se mnohdy se zlehčováním. A to jak ze strany rodiny, tak zdravotníků. Někdy se také snaží sebevraždu zamaskovat jako přirozenou smrt nebo nešťastnou náhodu. I proto řada případů sebevražd seniorů zůstává skrytá a nepromluví do statistik. 

Těžko se mu vstává z postele. Trpí stavy deprese poté, co mu před třemi lety zemřel syn. Podle svých slov cítí až fyzickou bolest z tíhy, které v životě čelí. Nakonec muž zvedl telefon a vytočil číslo 800 200 007. Dovolal se na Linku seniorů organizace Elpida.

„Myslím na to, jaké by to bylo nebýt. Konečně by to přestalo bolet,“ říká osobě na druhé straně. Ta ho vyslechne a nabídne mu důvěrný prostor pro sdílení svého příběhu: „Ten, kdo měl umřít, jsem já. Já už mám svůj život za sebou. Jsem tak unavený. Někdy ani nechci s nikým mluvit. Není co vyprávět, v mém životě se nic nového neděje,“ pokračuje senior.

Psycholog či sociální pracovník mu následně po telefonu poskytne krizovou intervenci, podobně jako stovkám dalších v podobných situacích. Na Linku seniorů se sebevražednými myšlenkami volají lidé důchodového věku v podstatě každý den. Jejich příběhy jsou však ve společnosti často přehlížené či bagatelizované. Přitom jde statisticky o nejohroženější společenskou skupinu.

Dnes neumírej

Národní ústav duševního zdraví minulý týden zveřejnil data o rostoucí sebevražednosti v Česku. Zatímco v posledních letech počet dokonaných sebevražd klesal, loni vzrostl o zhruba sto případů – na 1302 obětí.

„Ke zvýšení počtu sebevražd došlo zejména v mladších věkových kategoriích 15–19, 20–24, 30–34 let. Nejvyšší počty pak připadají na věkovou skupinu 45–49 let, kde s touto příčinou zemřelo 148 lidí. U každé z věkových kategorií 40–44 let, 55–58 let a 65–69 let zemřelo více než 100 osob,“ uvádí Roksana Táborská, výzkumnice z Národního ústavu duševního zdraví.

Senioři nad 69 let v tiskové zprávě ústavu zmínění nejsou, počty sebevražd v této věkové kategorii totiž nepřesahují stovku. Přesto jsou právě oni nejohroženější skupinou, když se případy sebevražd přepočítají na sto tisíc obyvatel.

To, co se mi ve světle zkušeností z telefonické krizové intervence jevilo vždy jako alarmující, bylo uvažování a někdy přímo odhodlání starých lidí život ukončit, a přitom to navléknout jako přirozenou smrt nebo nešťastnou náhodu.

V takovém případě vypadá graf následovně. Nejohroženější skupinou jsou podle dat Českého statistického úřadu dlouhodobě muži nad 75 let. Obecně se muži nehledě na věkové kategorie v Česku připraví o život čtyřikrát častěji než ženy.

Míra sebevražednosti podle pohlaví a věku v letech 2001–2021

Graf: se souhlasem Českého statistického úřadu

Statistické zachycení reálného počtu sebevražd ve společnosti je ale poměrně složité a u seniorů mohou být často počty zkreslené nepřesným určením úmrtí.

„Obvykle se jako podklad využívá obdoby českého Listu o prohlídce zemřelého, který vyplňuje lékař provádějící prohlídku, respektive pitvu zemřelého. V mnoha případech jsou však okolnosti úmrtí nejasné, a není-li k tomu zásadní důvod, k bližšímu zjišťování důvodu úmrtí se nepřistupuje,“ upozorňuje projekt organizace Elpida Dnes neumírej, který se zabývá sebevraždami seniorů.

Jako příklad uvádí úmrtí osaměle žijících seniorů následkem zeslábnutí organismu s tím, že mohlo jít o vědomý čin zastavení příjmu potravy a tekutin.

Jsem zbytečný…

Nepřesnosti statistik se věnovala i psycholožka Olga Havránková z Univerzity Karlovy ve své publikaci Sebevraždy seniorů z roku 2021. „To, co se mi ve světle zkušeností z telefonické krizové intervence jevilo vždy jako alarmující, bylo uvažování a někdy přímo odhodlání starých lidí život ukončit, a přitom to navléknout jako přirozenou smrt nebo nešťastnou náhodu,“ píše v knize.

Podle ní existuje určitý počet seniorských sebevražd, které „zůstanou skryté, nerozpoznané, nejsou zaneseny do statistik, a tím pádem nemohou přitáhnout patřičnou pozornost odborné veřejnosti k tomu, co se děje starším lidem uvažujícím nebo jednajícím sebevražedně“.

Jde především o takzvané pasivní sebevraždy, neboli situace, kdy se starý nebo vážně nemocný člověk rozhodne, že přestane brát důležité léky, jíst či pít. „Ti, kdo pracují se seniory v pobytových zařízeních, zejména s těmi, které život přestal těšit, znají situace, v nichž senior odmítá jídlo, léky nebo spolupráci s personálem,“ vysvětluje Havránková.

Zároveň upozorňuje, že tito lidé často velmi pečlivě přemýšlejí, jak zahladit stopy, aby nikoho nenapadlo, že šlo o sebevraždu: „Mnozí z nich nechtějí nikomu ublížit a nemají potřebu vyvolávat ve svých dětech nebo v pečujících osobách pocity viny za svou smrt. Netouží upoutat pozornost, nestojí o to, aby se jejich odchodem ze života někdo zabýval, a už vůbec nechtějí, aby je někdo odsuzoval a pomlouval.“

Organizace a projekty na prevenci sebevražd a sebevražedných myšlenek:

• Dnes neumírej a Linka seniorů organizace pro seniory Elpida – 800 200 007
• Linka důvěry Chytré péče – 800 100 117
• Senior telefon od organizace Život 90 – 800 157 157
• Opatruj.se pro dospělé a senior

Pokud tedy není k dispozici dopis na rozloučenou, je často v postatě nemožné určit, zda si senior vzal život úmyslně. „Vzal si více léků omylem, z roztržitosti, nebo se záměrem opravdu dobře se vyspat, anebo s touhou už se nikdy neprobudit, ukončit svůj život, umřít? Při pádů z výšky šlo o úmyslný krok, nebo přešlap? Ztratil ten člověk rovnováhu? Chtěl se zabít, nebo prostě neodhadl situaci?“ ptá se Havránková, podle které tyto otázky mnohdy zůstávají nezodpovězené.

Dodává však, že sebevražedné tendence nebo myšlenky lze rozpoznat někdy i před tím, než si osoba vezme život. To však pozůstalým může dojít až ve chvíli, kdy je pozdě. Může jít o specifické vyjadřování o vlastní údajné zbytečnosti nebo o výroky popírající blízkou budoucnost daného jedince.

Jindy může přípravu k sebevraždě odhalit seniorovo neobvyklé jednání, jako to, že „navštívil notáře, sepsal závěť nebo udělal pořádek v záležitostech, kterých si dlouho nevšímal či telefonoval lidem, s nimiž dlouho nemluvil, a daroval něco, co potřeboval k životu, co měl rád, na čem předtím dokonce lpěl“.

Případy, kdy není prokázáno, že šlo o sebevraždu, či zmíněné pasivní sebevraždy vedou k podhodnocenosti statistik. Havránková je přesvědčená, že kdyby vyšel najevo skutečný počet seniorských sebevražd, podnítilo by to potřebu společnosti se tímto tématem seriózně zabývat. Prozatím však v Česku chybí dostatečná prevence i potřebné strategické programy či dokumenty.

Víc než jen „nějak to doklepat“

Jak popsala psycholožka z Linky seniorů Klára Gramppová v dubnovém rozhovoru pro HlídacíPes.org, důvody, proč senioři pomýšlejí na sebevraždu, jsou velmi podobné jako u jiných generací. Jde především o osamělost, samotu a přání jiného, lepšího života, který se jim zdá být nedosažitelný.

„Často ty myšlenky přijdou s úmrtím partnera nebo nějakým fyzickým onemocněním, které způsobí, že je ten člověk imobilní a nemůže žít ten život tak, jak ho žil dosud a často ani bez pomoci ostatních,“ říká. Tyto důvody jsou pro starší lidi specifičtější, protože se do těchto situací dostávají obvykle častěji než zástupci mladší generace.

Gramppová navíc připomíná, že mnoho lidí starší generace bylo vychováváno v době, kdy otázka duševního zdraví a psychických problémů byla více tabu, než je dnes. „Panoval názor, že si s psychickými problémy poradí sami, že se o tom nemluví, aby si o nich někdo nemyslel, že jsou blázni, a že je potřeba se to naučit zvládat a vydržet to,“ říká.

K bagatelizaci duševního zdraví této skupiny podle ní dochází nadále. „Často se setkáváme s celkem překvapivou a smutnou realitou, že někteří senioři, kteří mají sebevražedné myšlenky, to zmíní v rodinném kruhu nebo třeba u praktického lékaře a dostane se jim takové zlehčující reakce ve smyslu: ‚Ale prosím vás, jste už ve vyšším věku, to už zvládnete‘.“

To, co prožívají, jsou lidské emoce a lidské emoce se neustále proměňují. Co cítíme teď, může být za chvíli úplně jinak. U drtivě většiny ty pocity budou za tři měsíce úplně jiné.

Z příběhů, se kterými se setkává při práci na Lince seniorů, také vyplývá, že řada těch, kteří u nich hledají pomoc, ve svém okolí nenachází oporu. Chybí jim někdo, kdo by je vyslechl nebo pomohl prozkoumat možné příčiny jejich sebevražedných myšlenek. To se podle ní týká jak rodin, tak odborníků, konkrétně zdravotníků:

„U rodiny mi to přijde i víc pochopitelné, že z toho tématu lidé utečou. Často tam panuje strach to téma otevřít, protože ti příbuzní neví, jak reagovat a co říct, aby ten stav ještě nezhoršili. Překvapující je to pro mě hlavně mezi zdravotníky.“

Jistou roli v tom podle ní hraje i představa seniora jako člověka, který je v závěru svého života a kterého už nic moc nečeká: „Jako bychom byli přesvědčení, že osamělost a smutek je ve vysokém věku normální a že když je někomu třeba sedmdesát, je normální, aby měl deprese, protože to k tomu přeci stáří patří.“

I když se však sebevražedné myšlenky objeví, neznamená to podle psycholožky nutně konec kvalitního života seniorů. „To, co prožívají, jsou lidské emoce a lidské emoce se neustále proměňují. Co cítíme teď, může být za chvíli úplně jinak. U drtivě většiny ty pocity budou za tři měsíce úplně jiné. Samozřejmě jsou i lidé, kteří trpí tak závažnou depresí, že to bude trvat déle, než zafunguje medikace. Ale i jim se dá pomoct,“ konstatuje Klára Gramppová.

Projekt Propasti a mosty mezi generacemi podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.