Součet šestnácti let vlády Vladimíra Putina: zmar a velmocenská impotence

Napsal/a -pes- 15. ledna 2016
FacebookTwitterPocketE-mail

Současní držitelé moci měli čas i prostředky změnit Rusko když ne v další Čínu, tak alespoň v nové Emiráty. Mohli položit základy ekonomického oživení na několik dalších desetiletí. Co se však stalo ve skutečnosti?

Ve svém textu pro web ruské byznysově zaměřené televize RBC na to odpovídá Vladislav Inozemcev, profesor ekonomie a ředitel moskevského Centra postindustriálních studií. Text – jehož pasáže publikujeme – pro HlídacíPes.org přeložily Lenka Benešová a Eva Romancovová.


V první pracovní dny roku 2016 se pozornost Rusů soustředila na kurz dolaru a cenu nafty – ráno 12. ledna byl dolar již za 77 rublů a barel ropy Brent za 31 dolarů. Přijímat taková čísla, která by ještě nedávno mnohým připadala neskutečná, s klidem, je stále těžší.

Nemá smysl tvrdit, že tato nervozita nemá žádný vztah k našim národním úspěchům. Naopak, váže se k jednomu výročí, které pravda ještě není oslavováno celonárodně –  k příchodu  Vladimíra Putina do Kremlu, ke kterému došlo na Nový rok přesně před 16 lety.

Vždyť přece právě hlavě ruského státu nejvíce ze všech vděčíme za to, že můžeme se zatajeným dechem sledovat pohyb cen ropy, a jmenovitě jeho politika vedla k tomu, že kromě energetických surovin nemá Rusko už nic jiného v kapse.

S čím se tedy potýká země na začátku sedmnáctého roku vlády svého vůdce? Má průměrnou mzdu, která – přepočtena na dolary – dosahuje úrovně října roku 2005. HDP se blíží ukazatelům z roku 2006. Během posledních třech let ze země odteklo 280 miliard dolarů kapitálu. Vojenský rozpočet se za dobu jeho vlády zvětšil nominálně sedmapůlkrát (při přepočtu na dolar 4,4 krát).

Byrokracie se mění na vládnoucí třídu. Vedeme dvě války, sousedé z postsovětského prostoru před námi utíkají, vztahy se strategickými obchodními partnery jsou pokaženy…

Z kolen zpátky na nohy?

Jako hlavě státu se přitom Vladimíru Putinovi dařilo. Usmálo se na něj štěstí s konjunkturou, která vedla ke zvýšení cen ropy z 28,5 dolarů za barel v roce 2000 na  průměrnou cenu 102 dolarů v letech 2010 – 2014 (dle údajů BP Statistical Review of World Energy 2015).

Rusové si za jeho vlády začali zvykat na to, že mohou vydělávat, konzumovat a „zvedání se z kolenou“ si také pořádně užít. Za takové situace bylo možné Rusko výrazně proměnit. Když už ne na další Čínu, tak přinejmenším na nový Emirát; bylo možné položit základy ekonomického oživení na několik desetiletí dopředu.

Ale co se však stalo ve skutečnosti? Začneme od toho nejjednoduššího – od Putinem deklarovaných „tahounů ruského hospodářství“, korporací blízkých vládnoucí moci.

Gazprom, nejsilnější monopol země, který je po celé  roky řízen jedním z nejbližších prezidentových přátel, vybudoval (a dále buduje) několik působivých potrubí. Jenže za rok 2015 vytěžil méně plynu než v roce 1999 (414 mld. metrů krychlových vs. 545 mld. metrů krychlových).

Má se za to, že kapacity Gazpromu jsou daleko větší a rostou, problém je ale s poptávce po ruském plynu. Proč ale to samé nepotkalo například Katar, který zvýšil těžbu z 24 miliard metrů krychlových na 177 miliard, aniž by měl nějaké problémy s odbytem?

Rosněft, který během těch let „shromáždil“ všechna možná ropná aktiva od Jukosu po Iteru, koupil v roce 2013 společnost TNK-BP za 55 mld. dolarů, ovšem dnes je sama firma oceňována pouze na 34 miliard. VEB (Vněšekonombank), hlavní „instituci rozvoje“ hrozí bankrot, pro jehož odvrácení vláda musela vyčlenit bilion rublů. Rostechnologie by bez vojenských zakázek, které pouštějí žilou státnímu rozpočtu, v ruské ekonomice nic neznamenala.

Při pohledu na dějiny ruského hospodářství v putinovské éře je jasné, že k rozvoji došlo téměř výlučně v nestátním sektoru: velkoobchod a maloobchod, komunikace a spoje, soukromé banky, stavebnictví a oblast komerčních služeb. Stát byl naopak ekonomickou brzdou.

Kde jsou ty dálnice

Dalším výmluvným bodem je infrastruktura. Je běžné, že v zemi, která zažívá boom (a je jedno, čím je způsoben, může to být i náhlý příliv petrodolarů), je jeho prvním projevem výstavba silnic, vysokorychlostních železnic, mostů a estakád, rozvoj energetických sítí. Dokonale to ilustruje Čína.

Je tomu tak všude – až na Rusko. Za 16 let nebyl zprovozněn jediný kilometr moderních vysokorychlostních železničních tratí . V letech 2014 – 2015 se postavily silnice v délce asi 1,2 tisíce kilometrů, což je čtyřikrát méně než v roce 2000.

Dálnice mezi Moskvou a Petrohradem se stále ještě buduje – už od konce 90. let. Podle údajů Gazpromu míra plynofikace ruských obydlí vzrostla o 0,1% na 65,4%. Tímto tempem bude vytyčený úkol plné plynofikace Ruska dosažen na začátku 22. století.

Za 16 let se kapacita všech ruských námořních přístavů zvýšila dvakrát méně než kapacita překládky přístavu v Šanghaji. Přeprava nákladů po severní mořské cestě byla v roce 2014 nižší, než v roce 1999 (130 tisíc tun ku 460 tisícům tun).

Takže jak je to s tím zvedáním se z kolen? Kde je ten blahobyt? Neexistoval dřív a není ani dnes. Jediné, co přetrvává, jsou krásné sliby, každý rok k nerozeznání od těch předchozích.

Po celou dobu, co je u moci, Putin slibuje zdvojnásobení HDP a opuštění ropné pasti. Je ironií osudu, že první takový slogan vznikl v roce 2003, přičemž k úrovni HDP roku 2003 přepočítané na dolary máme šanci se vrátit v roce 2018.

Překonání závislosti na těžbě ropy se dá ilustrovat jednoduchými čísly: v roce 1999 podíl těžby ropy, ropných produktů a plynu na ruském exportu představoval 39,7 %, v roce 2014 to bylo již 69,5 %.

Za celou tu dobu nedošlo v Rusku k žádné průmyslové transformaci: po celou putinovskou éru Rusko bylo (a je) jediným z rozvíjejících se trhů, kde tempo růstu průmyslové výroby zaostávalo za tempem růstu HDP.

Kde jsou slibované moderní strojírenské podniky, výroba lékařské techniky, produkce léků, počítačů nebo mobilních telefonů? Ve většině jmenovaných oblastí země závisí na dovozu ze 70 – 100%. Jestli se našim „partnerům“ zachce přivést Rusko k totálnímu hospodářskému kolapsu, postačí jim zakázat vývoz těchto dodávek do Ruska.

Ono to nějak dopadne

Katastroficky vypadají výsledky „reformy“ v sociální oblasti a způsob práce státních orgánů, odpovědných za zajištění běžného života občanů. V zemi, jejíž státní pokladna překypuje petrodolary, je téměř zlikvidována bezplatná zdravotní péče.

Podle všech žebříčků hodnocení dochází k rekordnímu snížení kvality středoškolského vzdělávání a vysokoškolské instituce jsou již dlouhou dobu továrnami na výrobu držitelů nesmyslných diplomů.

Dokonce i „výkladní skříň“ Putinova Ruska – mocné MMS (Ministerstvo pro civilní obranu, mimořádné situace a odstraňování následků přírodních katastrof) – nedokáže zachránit desítky lidí uvízlých ve sněhové závěji nedaleko Orsku.

Ani v zahraniční politice se Rusko nemá moc čím chlubit. Nebudu tu psát o Ukrajině, ze které jsme si udělali nepřítele. I naši spojenci ve střední Asii se stále více přiklánějí k Číně, která se v poslední době stala hlavním investorem v tomto regionu.

Vůči světu stavíme kolem sebe hradbu tvořenou sankcemi a ukládáme si všechny možné druhy odříkání, což ovšem nikoho nezajímá. Začali jsme vojenskou operaci v Sýrii, ale už si začínáme uvědomovat, že pokud chceme v Sýrii uspět, budeme potřebovat daleko větší sílu a prostředky, než si Rusko může dovolit.

Ale jsou to i operace typu té v Jižní Osetii, kvůli čemu Rusko vloni utratilo na vojenské výdaje za roky Putinovy vlády téměř 960 mld. USD (zdroj SIPRI Database 2015), resp. 80 % svého nominálního HDP.

Ovšem nejpůsobivější je, jak rychle a hlavně, jak se zdá, nevyhnutelně se začíná rozpadat imaginární blahobyt společně se splasknutím „ropné bubliny“.

Již první známky poklesu cen ropy znamenaly konec valorizaci důchodů a zdá se, že drastické škrty v sociálních výdajích, byť vyjádřené i ve dvojnásobně podhodnocených rublech, nejsou daleko.

Zemi řídí člověk, který toho hodně říká, ale není ochoten udělat prakticky nic konkrétního, a který se už více než 10 let spoléhá jen na pozitivní trendy, přicházející z vnějšku. Je to velmocenská impotence.

Vláda je schopná utratit  mnoho miliard, ale není schopná si stanovit žádné ambiciózní cíle, ani vybrat schopné kádry na jejich řešení, není schopná ani stimulovat podnikání.

Občany nedokáže povzbudit k ničemu, kromě opakování banálních sloganů. Při sledování neustále klesajících budoucích cen ropy, jsou ruští představitelé moci jak zcepenělí z toho, co vidí, a zdá se, že už jen doufají v proslulé ruské „však ono to nějak dopadne“.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)