2. DÍL SÉRIE RIZIKO V 21. STOLETÍ. Velcí vládnou malým, všem pravidlům navzdory. Potvrdila to i krize eurozóny, v průběhu které se investice německých a francouzských bank ohrožené možnou implozí Řecka staly závazkem Slováků a dalších, kteří s věcí měli málo společného. Něco podobného přitom – navzdory vyztužené legislativě a regulatornímu rámci – nelze ani napříště vyloučit. Podrobnosti diskutovali hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a analytik České spořitelny Michal Skořepa. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.

Teze 1:

Vzájemná provázanost a závislost finančních institucí a systémů v Evropě se podle všeho snižuje. V této souvislosti je přitom třeba si uvědomit, že samotná provázanost není až tak velký problém. Obecně je v ekonomické literatuře bilanční, obchodní a podobná provázanost označována jako sdílení rizika – pokud jsme nějak provázaní a jednomu je hůře, tak mu ono provázání dovoluje přenést část problému na druhého (a naopak), čímž se daný problém rozkládá. V průměru se má tak každá zúčastněná strana lépe než kdyby docházelo k dramatickým výkyvům nahoru a dolů. Samozřejmě, že to znamená, že v některých případech pomáhá někdo nám a v jiných případech my pomáháme. V praxi jsme to mohli sledovat nedávno, když provázanost přispěla k šíření krize – a asi šíření posílila – ale nebyla její příčinou.

[alter-eko-discussion thesis=“1″]

Teze 2:

V Evropě hrozí, že (i) napříště budou banky v ekonomicky a politicky silných státech řešit své problémy na úkor slabých. Systém řešení problémů v rámci Evropy klade důraz na to, aby si členské státy řešily problémy samy a jen v případě, že to nezvládnou, by měly jít za evropskými institucemi. Podobně jako v Řecku ale nakonec může převládnout vyšší zájem. V Řecku měly německé a francouzské banky řadu svých zájmů, o které nechtěly přijít, a které chtěly jejich domácí vlády uchránit. Proto se významná část původně soukromých dluhů přesunula na úroveň eurozóny, kde se sdílejí a týkají se tak Slováků, Portugalců a dalších, kteří s celou situací měli pramálo společného. Něco podobného přitom můžeme zažít znovu, což vychází z logiky politické ekonomie: nakonec ti silnější vždy tahají za delší konec provazu.

[alter-eko-discussion thesis=“2″]

Teze 3:

Jisté pojistky, které by umožnily ekonomicky a politicky malým státům bránit se vlivu a moci velkých států a bank existují. Příkladem může být pasáž, ve které se praví, že pokud má bankovní skupina potíže a určitá část je v pořádku – kupříkladu česká dcera zahraniční banky – měla by pomoc od dcery k matce jít pouze v případě, že to dceru nepoškodí, a že s tím souhlasí. To je ovšem teorie; jaká bude praxe je otázkou. Obávám se, že by to probíhalo jinak (říká Skořepa), to je prostě realita. Co se pak s tím spojené otázky možné nákazy Česka ze zahraničí týče, rozhodovalo by do značné míry to, odkud by šok přišel. Náš bankovní sektor je solidně chráněn jak regulátorem tak i politikou samotných bank. Spíše tak hrozí “klasická” cesta, což už jsme zažili před zhruba osmi lety, to znamená nákaza přes reálnou ekonomiku.

[alter-eko-discussion thesis=“3″]

Celý rozhovor  si můžete poslechnout ZDE.

Diskuze očima Heleny Horské

Zlí jazykové tvrdí, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Příběh evropské krize důvěry ale ukázal, jak je důvěra důležitá. Pokud se totiž hraje podle pravidel (tj. Pakt stability a růstu platí i pro Německu), hráči věří ve spravedlivý konec hry.

Pokud se ale pravidla různě ohýbají, jak se hráčům, kteří mají navrch, hodí, končí fair play a začíná boj za své vlastní zájmy.

Tak to také dopadlo v případě řecké krize. A problémy italského bankovního sektoru mají velkou šanci se stát prubířským kamenem přijatých pravidel jednotného bankovního dozoru v eurozóně (the Bank Recovery and Resolution Directive).

Na jedné straně se státy v eurozóně dohodly na zapojení soukromých subjektů do řešení krize po vzoru Norska (tzv. bail-in), čím se snaží omezit morální hazard, na straně druhé ale nikdo nemá odvahu odolat pokušení chránit národní zájmy a upřednostňovat méně bolestivé řešení pro „věrné“ voliče.

Ve výsledku má Evropa další složitá pravidla, o jejichž striktním uplatňování se už dopředu polemizuje. V žádném případě to není vzor pro řízení rizika ve 21.století.