5 komentářů

1. Jan Štrobl napsal:

   24.5.2015 (19:45)

   Formulace, že není znám jiný případ, kdy moderní stát podobně „vydal“ své občany na pospas kruté represi jiného státu, se mi nelíbí. Nebyl to přece stát, ale konkrétní lidé, po většině členové KSČ. Tato patologická sedlina, jak je a jejich pohůnky označil T. G. Masaryk, se dopustila evidentně vlastizrady a bestiálního mučení i vražd svých odpůrců, které si ve většině případů nezadalo s nacistickým řáděním, ba je mnohdy i předčilo. Hned po obsazení Československa ruskou armádou se desetitisíce našich občanů – nekomunistů ocitlo ve věznicích, v nelidsky vedených koncentračních táborech, kde jich bylo mnoho ubito nebo umučeno k smrti. Jistý podíl na teroru měly ruské bezpečnostní orgány, např. jejich skupina usazená v pražských kasárnách Jiřího z Poděbrad. Bylo by však mylné přeceňovat jejich význam, i když se nahromadilo dost zpráv o zatýkání čs. občanů ruskými orgány. Ty by se bez domácích pomocníků neobešly. V těchto kasárnách v nocích po našem obsazení Rusy popravovalo a to i upálením; páchala se zvěrstva v internační budově ve škole na Zborovské třídě, brutality na kolaborantech, přinucených opravovat dláždění po barikádách apod. Většina těchto lidí měla na čele vypálené „N“ (Němec). Totéž se dělo i jinde v republice, např. v Kolíně, České Kamenici, České Lípě, Kladně, Varnsdorfu, a Rýmařově. Snad nejsmutněji proslul internační tábor v Kolíně. Jeho velitelem se stal bývalý politický vězeň Bedřich Kárník ze Sendražic s pomocníky Hálou, Vilímem a Mikešem. V táboře bylo přes dvacet internovaných umučeno k smrti – mezi jinými také ruský legionář Suldovský z Velimi, kterého Kárník utýral po zprávě, že Suldovský má být na základě prokázané neviny propuštěn. Později se zjistilo, že nevině byla v táboře většina internovaných. Předtím však prošli soustavným týráním, bitím a dokonce křižováním. Příznačná je v tomto směru poválečná historie České Kamenice. Ve městě byl po válce zvolen českou menšinou předsedou MNV Josef Smetana, kterého později vystřídal ing. Karel Caisler, armádní důstojník. Pak přišla do města jednotka Obranného zpravodajství pod vedením kpt. Dovary. Dovara – podezíraný, že byl dříve konfidentem gestapa – byl nespokojen s pokojným průběhem odsunu Němců a rozpoutal teror. Účinně mu pomáhala skupina „partyzánů z Kolína, vedená Adolfem Charousem, původně fašistou, který byl trestán za zpronevěru. Smetana i ing. Caisler byli zatčeni a bestiálně trýzněni v Dovarově vile; jiný člen MNV, Bláha, tam musel lízat s podlahy vlastní krev. Na čtyřech zamovazebních celách držel Charouz 87 vězňů, Čechů i Němců. Ing. Caisler byl deset dní na cele s patnácti ženami a téměř nepřetržitě mučen. Vězeňkyně Maršálková měla proti ing. Caislerovi falešně svědčit za slib propuštění; když odmítla, byla zbita do bezvědomí. V Ostravě se samozvaný „kapitán“ Vladimír Sedlář ujal moci v čele bandy jakožto „zemský náčelník stráže bezpečnosti. V internačním táboře Hanke se uskutečňovala revoluční jednota moci zákonodárné, soudní a výkonné. Strážní ze Sedlářova gangu vynucovali z internovaných doznání, sami je soudili a odsuzovali zpravidla k smrti. Odsouzenci se museli seřadit pod šibenicí, druhý popravil prvního, pak se stal katem třetí a tak dále. Antonín Zápotocký o tom po létech řekl: „Bylo třeba vyvolat velké masové hnutí, které by uvedlo v život nové zákony a které revolučním způsobem uplatnilo proti starým zákonům a nařízením nové myšlenky socialismu.“
   Za druhé světové války se ruská agentura, připravená pro nasazení v ČSR, rychle rozrůstala. Vedle příslušníků NKVD, původem z Československa (Smíšek, Janoušek aj.) ji tvořili absolventi ruských zpravodajských škol Miroslav Pich-Tůma, Vojtěch Erban, Rudolf Peschl, Rudolf Procházka, Bedřich Reicin, Pavol David, Karol Bacílek, Karel Vaš a Jiří Nezval, později vesměs působící v armádě nebo bezpečnosti. V odboji byli naverbováni Antonín Prchal a Andrej Keppert, za jiných okolností František Schwarz a Ján Ševčík. Až po válce získala NKVD pro spolupráci Jarina Hoška, Štěpána Plačka a Vladimíra Kohoutka. Výstavba agenturní sítě v Československu byla dovršena v době působení ruských poradců v republice. Část agentů byla získána slibem beztrestnosti činů, spáchaných za okupace. Nepochybně přitom sehrály významnou roli ukořistěné nacistické archivní materiály, odvezené po válce do Ruska spolu s některými nacistickými exponenty jako byli Willi Leimer a Jaroslav Nachtmann. Mladší generace ruských agentů se uplatnila v srpnu 1968. Novinář Bohumil Chňoupek, pozdější ministr zahraničních věcí, se v „dělnicko-rolnické vládě“ Aloise Indry měl stát ministrem vnitra. Průběh okupace pomáhali usnadňovat Karel Hoffman A Miroslav Sulek, první na Ústřední správě telekomunikací, druhý v ČTK. Jiný agent, dr Pavel Auersperg, sloužil v té době v ruské propagandistické stanici „Vltava“. J. Frolík uvádí ve svých vzpomínkách jako agenty StB politiky Bohumila Laštovičku, ing. Stanislava Rázla, dr. Bohuslava Kučeru, Františka Hamouze, Aloise Neumanna, Viléma Nového, Josefa Plojhara a dr. Jana Němce, což je z části potvrzeno i z jiných pramenů. Před únorem vznikly a působily tři agentury. Síť přímo řízená ruskými zpravodajskými důstojníky a jejich čs. podřízenými, naprosto nezávislá na KSČ a ministerstvu vnitra. Potom agentury KSČ působící v nekomunistických stranách a třetí byla agentura bezpečnosti. Evidentně jsme prostě neměli šanci. Kolik je zde dnes ruských agentů vědí patrně jenom v Rusku i když si leccos můžeme odvodit s počínání některých veřejně činných osob.

   • Jan Štrobl napsal:

     24.5.2015 (19:52)

     P.S. Informace jsou z knihy Viléma Hejla: Zpráva o organizovaném násilí; Sixty-Eight Publishers Corp. – Univerzum Praha 1990.
     Vřele doporučuji pro získání dalších informací.

     • Karel napsal:

       26.5.2015 (5:04)

       Byla to odporná doba, otčím bratrance byl ve 2.ročníku vysoké školy v USA a před zkoužkou jej „zachránil“ povolavací rozkaz a rukoval do Vietnamu až v roce 1996 dostal odškodnění za tuto misi.
       PŘÍBĚH Z ČESKOSLOVENSKA – V roce 1951 utekl před StB. Patnáct let se potom skrýval ve stodole. V roce 1951 zmizel Václav Jakeš na celých patnáct let ze světa. Před StB, která ho nutila, aby donášel, se totiž skrýval na statku rodiny Peckovy poblíž Příbrami. Z úkrytu vyšel až v polovině 60. let.
       Po převratu v roce 1948 se Václav Jakeš stýkal se skupinou Černý lev 777, která stála za bombovými útoky na sekretariáty KSČ v Milevsku a Sedlčanech, při nichž zemřel jeden příslušník SNB. Přestože Jakeš tvrdil, že o útocích nic nevěděl a neúčastnil se jich, Státní bezpečnost toho využila a začala na Jakeše naléhat, aby donášel a zachránil si tak krk. Jakeš to však odmítl a připravoval se na útěk na Západ. Místo emigrace ho ale čekal život v úkrytu. http://jdem.cz/bsb3z9

     • vladimír napsal:

       28.5.2015 (7:20)

       Pane Štroble, je dobře, že dnes je možné si o řádění StB pod vedení ruské NKVD dost přečíst, ale jak je vidno, naše polistopadové orgány činné v trestním řízení v tom objasnění, vyšetření a odsouzení lidí, kteří činili příkoří jiným, mnoho, spíše nic, nedělají a mnohdy je to se záměrem, neboť justice i Policie ČR je stále ještě prolezlá bývalými členy KSČ, kteří na vyšetřování těchto kauz nemají zájem.
       Proto asi bude pro ČR pravdivé, že země, která se nedokáže vyrovnat se svoji minulostí, je odsouzena si ji prožít znovu. Když člověk sleduje co se nyní děje, máme k tomu znovuprožití docela dobře nakročeno.

       • Jan štrobl napsal:

         29.5.2015 (7:29)

         Bohužel máte pravdu. Zejména po ovládnutí ÚSTRu levičáky se všechno ještě zkomplikovalo. Například Michala Uhla nominoval do Rady ÚSTRu agent StB s krycím jménem „Jíra“. Přesvědčivě to doložili historici a publicisté Adrian Portmann a Petr Blažek. To jistě mluví samo za sebe.