Dům Parkánových v Řepčicích. I když tudy vedly jen dvě skoro nepoužívané cesty, komunisté trvali na obratišti autobusu
Post Bellum,

Tady bude autobusová otočka: Jak komunisté zničili venkovské centrum disentu

Napsal/a Post Bellum 23. června 2018

„Náš dům vyvlastnili a vystěhovali nás v roce 1983, krátce poté, co jsme nechali pokřtít děti. Křtil je Zdeněk Bárta, evangelický farář a disident bez státního souhlasu, za kmotra šel nejmladšímu synovi Václav Havel. Pro Státní bezpečnost to byl zřejmě impulz, aby to s námi rychle vyřídila,“ říká dnes signatář Charty 77 Viktor Parkán. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

„Křest byl v červnu a už někdy v červenci přijeli úředníci a policie s příkazem, za jejich asistence jsme museli odejít. Hned druhý den dorazili dělníci a začali dům demolovat. Vzali si, co se jim hodilo – a pak ho srovnali se zemí,“ popisuje, jak jeho rodina nedobrovolně opouštěla vesnici Řepčice nedaleko Litoměřic.

Zůstala jenom stodola, kterou později přemístili do skanzenu, a taneční sál, taková pěkná prvorepubliková stavba, kterou si někdo později koupil a dnes ji používá jako chatu.“

Budou se tu otáčet autobusy

Velký dům koupili Parkánovi napůl s přáteli, manželi Kubíčkovými, bydlel s nimi také písničkář Charlie Soukup se ženou, každý víkend se na místo sjížděli lidé z opozice a vůbec přátelé nezávislého smýšlení. Státní bezpečnost se proto rozhodla, že hnízdo „nepřátelských živlů“ zlikviduje.

Vyvlastnění a zničení domu úřady oficiálně odůvodnily tím, že překáží při stavbě nezbytně potřebné „otočky“ pro autobusy. Žádnou otočku pochopitelně nikdy nikdo nevybudoval. Případů, kdy se StB za normalizace rozhodla zabavit, případně zbourat něčí domov, bylo víc (například dům manželů Princových) – a všechny dobře ukazují, jak fungoval československý komunistický režim.

Viktor Parkán se narodil 17. května 1946 v Praze, vyrůstal však částečně v Teplicích a v Liberci, kam se rodina stěhovala kvůli otcovu zaměstnání. Do hlavního města se Viktor vrátil ve čtvrté třídě, později absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu, kde roku 1964 maturoval.

Přihlásil se na Stavební fakultu ČVUT, ale ačkoli uspěl u zkoušky, nebyl přijat, neboť nedostal doporučení ke studiu kvůli konfliktu s učitelem. Živil se pár měsíců jako brigádník-zeměměřič a potom nastoupil jako kulisák do pražského Vinohradského divadla, kde působil dvanáct let.

Raději si useknout ruku

Na dětství prožité v pražském Karlíně i na dospívání v kulturně svobodnějších šedesátých letech má Viktor Parkán dobré vzpomínky. Kalí se v šestašedesátém roce, kdy musel na povinnou vojenskou službu:

„To bylo příšerné. Permanentní šikana, k tomu politické školení od důstojníků, kteří vykládali, že je potřeba vojensky zničit Západ a že potíž je jen v tom, jak se to vysvětlí pracujícímu lidu. Když jsem odcházel, říkal jsem si, že kdybych to měl prožít ještě jednou, raději bych si usekl ruku.“

Na vojně Viktor Parkán prožil také sovětský vpád do Československa v srpnu 1968. Československá lidová armáda tehdy předvedla, že slouží k lecčemu, ale k obraně země nikoli:

„Někteří důstojníci se postavili proti, ale nemohli nic dělat, tak aspoň odmítali poskytnout okupačním jednotkám jakoukoli pomoc. Okupace mě velice zasáhla. Do emigrace se mi nechtělo, ale s tou situací a s režimem, který se tu pak začal vytvářet, jsem se nikdy nesmířil.“

Nedlouho po okupaci začaly normalizační čistky, lidé se rychle přizpůsobovali obnovenému totalitnímu systému a měnily se i poměry v divadle, kde Parkán pracoval:

„Byla to naprostá katastrofa. Lidé buď ze strachu nebo z vypočítavosti bezostyšně obraceli kabáty, zásadně měnili názory, vstupovali do kolaborantské KSČ. Byl to frustrující.“

Nebylo už cesty zpátky

Ke kulisákům nicméně v té době přibyl hudebník Charlie Soukup, významná postava československého undergroundu. Parkán byl mistr provaziště, pracovali spolu, sblížili se, Soukup ho seznámil s evangelickým farářem Svatoplukem Karáskem a přivedl ho také do bytu rodiny Němcovy v Ječné ulici, který fungoval jako důležité centrum neoficiálního kulturního a intelektuálního života:

„A jakmile člověk poznal tyhle lidi, nebyla už cesta zpátky. Byli charakterní, inspirativní, bylo to zkrátka jasné. Nevím, co bych k tomu řekl víc.“

Poměry v divadle začaly být pro Viktora nesnesitelné, a tak dal v roce 1976 výpověď: „Jeden chlapík, který byl z těžce perzekuované rodiny, jíž komunisté v padesátých letech ukradli továrnu, najednou úplně obrátil, vstoupil do strany, začal nám šéfovat a choval se jako svině. Už jsem tam nemohl být.“

V roce 1975 se Viktorovi Parkánovi dostal do ruky dopis, který dramatik Václav Havel adresoval tehdejšímu prezidentovi a nejvyššímu představiteli KSČ Gustávu Husákovi a v němž analyzoval situaci v zemi: „Byl to pro mě zásadní text, velmi mě ovlivnil. Havel v té normalizační šedi srozumitelně formuloval, k čemu u nás došlo, postihl velký podvod, lži tehdejšího režimu a hlubokou společenskou krizi“

Zanedlouho se Viktor s budoucí manželkou Petrou rozhodli, že se odstěhují na venkov. Důvod byl praktický: v Praze bylo obtížné sehnat byt, jejich přátelé Kubíčkovi měli dítě, ale nemohli najít střechu nad hlavou, společně tedy koupili bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích.

Disent na venkově

Ještě předtím (v lednu 1977) byla zveřejněna Charta 77, kterou Petra vzápětí podepsala a okamžitě si tím „vysloužila“ zájem tajné policie: „Když jsme se přestěhovali do Řepčic, najednou se u domu objevilo osobní auto a vystoupili z něj dva civilisté. Já jsem byl zrovna v patře a najednou vidím z okna, jak cpou moji ženu do toho auta a odjíždějí. Nikdo se nepředstavil, nikdo nikomu nic neřekl.“

Viktor Parkán vyrazil do Litoměřic, snažil se zjistit, kam odvezli jeho ženu a nakonec našel policejní úřadovnu: „Petra zrovna vycházela ven, s ní estébák – a říkal mi: ‚Co tady děláte? My bychom vám ji vrátili.‘ Ani slovo omluvy. Chovali se naprosto bezohledně.“

Byl to ovšem teprve začátek „řepčických potíží“. Viktor záhy rovněž podepsal  Chartu 77, do domu se nastěhoval Charlie Soukup a jeho žena, hudebník J. J. Neduha si v tanečním sále zřídil zkušebnu skupiny Extempore, na návštěvy začaly jezdit desítky přátel, většinou lidí z disentu.

Dům se stal také kulturním útočištěm studentů a mnoha mladých lidí ze severních Čech: „Měli jsme v Praze spoustu známých, kteří měli těm mladým lidem co říct, jezdil k nám páter Josef Zvěřina, Dana Němcová, Václav Malý a mnozí další. Každý víkend u nás probíhaly neformální diskuse.“

Státní bezpečnost začala dům takřka okamžitě sledovat, rozšiřovala o majitelích pomluvy ve vsi a všemožně jim komplikovala život: „Pořídili jsme si třeba selátko, a když jsme dělali zabijačku, StB se o tom dozvěděla a mně se tam málem nepodařilo ani přivést řezníka. Ten sice nakonec dorazil, ale z hostů se k nám dostal jenom Václav Malý, kterému řidič autobusu zastavil mimo zastávku, on skočil do naší branky a policajti měli smůlu. Všechny ostatní legitimovali a zadrželi nebo je poslali zpátky.“

Takový rodinný uranový důl

Když byl Charlie Soukup propuštěn z vězení, kam byl uvržen po vykonstruovaném procesu, zjistili estébáci, že se v Řepčicích bude konat uvítací oslava. Vymysleli si tedy, že se na poli za domem našla nevybuchlá munice z druhé světové války a odpalovali pak dělobuchy, aby lidem co nejvíc znepříjemnili pobyt: „Bylo to takové divadlo – a říkal jsem si, že na to snad mají dramaturga.“

Parkánovým se v Řepčicích narodila dcera (1979) a dva synové (1981, 1982), Viktor pracoval chvíli jako číšník a pak v dělnických povoláních. Už koncem sedmdesátých let spustila Státní bezpečnost likvidační plán: přiměla úřady, aby oznámily majitelům, že dům je třeba vyvlastnit a zbourat kvůli autobusové otočce.

Parkánovi si nechali udělat nezávislý posudek, který potvrzoval, že záměr je nesmyslný a účelový, protože v místě vedou jen dvě téměř nepoužívané cesty, najali si právníka, bojovali s režimním aparátem několik let.

Vyhrát ovšem nemohli. Dům, který představoval jakýsi ostrov normality, byl vyvlastněn v roce 1981, vystěhování (jak zmíněno v úvodu), proběhlo roku 1983. Parkánovi a Kubíčkovi dostali od státu odškodné ve výši odhadní ceny.

Viktor Parkán líčí, že úřady tehdy již početné rodině nabídly náhradní byt v Litoměřicích. Odmítli a nastěhovali se k příbuzným do Prahy. Po převratu v roce 1989 si Viktor Parkán prohlížel svazky, které na něj vedla tajná policie: „A dočetl jsem se, že v tom náhradním bytě už bylo namontováno odposlouchávací zařízení.“

V Praze žil Viktor s rodinou tři roky, potom se přestěhovali do malé vesnice u Plané u Mariánských Lázní, kde získal práci v uranovém dole: „Byla to taková malá šachta, jen pro pár lidí, skoro rodinné prostředí. My jsme jako chartisté dost obtížně sháněli zaměstnání, ale v tom dole mě vzali bez potíží, měli málo lidí, skoro nikdo tam nechtěl.“

Dnešní Česko? Demokratický deficit

Po pádu komunismu se život Viktora Parkána od základu změnil. Přestěhoval se s rodinou do Slaného, aby to měl blíž do Prahy: „Během převratu jsem začal dělat distribuci pro Informační servis. To byl takový revoluční bulletin, který se vyvinul ze samizdatového časopisu Sport a z něj se pak stal Týdeník Respekt.“

Posléze nastoupil na ministerstvo vnitra, kde měl na starosti migrační a azylovou politiku. Když se ohlíží do minulosti, říká, že navzdory četným výslechům, šikaně a domovním prohlídkám ničeho nelituje: „Poznal jsem spoustu výborných lidí, k nimž bych se jinak nedostal, neodešel jsem do emigrace a zůstal jsem vnitřně svobodný.“

Ze současných politických poměrů, které mimo jiné přinášejí rehabilitaci lidí zkompromitovaných za komunistického režimu, je Viktor Parkán otrávený, jejich kořeny vidí mimo jiné v krátké demokratické tradici:

„Česká demokracie trvala v moderních dějinách jen krátce, od konce první republiky do roku 1989 tu nebyla svoboda. Ten demokratický deficit jsme zatím nedokázali zvládnout.“


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Čtěte též

Reklama

8 komentářů

  1. Frank Zappa napsal:

    Každý zdejší režim hodnotí ideologickou oddanost obyvatel, a je pochopitelné, že pak na tom základě i cenzurují a různými prostředky napravují nedostatečně uvědomělé… Nic nového v naší metropoli, ostatně už Franz Kafka měl o inspiraci postaráno.

  2. napsal:

    ta vesnice u Litoměřic se jmenuje Řepnice. Patří pod Libochovany. Opravte si chybu.

    • Vojtěch Berger napsal:

      Dobry den, ve stejném okrese jsou i Řepčice

  3. skeptik napsal:

    Dobře si vzpomínám na atmosféru tehdejší doby. Bydlel jsem tehdy v okrese sousedícím s okresem Litoměřice. O disidentech v Řepčicích jsem se sice tehdy nic nedoslechl, ale zvěsti o zbourání jejich domu se tehdy dost rozkřikly a dolehly i k mým uším. Otec se o zbourání jejich domu doslechl v zaměstnání, neboť při onom bourání měly asistovat i „lidové milice“ ze závodu, kde byl zaměstnán. Bohužel kdo není schopen vzít si poučení z historie, bude si ji muset zopakovat. Na opakování historie už voliči ANO, SPD a KSČM usilovně pracují. A co my ostatní? Budeme jim při této činnosti pomáhat?

    • Frank Zappa napsal:

      Co říká Charlie Soukup pochvalného o současném režimu, si můžete najít na youtube pod názvem „Los havloidos hypokritos“ nebo tak nějak. Dávat odkaz ani nebudu, protože by to zdejší demokraté zase smázli. Cenzura je zde velice tuhá, takže pššt. Charlie momentálně pěstuje konopí někde v australské buši, myslím.

  4. Jana napsal:

    Nechce se mně ani věřit, že by se někdo nedostal v té době na technickou VŠ, když se Václav Havel dostal na ČVUT. Měl to pan Parkán zkusit po vojně se dostat na VŠ, byla větší možnost. Parkanova rodina dopadla i docela dobře, ostatní takové štěstí neměli v té době. Z historie je třeba se poučit.

  5. ja napsal:

    Znovu píši opravte si prosím bordel v názvech vesnic. Nebyla to Řepčice ,ale ŘEPNICE. Patřící pod Libochovany v okrese Litoměřice. Obec Řepčice je jiným směrem a to na Úštěk. Kdežto ŘEPNICE, kde se toto událo je jiným směrem a to směrem k Labi a dále na Ústí nad Labem. Hlavně napsat bludy a nesmysly. To umí každý pisálek a dokonce to po sobě přebírají a píšou tyto lži dále na svých stránkách. Ostuda. Jinak k tomu domu . No ten by stejně brzy spadl sám . Soudím podle fotek . Majitel byl asi velice dobrý hospodář, že nechal dům dovést do toho katastrofálního zuboženého stavu.Jeho FOTO mluví samo za sebe. Přispěvatel pod označením SKEPTIK píše ,o lidových milicí a opakování historie. Přeci nedávno farmářka od Hradce Kr. nechtěla prodat své pozemky na dálnici D 11 do Hradce a také jí bylo vyhrožováno odebráním pozemků. Opakování historie již dávno probíhá . Současný režim lže jako minulý . Dříve se nesmělo mluvit o napadení ČSSR v srpnu 1968. Dnes se nesmí mluvit a psát o napadení ČSR na podzim 1938 poláky a 1939 němci. Tak kde to jsme.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies