Když jedni čekali na další díl Nemocnice na kraji města, druzí si balili celtu a spacák – a utíkali na víkend za svobodou do lesů. Příběhy Olomoučanů Ivany Jeništové a Mirka Marusjaka vás zavedou tam, kde nebe je vysoké a modré, a kde neplatí pravidla ideologie.

Tramping je dodnes fenoménem. Za jeho vznik se u nás považuje založení osady Ztracená naděje u Svatojánských proudů na Vltavě, její tradice sahá až do roku 1918.

Nebývalý vzmach „tuláctví“ zažilo právě v době, kdy s nastupující normalizací režim utáhl šrouby, a lidé proto hledali svobodu v divoké přírodě.

Ostrovy svobody

„Seděli jsme na kládách u cesty a oblečeni v maskáčích nastavovali tvář jarnímu slunci. Někdo vzal kytaru: ,Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci…‘“

Z dálky se k nám přibližovala žluto-bílá tečka a byla to obávaná Lada s černými nápisy VB na dveřích. Okamžitě nás začali legitimovat a kolikrát nás na vandru takhle rozehnali.

Miroslav Marusjak, fotografie z občanského průkazu, 1975. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

To říká olomoucký undergroundový básník Miroslav „Miky“ Marusjak a Ivana Jeništová k tomu v jiném rozhovoru dodává: „Pro mne byl tramping ostrovem svobody, efektivní únik z kleští komunismu.“

Bude válka s Rusy

Oba pamětníky dělí třináct let. V době, kdy již vdaná Ivana prožívala první velkou lásku ke svému muži, trampovi z osady Bílý Blizzard, napsal osmiletý Miky z letního skautského tábora rodičům: „Přijeďte si pro mě, bude válka s Rusy.“ Byl rok 1968 a do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Budete mít děťátko,“ oznámil právě jednadvacátého srpna Ivaně lékař.

Nastupující normalizace přinesla Miroslavu Marusjakovi konec bezstarostného, klukovského dětství. Skautské oddíly, které během Pražského jara po dlouhém zákazu obnovily svou činnost, režim začal zase rozpouštět.

Jednoho dne oddílový vedoucí přinesl klukům na schůzku pionýrské šátky. Mirek do něj sirkami vypálil díry a poskládal do tvaru čertovské hlavy:

A tak jsem se po zákazu skautu s pionýrem rozešel. Spousta starších kluků tehdy začínala jezdit na trampy a mě to také přilákalo a vtáhlo.

Z rádia vyhrával Karel Kryl

Ivana Jeništová i Miroslav Marusjak mysleli a žili mimo oficiální krabici – logicky se tak během normalizace začali potkávat se světem alternativy. Dobrým zdrojem necenzurovaných informací bylo Rádio Svobodná Evropa.

„Tam jsem se začala dozvídat o Václavu Havlovi, Chartě 77 a politických procesech sedmdesátých let,“ vzpomíná Ivana Jeništová, která se podílela na vydávání časopisu Tramp. Ten sice vycházel pod oficiální hlavičkou SSM, ale redakci tvořili pravověrní tuláci… Státní bezpečnost je sledovala a často i šikanovala.

Třeba kamarád Ivan Binar byl pronásledován a vyštván ze země v rámci Akce Asanace. Předtím ho pro jistotu na několik měsíců zavřeli, aby se mu z Československa víc chtělo.

Ivana také v 80. letech spolupořádala ilegální dětské tábory s biblickou tématikou a tajně navštěvovala komunitní setkávání věřících. A stále jezdila na vandry.

S klukem při jeho opušťáku, 1981. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Miroslav, inspirován texty Svatopluka Karáska, Karla Kryla či Allena Ginsberga, začal psát vlastní básně. A také se zapojil do samizdatu. „To sis koupil tisíc leteckých papírů formátu A4, jejich hřbet jsi slepil Kanagomem a pak se psalo. Vzniklo tak deset kopií plus jeden originál. Měl jsem doma Ginsberga i Zappu. Dokonce jsme přepisovali Solženicyna,“ vzpomíná.

Když potom v listopadovém Československu 1989 propukla Sametová revoluce, zažil zvláštní cestu do práce. „V autobusu najednou v rádiu hrál Kryl, tak jsem si říkal: ,To je dobrý!‘ A ono zrovna probíhalo to revoluční dění. Naše dcera se o několik měsíců později narodila do svobodného světa.“

Ivana Jeništová se tehdy aktivně zapojila – v rámci Občanského fóra pomáhala s distribucí revolučních tiskovin. Najednou bylo všechno jinak, ale něco přecijen zůstalo. Láska k tuláctví a spaní pod otevřeným nebem.

Ivana Jeništová (2022), Miroslav Marusjak (2021). Foto: se souhlasem Paměť národa

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.