Děti, které v době normalizace vyrůstaly v disidentských rodinách, málokdy zažívaly stereotypní rodinné večery u televizoru s Dietlovým seriálem a víkendy na chalupě jako většina jejich vrstevníků. Velká část společnosti se v sedmdesátých letech stáhla do soukromí a pro mnoho žen se hlavní seberealizací stalo cídění domácnosti. Ne ale pro matky z disentu.

„S rodiči to pořád bylo takové napínavé,“ vzpomíná na své dětství Jana Hlavsová, druhá nejstarší dcera Dany a Jiřího Němcových. „Máma končila vysokou školu, když čekala své už třetí dítě, mou sestru Pavlu. Rodiče pořád chodili na nějaké přednášky, neustále byli mezi lidmi a nás někdo hlídal.“

Dana Němcová s dětmi, asi 1964. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Disidentky tak porušovaly dobové konvence nejen svými politickými postoji, ale i tím, jak naplňovaly svou mateřskou roli. Místo aby ze zaměstnání spěchaly do fronty na maso a potom domů ke sporáku, často dělily svůj čas mezi bytové semináře, přepisování samizdatů a další ilegální aktivity. Jejich děti tak vyrůstaly v širší komunitě přátel z disidentských kruhů.

„Já myslím, že mým dětem to velice vyhovovalo, že to úplně setřelo generační rozdíly, protože moji kamarádi byli jejich kamarádi, jejich kamarádi byli moji kamarádi, a že jsme si to všechno docela užívali.“

„Určitá míra veselí a velká míra soudržnosti nám skutečně pomohly překonat všechny problémy spíše s kladným než se záporným znaménkem,“ uvažovala v rozhovoru pro Paměť národa Dana Němcová.

Radostné stránky dětství v disidentské komunitě zmiňuje i Saša Uhlová, dcera Anny Šabatové a Petra Uhla: „Dělaly se společné akce, chodilo se na pikniky, Nový rok se slavil společně. U nás doma každý večer někdo seděl. Ostatní disidenti taky měli děti, takže my jsme byli neustále v kolektivu.“

„Chlapečka uvidíte, až mu bude osmnáct.“

Normalizační režim si s oblibou bral děti jako „rukojmí“. „V zájmu dětí“ nutil lidi mlčet k nejrůznějším nepravostem, vyvěšovat praporky na Prvního máje, hlasovat na schůzích stejně jako ostatní. Disidentky, které z tohoto soukolí vystoupily, riskovaly víc než jen to, že se jejich děti nedostanou na školu. Nejzazší hrozbou bylo odebrání dětí a jejich umístnění do dětského domova.

Jana Soukupová s dcerou Lucií, 1982. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V sedmdesátých a osmdesátých letech se tato hrozba reálně naplnila jen výjimečně, ale nikdo nemohl vědět jistě, zda nepostihne právě jeho. Sociální odbory národních výborů, proslulé „sociálky“, pak působily jak prodloužená ruka státní moci: chodily na kontroly do domácností, zvaly si vystrašené matky na pohovor.

„Každého půl roku si mě volali na sociální odbor,“ vzpomíná matka čtyř dětí a signatářka Charty 77 Eva Joachimová. „Každého půl roku se mě ptali, kolik mám dětí, jak se jmenují, kdy se narodily… Trvalo to vždy několik hodin, musela jsem si na pohovory brát volno z práce. Nejhorší to bylo na jaře roku 1989. Tehdy mi řekli, že mi děti odeberou. Muselo jim být jasné, že přes děti jsem zranitelná. Brečela jsem a opravdu jsem nevěděla, co dál.“

Brněnská disidentka Jana Soukupová se v očích režimu provinila tím, že na jaře 1988 do samizdatového časopisu udělala rozhovor s Petrem Cibulkou. Když potom vezla svého syna do školky, po cestě byla zatčena: „Chlapečka uvidíte, až mu bude osmnáct. Když budete mít velký štěstí,“ řekli jí estébáci. I Jana Soukupová uvádí, že děti byly jejím nejzranitelnějším místem „Kdyby mi je opravdu chtěli odebrat, podepíšu jim cokoliv.“

Úzkost a loučení s hračkami

Obavy z odebrání a umístění v dětském domově prožívaly nejen disidentské matky, ale i samy děti. Vzpomíná na to Saša Uhlová, jejíž otec Petr Uhl byl v době jejího dětství pět a půl roku ve vězení. Její matka Anna Šabatová musela připravit plán pro případ, že by se režim rozhodl uvěznit i ji:

Tobiáš Jirous na Hrádečku, 1977. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

„Měla to vymyšlené. Do péče by si o nás zažádal dědeček (Jaroslav Šabata, pozn. red.), pak by si nás vzali přátelé rodičů.“ Strach z dětského domova byl běžnou součástí jejího dětství: „Ale brala jsem to jako nevyhnutelné a to, co moji rodiče dělali, jako jediné správné. Kdyby si jenom něco doma šeptali a báli se přede mnou mluvit, poznamenalo by mě to možná víc.“

O každodenním strachu mluví také Tobiáš Jirous, jehož matka, kunsthistorička Věra Jirousová, se několikrát ocitla na 48 hodin v cele předběžného zadržení: „Nikdy jsem nevěděl, jestli to nebude na delší dobu. Nejšílenější byl ten strach, že zůstanu sám a půjdu do děcáku.“ Stále přítomná úzkost z něj ve škole udělala až patologicky „hodné“ dítě, aby úřadům nedal žádnou záminku k odebrání od matky.

„Ani jeden den až do revoluce jsem neměl pocit bezpečí. Při každé domovní prohlídce, při níž byla přítomna i sociální pracovnice, jsem se bál, že si mě ta paní odvede, a loučil jsem se s hračkami.“

Syna jí vytrhli z náruče

Normalizační režim posílal ženy do vězení z politických důvodů méně často než komunismus v padesátých letech, občas k tomu ale přece jen docházelo. Jedním z nejkřiklavějších případů byla v březnu 1982 matka tří dětí Drahomíra Šinoglová, kterou uvěznili za rozšiřování samizdatových knih z edice Petlice. Nejmladšího půlročního syna Pavla jí při zatýkání vyrvali z náručí:

Drahomíra Šinoglová s dětmi. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

„Policista, který to řídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem Pavlíka u sebe a ti dva příkaz neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti.“

Teprve až na ně velitel potřetí zařval, nasadili mi pouta a já už nemohla syna pevně držet. Přiskočily dvě ženské ze sociálky, já jim říkám jezinky, a syna mi z náruče vytrhly.“ Pavla umístili do kojeneckého ústavu, Drahomíra však strávila ve vězení pouze měsíc. Její případ vyvolal i v zahraničí takové pobouření, že se Drahomíra Šinoglová stala jedinou politickou vězeňkyní Husákovy éry, která dostala od prezidenta milost.

Černý scénář uvěznění obou rodičů naráz se naplnil roku 1979 v případě manželů Němcových, kteří se dostali do vězení v rámci procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Jejich sedm dětí, z nich nejmladšímu Jakubovi bylo v té době dvanáct let, se o sebe muselo postarat samo.

„Museli jsme fungovat. Fízlové si mohli vymyslet cokoliv a nacpat nezletilé sourozence do dětského domova,“ říká Ondřej Němec. „Ale my jsme odmala byli vedeni k tomu, že tohle se může přihodit a že jsou věci, které za to stojí.“

Podobně to komentuje i jejich matka Dana Němcová: „O děti jsem se nebála. Věděla jsem, že je o ně dobře postaráno, že jsou naši přátelé solidární.“

Chudoba v socialistickém ráji

V rovnostářské socialistické společnosti oficiálně neexistovala chudoba, ve skutečnosti byla pro určité společenské vrstvy realitou. Jednalo se zejména o samoživitelky. A disidentky z řad samoživitelek na tom byly ještě o něco hůře, protože stát jim házel klacky pod nohy při hledání práce. Zažila to například vrchlabská aktivistka a matka tří dětí Hana Jüptnerová.

Hana Jüptnerová se syny Janem a Petrem, Vrchlabí 1981. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Poté, co pronesla řeč na pohřbu Pavla Wonky, musela odejít z učitelského místa na gymnáziu a nějakou dobu nemohla najít práci ani jako uklízečka v nemocnici nebo lesní dělnice. Údiv ve svém okolí vzbuzovala i snahou získat do pěstounské péče romského spolužáka svého syna.

Podobnou situaci líčí i Tobiáš Jirous: „Máma byla samoživitelka bez možnosti vlastního příjmu, protože ji nikde nechtěli zaměstnat. Živila se přepisováním samizdatů, byli jsme velmi chudí.“ V osmdesátých letech se s matkou přestěhovali z Prahy do Kostelního Vydří na jihu Čech, což jim přineslo alespoň určitou míru potravinové nezávislosti:

„Máma věděla, že ráno najde v kurníku vajíčko, že budeme mít mlíko. Na druhou stranu v celých jižních Čechách byli jen tři nebo čtyři chartisti. Takže Státní bezpečnost na nás měla mnohem více času.“

Držet se zpátky. „Kvůli dětem“

Disidentky, které byly zároveň matkami, se ve srovnání se svými muži ocitaly pod dvojím tlakem. Nejen režim zosobněný estébáky, ale i jejich blízké okolí jim často dávalo najevo, že by se v zájmu svých dětí měly držet zpátky. „Dělám to kvůli dětem.“ Tato věta se pro mlčící většinu stala pohodlnou omluvenkou pro konformitu, přehnanou opatrnost a často i prospěchářství.

Děti Dany a Jiřího Němcových. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

„Pokřivení společnosti spočívalo také v tom, že lidé dělali i věci, které dělat úplně nemuseli. Nikomu nehrozilo vězení za to, že nepůjde k volbám nebo do prvomájového průvodu. Dokonce si myslím, že jim nehrozilo ani to, že jejich děti nevezmou na školu,“ uvažuje Saša Uhlová. „Kdyby víc lidí zkoušelo limity toho systému, uvolnění by možná nastalo dřív.“

Matky z disentu uvažovaly opačně: „Neuměla jsem si představit, že bych jednou řekla své dceři: ,Víš, Anko, já jsem mohla podepsat Chartu, ale neudělala jsem to, protože jsem se o tebe bála,‘“ říká Eva Joachimová.

Podobně to formulovala také Dana Němcová: „Jak jsem řekla při výslechu policistům: ,Moje děti jsou součástí této společnosti, v této společnosti budou žít. Já chci před svými dětmi žít pravdivě.‘ Nikdy jsme před dětmi nic neskrývali. Dělala jsem to právě pro ty děti, aby věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musí stát.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.