„Odchod sovětských vojsk z Československa byl ukončen,“ oznámil na Pražském hradě dne 25. června 1991 velitel Střední skupiny sovětských vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov, poslední sovětský voják na našem území, prezidentu Havlovi. Tímto dnem naše země získala zpět svoji suverenitu. Střední skupinou sovětských vojsk se nazývala armáda o síle sedmdesáti tisíc vojáků, s výzbrojí a ostrou municí.

Československo bylo první zemí z východního bloku, které se podařilo vyjednat odchod okupační armády. Pouhé tři dny poté byla po 42 letech ukončena činnost Rady vzájemné hospodářské pomoci a vzápětí, 1. července 1991, byla rozpuštěna Varšavská smlouva.

Rok a půl po událostech v listopadu 1989 zpřetrhalo Československo své dosavadní vazby se Sovětským svazem. Půl století trvající politická, hospodářská a vojenská nadvláda Sovětského svazu se stala minulostí. Byl to obrovský úspěch naší polistopadové diplomacie pod vedením ministra Dienstbiera a osobní úspěch prezidenta Havla.

Sověty tu nechceme

Bylo 12. prosince 1989, den po jmenování první vlády po pádu komunismu, a Federální shromáždění ČSSR schválilo usnesení, v němž konstatovalo protiprávnost vstupu vojsk Varšavské smlouvy a hodnotilo jej jako vojenskou intervenci, současně vyjádřilo podporu zahraničněpolitickým jednáním vlády o odsunu sovětských vojsk z ČSSR.

Ministr zahraničí Dienstbier odletěl 20. prosince 1989 do Moskvy jako člen delegace premiéra Čalfy. Se sovětským ministrem zahraničí Ševardnadzem dohodl, že rozhovory o sovětských jednotkách na území ČSSR budou probíhat od poloviny ledna 1990.

Československo-sovětská jednání byla zahájena 15. ledna 1990 v Černínském paláci v Praze, týden předtím prohlásil tehdejší tiskový mluvčí ministerstva a pozdější ministr obrany a velvyslanec v Rusku Dobrovský, že Československo považuje smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk za nulitní od samého počátku.

Bylo to poprvé, kdy naše strana vyslovila tak razantně, že odmítá další pobyt sovětských vojsk na svém území.

Na nejvyšší úrovni vyvinuli velké diplomatické úsilí prezident Havel a ministr zahraničí Dienstbier, kteří pro jednání o odchodu okupačních vojsk připravili výchozí podmínky.

Hlavním stratégem pro jednání byl jmenován Jaroslav Šedivý, poradce ministra, později několikanásobný velvyslanec a krátce i ministr zahraničí. Významnou roli ve vyjednávacím týmu sehrál výše zmíněný Luboš Dobrovský.

Stejně by nic nezaplatili

Díky propracované strategii, důsledné přípravě a přesvědčivé argumentaci se Šedivému s Dobrovským podařilo sovětské vyjednavače donutit k ústupu z původních pozic.

Sovětská delegace přijela s úmyslem dojednat nové podmínky pro pobyt svých vojsk a v prvním kole se o odchodu vojsk odmítala bavit.

Svým nekompromisním postojem se však našim vyjednavačům podařilo dosáhnout skvělého výsledku, sovětská strana odsouhlasila úplný odchod vojsk z území Československa v navrženém termínu.

Zásadním způsobem se na našem úspěchu podílel generálmajor Rudolf Ducháček, který vedl technicko-vojenskou část rozhovorů.

Sovětští vyjednavači zkoušeli různé úskoky, aby pobyt svých jednotek na našem území co nejvíce prodloužili. Vojákům, a zejména důstojníkům, kteří se k nám nastěhovali s celými rodinami, se rozhodně nechtělo opouštět ideální stanoviště.

Vymýšleli sociální, ekonomické a logistické problémy, aby zdůvodnili proč potřebují více času k odjezdu své armády, její výzbroje a muničních zásob. V této fázi byla důležitá perfektní připravenost ministerstva obrany a pracovníků železnice, kteří poskytli plnou součinnost k dosažení kýženého cíle.

Jediným bodem, který se nepodařilo vyjednat dle našich představ, bylo řešení majetkové a finanční stránky, které skončilo nulovou variantou.

Dohoda o finančním vyrovnání byla podepsána v Moskvě až 1. dubna 1992 na principu, že majetek zanechaný na území Československa a zisk z jeho prodeje se převede do vlastnictví Československa.

Tato dohoda znamenala velké ztráty, ale naši vyjednavači nechtěli stupňovat tlak na sovětské partnery, kteří stále disponovali hrozbou zneužití hospodářské závislosti ČSFR na SSSR. V rámci reálných podmínek té doby šlo o logické a praktické řešení situace, Sověti by nám stejně nic nezaplatili a my bychom jen oddálili jejich stažení.

Dohoda mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území Československa byla podepsána oběma ministry zahraničních věcí, Dienstbierem a Ševardnadzem dne 26. února 1990 v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova.

Obě strany svým podpisem stvrdily, že úplný odchod vojsk proběhne ve třech etapách a bude ukončen k 30. 6. 1991.

Jednání o stažení sovětských vojsk byla prvním samostatným krokem československé zahraniční politiky a byla mimořádně obtížná a náročná. Sovětský svaz byl tvrdým oponentem. K neuvěřitelnému výsledku přispěla i tehdejší příznivá mezinárodní situace.

Naštěstí jsme v NATO

Je třeba si uvědomit obrovský vnitropolitický význam této smlouvy, byla to právě smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk, která v Československu držela u moci komunistický režim.

Na mezinárodní scéně tuto okupační smlouvu přijaly všechny státy, žádný ji nezpochybňoval, ani proti ní neprotestoval.

Po uzavření mezivládní dohody o odsunu sovětských vojsk, kterou přivítala drtivá většina našich občanů, byla v březnu 1990 ve Federálním shromáždění ustavena parlamentní komise ke kontrole plnění závazků z ní vyplývajících.

Po volbách v červnu 1990 se nově zvolení poslanci Federálního shromáždění rozhodli vytvořit znovu komisi pro dohled na odsun sovětských vojsk z Československa, jejímž předsedou byl zvolen Michael Kocáb.

Komise se stala mediální tváří odchodu sovětských vojsk, žádné formální pravomoci ale neměla. Svojí činností přispěla ke zlepšení vztahů mezi místními posádkami a Správou pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk ministerstva obrany.

Monitorovala objekty a způsobené škody, od sovětské strany získávala informace, jednala s místními politiky, například upozornila, že je třeba zajistit opuštěné objekty ostrahou.

V souvislosti s odchodem sovětských vojsk je dobré zmínit i fakt, že od získání samostatnosti jsme si celkem bezstarostně užívali svobodu, aniž bychom se věnovali pěstování demokracie. Tu jsme pochopili především jako možnost dělat si cokoliv, co kdo uznal za vhodné.

Přestali jsme dbát na pravidla a ponechali bez reakce narůstání korupce a populismu až do absurdních rozměrů, kterých jsme v posledních letech byli svědky.

Nechali jsme si spekulanty rozkrást národní majetek a lobbisty ovládnout ekonomiku a nečinně sledujeme narůstání vlivu ruských dezinformací na naše občany.

Největším zásahem do našich dnešních životů je nyní Putinova agrese na Ukrajině a hrozba útoku na další evropské státy, přičemž se Putin netají svými úmysly získat bývalé evropské vazaly zpět pod svoji vládu.

Naštěstí jsme členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance, díky tomu máme šanci jak na přežití Putina, tak na srovnání domácích problémů. Tuto šanci ovšem ve svém vlastním zájmu nesmíme promarnit. Pokud se sami nebudeme snažit, nikdo jiný to za nás neudělá.

Autorka je bývalá česká diplomatka. Počátkem prosince 1989 náležela k první skupině nových pracovníků, kteří přišli na tehdejší ministerstvo zahraničí s prvním postkomunistickým ministrem Jiřím Dienstbierem. Působila jako vrchní ředitelka sekce ministra, později na velvyslaneckých postech ve Finsku, v Egyptě či Malajsii, naposledy jako generální konzulka v americkém Chicagu. V listopadu 2019 jí byla udělena rezortní medaile Za zásluhy o diplomacii. O svých zkušenostech z diplomacie napsala dvě knihy: Sametová diplomacie a Matka diplomatka.