ROZHOVOR. Stojím v místnosti vybavené jen několika dřevěnými pryčnami. Uprostřed nehostinného prostoru je ještě dřevěný stůl. Nikde ani živáčka. Snažím se dostat k východu, abych se podívala, jak vypadá „apelplac“ gulagu. Zmáčknu ale špatné tlačítko a ocitám se v malé místnosti, kde se pekl chleba. Podobně intenzivní zážitek čeká už brzy na žáky českých škol, které se zapojí do mezinárodního programu Gulag XR. Ten sovětské represe přibližuje i prostřednictvím virtuální reality.

„I v devítce, kde nám učitelé říkali, že děti už nic nezajímá, byly tři hodiny plně soustředěné,“ shrnuje dojmy z testování projektu na českých školách předseda Gulag.cz Štěpán Černoušek. Na programu GulagXR pracoval několik let spolu s kolegy ze Slovenska, Německa, Polska, ruského Memorialu a české společnosti Scio. Výsledkem je komplexní výukový materiál, který studentům unikátním způsobem přibližuje období sovětských represí.

To pro ně bylo velké překvapení. Kolik bylo obětí. Třeba v jedné třídě reagovali: „Aha, takže Stalin měl i víc koncentráků než Hitler.“

„Připravili jsme pro studenty a učitele více verzí toho, jak můžou v rámci projektu Gulag XR používat rozšířenou nebo virtuální realitu. Pokud školy mají brýle na virtuální realitu, přenesou se žáci jejich prostřednictvím přímo do prostředí gulagu. Ale i s pouhými mobily se můžou v rámci rozšířené reality a komiksového příběhu dozvědět plno věcí,“ přibližuje nabídku pro školy, která bude k dispozici od letošního září.

Češi v gulagu

Projekt Gulag XR vznikl na základě vašich osobních zkušeností s opakovanými expedicemi do gulagů nebo toho, co z nich zbylo. Co je jeho cílem?

Štěpán Černoušek, jehož výpravy do gulagů inspirovaly vznik komiksového příběhu. Foto: se souhlasem Daria Krotová

Ano. Gulag XR vzniknul na základě výsledků 15leté práce, která začala expedicemi do gulagů, potom pátráním po osudech českých obětí v Sovětském svazu a pátráním po obětech z dalších zemí. Díky spolupráci s ruskou nevládní organizací Memorial (v Rusku byly její zastřešující pobočky soudně zakázány v prosinci 2021 – pozn.red.) se nám povedlo dohledat několik příběhů a také najít potomky obětí v Česku. Téma sovětských represí je u nás často vnímané pouze jako ruská historie, ale ukazuje se, že těch spojitostí s Českem i dalšími zeměmi středoevropského prostoru je hodně a je dobré na ně upozorňovat jako na naši společnou evropskou historii. O čemž mluví i historici v jiných zemích.

Povědomí o tom, co byl gulag, měli, ale zaznívalo třeba, že si mysleli, že to byl jeden velký tábor. Překvapivá pro ně byla spojitost s Českem. O té nevěděl nikdo.

Proč by se to tak mělo vnímat?

Za prvé se sovětské represe dotkly mnoha lidí z evropských zemí. V případě Čechů to byli buď migranti, kteří přišli do Ruska ve dvacátých, třicátých letech minulého století nebo se v Rusku už narodili v přistěhovaleckých komunitách. Ale represe se týkaly i velkého počtu Poláků nebo Maďarů, jichž byla spousta odvlečena do Sovětského svazu. Ze Slovenska tam bylo na konci války deportováno deset tisíc lidí. Týká se to ale také Němců, kteří žili v Sovětském svazu a z nichž jich bylo přes 800 tisíc buď deportováno, posláno do gulagů nebo popraveno. Němci to moc nevnímají jako součást své historie, protože nejsou zvyklí stavět se do pozice obětí, ale faktem je, že sovětské represe se dotkly obrovského množství lidí z evropského prostoru.

Takže jste spolupracovali na vývoji výukového programu tak, aby jej mohly použít školy ve všech zmiňovaných zemích?

Ano, je to mezinárodní projekt. Vychází sice z našich expedic, nápadů a dat, která jsme nasbírali během cest do gulagů. Z toho jsou vytvořeny v rámci programu 3D modely a virtuální realita, ale spolupracovali jsme na tom s partnery ze Slovenska, Polska a Německa. Oni dodali příběhy obětí ze svých zemí, které jsme v materiálech použili, takže se děti dozví o represích v širším evropském kontextu. Výsledný výukový materiál je ve všech čtyřech jazycích a bude se používat ve školách všech čtyř zemí.

Organizace Gulag.cz vytvořila unikátní vzdělávací projekt, který žákům základních a středních škol přiblíží prostřednictvím moderních technologií realitu sovětských represí. Foto: se souhlasem Gulag.cz

Zaznamenali jste o to téma ze strany škol větší zájem v souvislosti s válkou na Ukrajině? Přece jen se přesah s ruskou historií odráží i do současného vývoje v oblasti.

Myslím, že díky tomu, co se děje na Ukrajině, se téma sovětských represí stává aktuálnější. Válka na Ukrajině je důsledkem toho, že se Rusko nevyrovnalo s vlastní historií. Že jednoznačně neodsoudilo stalinský teror a státní represe jako něco špatného. V Rusku neproběhl žádný „Norimberský proces“ se zločiny stalinismu nebo komunismu, takže ruská společnost je zmatená, jak se k minulosti stavět. I když jim možná někdo jako Memorial, říká, že to bylo špatné a zločinné, tak jiní se zase odkazují na Stalina jako velkého manažera. Vzniká zmatek. Jednoznačně se neodsoudilo, že to byly zločiny, a naopak Putinův režim teď odkazuje na období Stalina jako na časy rozkvětu ruského imperialismu. Důsledkem toho je i současná válka na Ukrajině, která se nese v duchu rozšiřování ruské říše.

Na školách už proběhlo testovací kolo projektu. Jakou jste udělali zkušenost? Co děti věděly o této části historie nebo třeba o samotných gulazích? A jaký byl z jejich strany zájem?

Testovali jsme na několika základních i středních školách v Praze i mimo ni. Zkušenosti se liší. Jiné znalosti mají třeba deváťáci v Kolíně, jiné studenti třetího ročníku pražského gymnázia. Povědomí o tom, co byl gulag, měli, ale zaznívalo třeba, že si mysleli, že to byl jeden velký tábor. Překvapivá pro ně byla spojitost s Českem. O té nevěděl nikdo. Oceňovali hodně, že je ten program koncipován tak moderně a oni tak vidí i „cítí“, jak to v táborech vypadalo, jaké tam byly podmínky, jaká tam byla zima, hlad. Díky tomu si můžou vše mnohem lépe představit.

Žáci škol hodně navštěvují například Terezín, díky čemuž mají představu o holocaustu, ale u gulagů tohle chybí. Nic podobného v Evropě není. Tohle je první možnost, která dětem umožní získat zážitek, včetně emocí, z návštěvy takového místa.

Jak je tedy program koncipovaný? Skládá se z animovaného komiksu, krátkých videí a virtuální reality?

Primárně jsme vycházeli z toho, co jsme měli před projektem. Protože na expedice jezdíme od roku 2009, měli jsme velké množství fotografií. Také 3D model lágru a 3D modely předmětů. Ty jsme si vytvořili pomocí speciální technologie zvané fotogrametrie. Věděli jsme, že chceme udělat velký vzdělávací balík, tak aby děti bavil. Nejdříve jsme ale museli udělat analýzu, jestli o téma mají učitelé zájem a jaký prostor mu věnují ve výuce. Vyšlo z toho, že jak v učebnicích, tak ve výuce je to téma obsaženo velmi okrajově a to byl první krok, ze kterého nám vyšlo, že maximální rozsah, na který můžeme mířit je projektový den. Projektové dny jsou dnes ve školách už poměrně běžné a hlavně se v nich můžou věnovat jednomu tématu víc do hloubky.

Jediný odstavec o Stalinovi

Takový den dá často studentům víc než měsíc u studia z učebnic, řekla bych…

My jsme věděli, že v učebnicích je třeba jeden odstavec o Stalinovi a tam je zmíněno i slovo gulag. Tudíž jsme vycházeli z toho, že téma je to nepokryté a že musíme začít víc ze široka a uvést téma v kontextu. Zároveň jsme věděli, že ne všichni učitelé jsou nakloněni moderním technologiím a věděli jsme, že když tam dáme jen ultramoderní technologie a na nich bychom stavěli, zasáhneme méně učitelů. Takže výsledkem je komplexní materiál, ze kterého si můžou učitelé vybírat dle potřeby. Můžou se tématu věnovat buď jednu hodinu a použít jen videa, kde pamětníci vyprávějí své příběhy, nebo můžou využít vše v rámci třeba celého projektového dne.

V dnešní generaci jsou děti z videoher zvyklé na značné násilí, často byly k vězňům agresivní. Nechtěli jsme dopustit, aby se takové věci děly.

Plný program začíná desetiminutovým filmem o tom, co to byl gulag a sovětské represe, protože je třeba vysvětlit, že za Velkého teroru bylo téměř milion lidí popraveno, přes šest milionů lidí deportováno. Je potřeba represe představit v celku. Po úvodním filmu navazuje deset příběhů obětí. Z každé země jsou dva příběhy muže a ženy.

Tedy z Česka, Polska, Slovenska a Německa?

Ano a pak také z Ruska. To jsme nechtěli vynechat, protože Rusů, respektive národů Sovětského svazu, se to téma týká nejvíc. Takže ještě dva příběhy z Ruska. Každé video má sedm minut. Učitel si může vybrat, jaké mu vyhovuje. Všechna jsou otitulkovaná, takže může pracovat s jednotlivým příběhem nebo více příběhy, je na něm, jak chce výuku pojmout. Další součástí je badatelský deník s komiksovým příběhem a rozšířenou realitou. Přemýšleli jsme, jak rozšířenou realitu zakomponovat do toho příběhu, aby nebyla úplně izolovaná, a došli jsme k závěru, že skvěle funguje film a zážitky z expedice. To máme ověřené už z debat, které jsme pořádali dříve. Takže příběh v komiksu je vlastně mým příběhem a mé cesty k tomu tématu. Děti se mnou procházejí cestu do gulagu. Do komiksu jsou zakomponované vzpomínky, které jsem si poznamenával do deníku. Je to inspirováno skutečným příběhem.

Nosnou část programu tvoří videa a komiksový příběh s prvky rozšířené reality. Foto: Se souhlasem Gulag.cz

Co vás k tomu tématu tak táhlo a jaké byly největší zážitky?

Já původně ani nechtěl, aby to byl můj příběh, ale nakonec kolegové říkali, že příběh expedic bude u dětí nejlíp fungovat. Je v tom aspekt dobrodružství. Nějaký kluk dostane nápad, že existují gulagy, že se o nich moc neví, a tak se tam vydá. Postupně zjišťuje, jak v nich vězni žili, co to bylo za lidi. Nakontaktuje se na některé z nich. Nakontaktuje se s lidmi z Memorialu v Rusku. Ti zas zprostředkují přístup do archivu. Tohle jsem dělal. To teď dělají i děti v rámci plnění úkolů v komiksu, který je navíc doplněn rozšířenou realitou. Pomocí jednoduché aplikace na mobilu se tak k videím a příběhům z tábora dostanou i v rámci plnění úkolů v komiksovém deníku.

Na co nebo na které z příběhů děti nějvíc reagují?

Hodně je zajímají podmínky života v gulagu. V komiksu navštěvují jednotlivá místa v táboře prostřednictvím dvou postav – Štěpána a dívky Niny. Jejich zážitky jsou zhuštěnými reálnými zážitky z asi pěti expedic, které jsme podnikli. Skrz tablet si můžou pustit vyprávění pamětníků, třeba o tom, jaké to bylo na samotce, za co se tam dostávali, jaké měli příděly jídla a tak dále. To děti hodně zajímá. Říkali jsme si, že třeba u videa vydrží tak 20 vteřin, ale koukají i klidně tři minuty v kuse. Dělají si poznámky. Zkrátka je to dokáže vtáhnout.

Děti, tady nejste ve střílečce

Co se týká virtuální reality, ta je do příběhu zakomponována jak?

S rozšířenou realitou funguje také komiks. Jak jsem ale zmínil, dá se použít i bez ní. Pokud škola brýle na virtuální realitu má, tak se žáci v určitém momentu komiksového příběhu dostanou na stránku, která je do virtuální reality vyšle. V ní pak prožívají několik scén ze života v gulagu. Nejsou tam ale jako přímí účastníci, vystupují pouze v roli neviditelného pozorovatele. V podstatě se procházejí po lágru.

Řešili jsme dlouho etický rozměr jiného pojetí, tedy například jejich zapojení do příběhu, ale neměli jsme dobrou zkušenost z dřívějšího testování, kdy se děti zapojili do „hry s vězni“. V dnešní generaci jsou děti z videoher zvyklé na značné násilí, často byly k vězňům agresivní. Nechtěli jsme dopustit, aby se takové věci děly. Protože někteří mají pocit, že jakmile nasadí brýle na hlavu, ocitli se v nějaké střílečce. To jsme nechtěli, takže je necháváme být čistě v pozorovatelské roli.

Školy, které virtuální brýle nemají, ale i tak můžou pracovat s příběhem v komiksu a s tablety nebo mobily?

Ano. Průchod lágrem si můžou přehrát i v jednoduché aplikaci na tabletu nebo mobilních telefonech. Materiály budou od září pro učitele ke stažení na webu, a stejně tak aplikace, kterou si děti stáhnou do mobilů. Takže ani v případě, že nemají brýle, nepřijdou o podstatnou část materiálu. Nedávno jsme pořádali prezentaci pro ředitele škol a překvapivě dost jich říkalo, že už brýle na virtuální realitu mají. Pro školy teď pořádáme sérii workshopů, kde učitelům celý projekt představujeme a ukazujeme jim, co se dá v jeho rámci dělat, aby se nebáli používat všechny jeho komponenty.

Na jak staré děti projekt cílí?

Žáky 9. tříd a výš. Ale záleží na učiteli. Dá se použít i pro mladší děti. Vycházeli jsme z toho, ve kterém ročníku se probírají v dějepise moderní dějiny, ale zároveň se části projektu dají použít i v zeměpise, občanské výchově, výuce literatury. Zakomponovali jsme do příběhu například knihy od Alexandra Solženicyna nebo Varlama Šalamova, aby děti, které mají chuť dozvědět se o tématu víc, věděly, kam jít dál.

Co bylo v rámci pilotních projektů pro děti nejzajímavější?

Kolik těch lágrů bylo. To pro ně bylo velké překvapení. Kolik bylo obětí. Třeba v jedné třídě reagovali: „Aha, takže Stalin měl i víc koncentráků než Hitler.“ Přirozeně se odpichují od toho, co znají, tedy od nacismu, a srovnávají to. Děti také vítaly, že pracujeme s konkrétními vzpomínkami, že získají jasnou představu, jak to v lágru chodilo. Baví je, že se věnujeme autentickým příběhům. Chtěly by jich víc. Také velmi pozitivně hodnotí, že mají možnost vidět artefakty ze života v lágru. Dává jim to nějaký emocionální rozměr, než když by se jen řeklo: Byla tam zima a bylo to hrozný. No a sympatická je jim samozřejmě forma využití moderních technologií. I v devítce, kde nám učitelé říkali, že děti už nic nezajímá, byly tři hodiny plně soustředěné. Chtěly si o tom povídat a nebyl to zájem předstíraný.