Mluvil tiše, měkce. Ostýchavě. Brzy jsem zjistil, že téměř nevidí. V jedenadvaceti bojoval ve válce za nezávislost Izraele. Z parků a náměstí se do tichého bytu nedaleko jeruzalémského divadla probojovaly jen nejhlasitější tóny. Píše se květen roku 2008 a Izrael slaví šedesátiny. Terasu Usiho Wernera zdobí vlajka se šesticípou hvězdou.

„Samozřejmě že slavím. Jsem patriot a myslím si, že má rodina to vnímá stejně. A stále mám za to, že Izrael je dobré místo pro Židy, kteří mají chuť budovat vlastní stát,“ říká elegantní rodák z Teplic, jehož rodina původně k židovskému národnímu sebeuvědomění, sionismu, vůbec neinklinovala.

Podobně jako řada dalších Židů i Usi Werner chodil do českých škol. Cvičil v Sokole, organizaci českých národovců. Řada židovských rodin vsadila za první republiky na asimilaci, vznikl Svaz Čecho-židů a další podobně naladěné spolky. Jenže přišel říšský zábor Sudet a Usiho rodina musela do Prahy, odkud už za několik měsíců utíkala před Hitlerem. Přes Rumunsko lodí do Palestiny.

Text je ukázkou z nové knihy válečného reportéra Pavla Pawluschy Novotného Proč Alláh stvořil kalašnikov. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele.

Vyhladovělí se nakonec vzdali Britům, kteří je nenechali u Svaté země přistát. Později mohli vystoupit, ale jen za dráty, do sběrného tábora. „Proti hladu, který panoval na lodi cestou do Palestiny, ovšem vypadal britský tábor jako ráj,“ vzpomíná Usi, který se přesvědčeným sionistou stal až během války za nezávislost. Připojil se k tehdy Haganě, podzemní organizaci, která se posléze stala základem izraelské armády.

To neznamená, že Usi neumí být k židovskému státu kritický. „Izrael by byl šťastnější, kdyby měl více státníků než politiků, a totéž platí pro Palestince,“ říká. Kolik tedy měl židovský stát opravdových státníků, ptám se. „Jen dva: Davida Ben Guriona a Menachema Begina. Oba byli stálí v názorech, oba měli vizi, byť byl každý politicky jinde,“ míní účastník dávné války.

Ben Gurion byl prvním izraelským premiérem a neopustil levicové, labouristické ideály. Izrael ho ctí jako zakladatele státu. Begin vedl militantní skupinu Irgun, která podnikla v roce 1946 teroristické útoky na jeruzalémský hotel krále Davida a britskou ambasádu v Římě. Nemluvě o masakru v arabské vesnici Dejr Jásin z roku 1948, který odsoudili i hlavní židovští vůdci. 

Jenže izraelské dějiny kráčejí po křivolakých stezkách. Begin, otec politické pravice, v roce 1979 jako premiér podepsal jménem Izraele mírovou dohodu s arabským Egyptem. Což nic nemění na tom, že Menachem až do smrti zůstal výrazně pravicovým vůdcem a Usi levicovým voličem.

Do bytu vchází paní Wernerová s nákupem v náručí. Pomalu se loučím. Rodina si dávnou válku připomene společným jídlem. Vždyť je svátek.

Tajný výcvik izraelských letců

„Měl jsem tady několik holek. Jedna bydlela hned u brány.“ Jsme v liberecké synagoze, venku je jaro roku 2008. Když starý voják vzpomínal, rozzářil se jako teenager. Jeho manželka, která seděla vedle, naštěstí rozumí česky jen velmi málo.

Život Noriho Harela by vydal na dva romány. Možná na tři. Narodil se v roce 1929 v Německu, odkud jeho rodina před Hitlerem utekla do Českého Těšína. Ten ale v roce 1939 nacisté obsadili také a Norik, jak mu říkali přátelé, musel opět na cestu. Tentokrát s bratrem a otcem, matka už byla po smrti. Chtěli do Palestiny, na Ukrajině je ale chytili Sověti a za nedovolený přechod hranic všichni putovali do sibiřského gulagu, kde na tyfus zemřel Norikův otec.

Mimochodem, od té doby nebyl budoucí letecký mechanik v jídle vybíravý a židovskou dietu nadšeně… nedodržoval. „V sovětském lágru jsme jedli krysy a byli za ně šťastní. A já teď budu odmítat vepřové? Naopak, mám je rád a v Česku si vepřové užívám,“ vzpomínal na táborové menu.

Po válce se Norik dostal do Československa, kde se přihlásil do tajného výcviku pro židovské letce a mechaniky. Komunisté doufali ve vznik spřáteleného státu na Blízkém východě, levice tehdejší židovské společnosti dominovala. Praha měla i zištný motiv; letadla nabídla za potřebné valuty. Sám Izrael navzdory postranním motivům dosud zdůrazňuje fakt, který nejlépe vyjadřuje výrok přičítaný Ben Gurionovi: „Zbrojní dohoda s Čechy byla největší pomocí, kterou jsme tehdy dostali, a pochybuji, že bychom bez ní obstáli.“ 

Nemluvit hebrejsky, jen česky

Norik se ocitl na výcviku v poválečném Liberci. Těm příbuzným, kteří mu po holokaustu zbyli, se pochlubit nesměl. „Když někdo napsal domů, kde je a co dělá, měl velké problémy. Chodili jsme v českých uniformách. Nesměli jsme zpívat ani mluvit hebrejsky, jen česky, což někteří z nás ani neuměli.“

Rád dával k dobrému, jak při výcviku rozložil český motor, aby zjistil, že mu po sestavení zbývá řada nadbytečných součástek. Zahodil je do řeky. Pak si klidně stoupl vedle sestaveného stroje, o kterém nevěřil, že může fungovat. Jak to ale v české technice chodí, zjistil v okamžiku, kde jej motor odhodil „snad dvacet metrů daleko“. 

A zábava? Občas utekli do hospody. A za ženami. „Říkali mi kojenec, pro nízký věk. A taky proto, že mi místo kafe s bromem, které ráno dostávali starší vojáci, aby neměli tolik chutí, dávali mléko,“ vysvětluje mechanik. „Co se dívek týče, byl jsem jako utržený z řetězu.“

Mimochodem, Norik díky pobytu v libereckých kasárnách hovořil výtečnou češtinou, i když – řekněme – poněkud stylově nevybalancovanou. Bez mrknutí oka kupříkladu prohlásil: „Jistě, za malou chvíli se vrátím a probereme tu záležitost se synagogou, nyní se ale musím vys*at.“ Vlastně bylo jeho vyjadřování půvabné, a jakkoli uměl česky pojmenovat nejrůznější součástky, „na toaletu“ by asi stejně nikdy nešel.

Další, třetí život začal Norik v Izraeli, kam se vydal přes Itálii. Oženil se zde s dívkou, kterou poznal při dalším leteckém výcviku. Zplodil dcery, které sloužily u letectva. V židovském státě dosáhl na nejvyšší posty v armádě i průmyslu. Osobně se přátelil s letcem a pozdějším izraelským prezidentem Ezerem Weizmanem (1924–2005), který také prošel československým výcvikem. 

Dostal několik vyznamenání, i českých. Jen jediného se nedočkal. Občanství země, již považoval za vlast. „Psal jsem kanceláři prezidenta Václava Klause, tam mi ale odpověděli, že se podobnými věcmi nezabývají,“ dodal Nori Harel, který zemřel v roce 2013.

„Oficiálně tu vůbec nebyli“

Na stěnu si Milan Malý pověsil poděkování asociace izraelských leteckých veteránů, které dostal k pětaosmdesátým narozeninám. Židovský stát na něj nezapomněl. Nejen proto, že jeho školou na letišti v Českých Budějovicích prošel i prezident židovského státu Ezer Weizman.

„S ním jsem měl, pokud si dobře vzpomínám, asi čtyři cvičné lety,“ říká Malý. Budějovický patriot, letec ze západní fronty a plukovník ve výslužbě, kterého židovští piloti přezdívali „Malý Šalom“. Weizman se prý chtěl ještě jednou na jih Čech podívat, přijet ale nakonec nestačil.

Český pilot na své žáky vzpomíná jen v dobrém. „Skutečných nováčků mezi nimi bylo malé procento, většinou šlo o zkušené piloty z války. Byli velmi přátelští i profesionální.“ Instruktoři a budoucí izraelská esa spolu hovořili anglicky, proto byli školiteli českoslovenští letci ze Západu.

A jak se letci bavili? „Často ven nechodili, protože to měli od nadřízených zakázané. Kousek od letiště ale stála hospoda, kam jsme je čas od času vodili. V tom podniku nás nechávali být. Za děvčaty určitě chodili, byli přece mladí. Ale pokud vím, nikdo z nich se v Československu neoženil. To by ani nešlo; jednak nebyl čas, navíc tu oficiálně vůbec nebyli.“

Po roce 1948, kdy se izraelští piloti stali doma hrdiny a startovali strmé kariéry, zažil Milan Malý nejhorší roky. Komunistický režim si na něj i jeho spolubojovníky drsně vyšlápl. Pomoci mu musel až místní německý rodák a bývalý voják wehrmachtu, který sám prošel peklem stalingradské bitvy. Nevyhnaly ho ani Revoluční gardy, ani československé úřady – byl totiž nepostradatelným specialistou v továrně Igla. Tento muž zařídil, aby válečný hrdina mohl v jeho fabrice vykládat vagony. 

Milan Malý se dočkal listopadu 1989 a s ním i několika vyznamenání.

Wintonovo dítě v Liberátoru

„Život v britském vojenském letectvu byl v podstatě normální. Až na to, že se občas nějaká posádka nevrátila,“ říká Jiří Kafka. Stojíme se sklenicí vína na schodech českého velvyslanectví v izraelském Tel Avivu. Píše se rok 2010 a my čekáme, až všichni jindy opatrní diplomaté a vždy mluvní politici dohovoří – otevírají tu výstavu pojednávající o židovských veteránech druhé světové války.

Život pražského rodáka Kafky kopíroval dějiny důsledněji, než by si jeho hrdina patrně přál. 

„Neznal jsem nikoho, kdo by uměl českou gramatiku lépe než můj táta,“ vzpomíná. Podobně jako řada českých Židů i Kafkovi k náboženství předků přistupovali s úctou, ale vcelku vlažně. „Kolem Vánoc jsme dostali dárky několikrát. O Vánocích, na chanuku, chodil k nám i Mikuláš,“ konstatuje syn předválečného předsedy pražské židovské obce. 

Německo ale zhnědlo a jeho vojáci se vydali do Čech. Jiří se do Anglie dostal s legendárním vlakem, který vypravil britský makléř Nicholas Winton. Jeho matka přežila věznění v koncentračním táboře Osvětim. Otec pracoval pro exilovou vládu v Londýně. Přišla bitva o Británii a Jiří Kafka se postavil nacistům v britské uniformě jako telegrafista a střelec na palubě letounu typu Liberator.

Když po válce sílili komunisté, britský letec na jejich nástup nečekal a v roce 1947 znovu opustil Československo. Byl to západní pilot, a navíc Žid. Putoval nejprve zpět do Anglie, pak s manželkou do Izraele, kde žili osm let. Na stáří se bývalý pilot usadil v pražské Tróji.

Jeho prvorepubliková i poválečná zkušenost s Prahou mě vede k otázce; setkal se s antisemitismem? Před válkou? Před odchodem do ciziny? „Já znal antisemitismus jen teoreticky. Na pražském gymnáziu, kam jsem před válkou chodil, tyto názory nikdo nesdílel,“ vypráví jedno z Wintonových dětí. „Slyšel jsem pak ale od přátel z armády, že se s antisemitismem setkali, i když já s ním konfrontován nebyl,“ dodává.

Antisemitismus se českým vojákům židovského původu v zahraničních jednotkách opravdu nevyhnul, jak dokládá historik Erich Kulka. Přestože se účastnili tvrdých bojů jak na Blízkém východě, tak v Anglii a na východní frontě. „Častokrát šlo o Židy, kteří strávili dlouhé roky v sovětském gulagu. Pro ně byl nástup do československé armády svého druhu vysvobozením,“ říká vojenský historik Jiří Rajlich. Čekaly je ale těžké boje; v bitvě u ukrajinského Sokolova umírali nejčastěji právě Židé.

Vojáci, kteří se dožili roku 2010 a dnešní slávy, jsou viditelně hrdí. Snad i dojatí. Zapomněli, že na ně za války i po ní volali „židáku“. Vždyť přežili. Nakonec ta telavivská sláva k něčemu byla.

Z Terezína do kibucu

„Tehdy nikdo nezavíral dveře od pokojů, lidé se o sebe zajímali,“ vzpomíná Rúth na staré časy. Sedíme v kibucu Givat Chaim Ichud. Na slunci. U stolu, ke kterému si přisedli vlastně jen pamětníci. I Rúth má šedé vlasy a spokojený úsměv. Je květen, rok 2010.

Kibuc je – či spíše byla – komuna, zkraje vždy zemědělská, i když později přibývalo i jiných činností. Mnozí tu strávili první roky v Izraeli, další celý život. Lidé tu společně pracovali, žili, bavili se. A vydělávali. Pospolu je držel občas náboženský, jindy komunistický zápal. Vždy ale v kolektivu budovali nový stát. Vůbec první kibuc Deganija dostal charakteristické jméno – dagan znamená hebrejsky obilí – a vznikl ještě pod vládou Osmanů v roce 1909.

Nešlo ale jen o ekonomickou nutnost ve složitých začátcích Izraele. Kibuc se stal symbolem nového, silného Izraelce, tvrdě pracujícího na vlastní zemi a bojujícího za ni. Byl socialistickou utopií, která se nutně přežila.

Také kibuc Givat Chaim Ichud se postupně změnil v obvyklou izraelskou vesnici. Étos komunity se přesto docela nevytratil. „Lidé už normálně dostávají plat. Bydlí ve vlastních domech. Mladí se stěhují pryč, generace se mění. Máme ale stále společné peníze, jimiž podporujeme nemohoucí nebo ty, kterým se právě nedaří,“ tvrdí Peter, který se do kibucu přistěhoval při jeho zrodu, tedy v roce 1952. Brzy po vzniku se osada rozdělila: do kibucu Givat Chaim Ichud se uchýlili umírnění rolníci, zatímco komunističtí radikálové šilhající po Sovětském svazu si vytvořili vlastní skupinu.

Pro Čechy je Givat Chaim Ichud výjimečný. Po hrůzách holokaustu tu našli útočiště středoevropští Židé, někteří se zkušeností z terezínského ghetta, jímž prošla rovněž Rúth. „Mnozí z nás po válce prostě neměli kam jít, cesta do Izraele se jevila jako jasné řešení,“ vypráví. 

I když se prý v předválečném Československu tu a tam od ostatních dětí dozvěděla, že je „židovská špína“, na Čechy nezanevřela. Naopak, starou vlast navštěvovala tak často, jak jen to šlo.

„Jen hloupý Žid emigruje do Izraele“

S Davidem se známe řadu let. Pracovali jsme ve stejném deníku. Sedával s nohama ležérně na stole a důležitě sledoval obrazovku. David patří k nemnoha českým Židům, kteří se po sametové revoluci rozhodli odejít do Izraele.

„Bylo mi dvacet a chtěl jsem odsud vypadnout. Izrael pro mě byla nejjednodušší možnost. Věděl jsem, že dostanu občanství a nebudu žít na ulici bez zdravotního pojištění,“ vysvětluje tehdejší pohnutky pro aliju, izraelským zákonem garantovaný návrat do země předků. 

Narodil se na Moravě, teď žije v Česku. Odešel by do židovského státu znovu? „Jak říká moje matka – jen hloupý Žid emigruje do Izraele. Myslím, že to bylo cosi jako mladická nerozvážnost… Přesto, nikdy neříkej nikdy.“ 

David poprvé navštívil Izrael záhy po zhroucení komunismu. Podruhé tu už půl roku pracoval v kibucu, kde získal doporučení k univerzitnímu studiu. Jako Izraelec se ale prý cítil až v okamžiku, kdy se naučil hebrejsky. Když pak už jako občan židovského státu čerpal podporu pro mladé přistěhovalce, pocítil i vděčnost. A závazek.

První znechucení se dostavilo v okamžiku, kdy se rozhodl v Izraeli oženit. A narazil na náboženské úřady, které o sňatcích rozhodují. „Mně na tučňácích vadí jejich byrokracie. Před svatbou sestavili komisi, která měla posoudit, zda se vůbec můžu v Jeruzalémě oženit. Nestačilo, že mám občanství. Volali i mé babičce do Čech, jestli před čtyřiceti lety chodila do té nebo oné školy. A co doma jedli,“ vysvětluje, přičemž tučňákem má na mysli ortodoxního věřícího v typickém černobílém oděvu. 

„Když jsem argumentoval tím, že babička přežila koncentrák, odvětili, že v táborech byli drženi i Nežidé. Jediné, co vidí, jsou jejich klobouky a dogmata – ten předsvatební proces je zkrátka příšerný,“ dodává někdejší novinář, který sám sebe považuje za nevěřícího.

David sloužil také v izraelské armádě, i když jen půl roku. Jeho vojenská kariéra, ač krátká, byla přesto bohatá; po dvoutýdenním kurzu působil měsíc v palestinské Gaze. Pak jako ženista na rovněž arabském Západním břehu. Díky svým zkušenostem David nesdílí romantické představy některých českých Židů o zemi předků. 

„Izrael nejsou pejzatí Židé bijící hlavou o zeď, holky se samopaly a Arabové s kamením v ruce. Je to normální země.“ Z jeho řeči lze usuzovat, že se vrátil i proto, že mu byl Izrael krapet malý. Dusný. Připouští ovšem, že kdyby nakonec skončil v kosmopolitním, vzdušném, otevřeném Tel Avivu, možná by Izrael neopustil.

Po roce 1989 natrvalo do Izraele odešly spíše desítky než stovky občanů někdejšího Československa. Alespoň to tvrdil již zesnulý novinář a košický rodák Jehuda Lahav, jehož jsem rovněž měl čest být kolegou. Pro srovnání; podle publicisty Tomáše Pěkného odešlo do Izraele mezi lety 1948 a 1950 na osmnáct tisíc osob, po sovětském vpádu do Československa pak asi šest tisíc lidí. Jiné zdroje uvádějí podobná čísla. Dvacet pět tisíc po komunistickém převratu a osm tisíc po potlačení tzv. pražského jara.