Když HlídacíPes.org na jaře 2018 upozornil na to, že ve sbírkách Národního muzea jsou místo nejvzácnějších drahokamů ve skutečnosti syntetické náhražky a dokonce obyčejné olověné sklo, rozběhlo se pátrání. Historika a náměstka ředitele Národního muzea Michala Stehlíka zavedlo až do archivů StB, kde našel zajímavou vedlejší stopu. 

Kam vás dovedlo pátrání po původu vzácného kašmírského safíru, který se později ukázal být v podstatě finančně bezcennou syntetickou verzí?

Hledali jsme samozřejmě jak ve sbírkové evidenci a doprovodných materiálech v archivu muzea, tak i mimo. Napadlo nás, zda se nějaké informace o nakládání s drahými kameny v muzeu nemohly nacházet také v Archivu bezpečnostních složek, kde jsou materiály Státní bezpečnosti. A zde jsem díky velké pomoci kolegů z archivu narazil na příběh, který nám sice neobjasňuje ten konkrétní případ safíru, ale svědčí o zájmu StB jak o muzeum, tak o samotné drahé kameny.

Ten konkrétní safír kupoval bývalý kurátor Jiří Kouřimský, který byl nějakým způsobem zapojen do spolupráce s StB v případu, o němž ještě budeme mluvit. Nemohlo jít třeba i o nějaký test tajné služby, jak věrohodné jsou syntetické safíry? Že ten kámen muzeu podstrčila právě StB?

To bychom hodně spekulovali a bohužel bez důkazů. Dr. Kouřimský je maximálně v 80. letech zmiňován jako oddaný straník, který přijal v roce 1987 roli v jedné zpravodajské hře Státní bezpečnosti. StB se snažila získat ke spolupráci jednoho českého emigranta, Edwina H., a při hledání využitelných témat se u něj objevila právě i otázka drahých kamenů a znalectví tohoto emigranta.

Ještě se nabízí další spekulace, že to mohl být i pokus vyprat pro tehdejší komunistickou tajnou službu peníze?

Safír se dostal do muzea v roce 1978. Koupený byl za i tehdy vysokou cenu 200 tisíc Kčs. Žádost o nákup zpracoval tehdy v září 1978 právě kurátor muzea dr. Kouřimský. Měl na něj narazit ve starožitnictví na Praze 1 a takzvaně jej „zadržel“ pro účely nákupu Národním muzeem, respektive státem vzhledem k unikátnosti, jak uvádí ve svém odůvodnění. Mimořádné finance muzeum získalo a kámen byl zakoupen. To, že by takhle StB vyprala peníze, je ale také jen další lákavá spekulace. I když impulsem k tomu, že jsme začali po historii falešného safíru pátrat i v archivech Státní bezpečnosti, byly i nepotvrzené „řeči“, že rozvědka mohla využívat drahé kameny jako platidlo v zemích třetího světa. Když jsem to ale konzultoval s mnoha znalci práce rozvědky, byli k tomu velmi skeptičtí. Přesto jsme na drobné indicie přinejmenším zájmu o syntetika v 80. letech ze strany StB narazili.

V jaké souvislosti?

Právě při snaze o naverbování německého občana, československého emigranta Edwina H. Primárním zájmem StB bylo získat jej ke spolupráci proto, že vlastnil soukromé letadlo, které měl v Německu na americké vojenské základně ve Stuttgartu. Záležitost drahých kamenů se k tomuto zájmu přidružila, protože on se věnoval právě gemologii a především syntetikům. Na schůzkách podle dr. Kouřimského projevoval velké znalosti moderních trendů rozeznávání syntetik, což StB zaujalo. Ale nebylo to jediné téma. Svazek, který k tomu StB vedla, zmiňuje i zájem vytěžit ho s ohledem na možné využití drahých kamenů ve zbrojní výrobě, konkrétně v laserových zbraních.

On byl ale spíše amatérským gemologem, nebo se tím i živil?

Pracoval původně v dopravě, ale gemologii se začal systematicky věnovat, vzdělával se, jezdil po Evropě, i proto byl velmi zajímavým možným kontaktem pro StB. Sám měl například zájem gemologii přednášet i v ČSSR, ale to byl trochu problém, protože byl emigrant po roce 1969.

Víte, čím se jej StB snažila ke spolupráci – nakonec neúspěšně – získat?

Spolupráci odmítl. Ale pro StB byl rozhodně zajímavý, protože na něj při jeho pražských pobytech nasadila celou operativní skupinu, sledovali i členy jeho rodiny žijící ještě v Československu a svazek obsahuje i citlivější informace o jeho kontaktech se ženami. Jedná se prostě o klasickou podrobnou práci Státní bezpečnosti, kdy rozpracovávají všechny využitelné oblasti výhodné pro nátlak či zajištění výhod směrem ke spolupráci. Úspěšní ale nakonec nebyli.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Vypadá to, že Edwin H. pořád ještě v Německu žije, je ročník 1946, zkusíte ho kontaktovat?

Vzhledem k ročníku narození je možné, že stále žije, ale my jsme ten případ takto dále nezpracovávali. Narazili jsme sice na nečekaný historický příběh související s muzeem, který však neposouval naše zjišťování v konkrétním případu safíru z roku 1978. Takže jsme se o žádný kontakt ani nepokoušeli. Každopádně jde o mimořádně zajímavou historii, která si do budoucna zaslouží přinejmenším nějaký kratší historický článek.

Nemohla být vlastně za tím zájmem StB o syntetické safíry či diamanty i snaha proti falešným drahokamům bojovat? Sama StB ve spisech, které jste objevil, konstatuje, že „v poslední době dochází k falešným nákupům a finančním ztrátám…“

To je bezesporu mimořádně zajímavé. Státní bezpečnost musela tento svůj argument o něco opírat, nenašli jsme však další podobné případy. Ale to může být prostě i tím, že je to složitější téma, doslova na samostatný a systematický výzkum, na který prostě nebyla kapacita. Každopádně v širším kontextu víme – a v jednom z nedávno zveřejněných rozhovorů generála Lorence to je přímo uvedeno – jak moc se StB v 80. letech zaměřovala také na majetkovou kriminalitu, korupci a celou ekonomickou oblast. Do této souvislosti by to jistě patřilo.